Věra Včeláková

* 1938

  • „Vyjednávala jsem si přijetí do vojenské nemocnice. Všechno jsem měla domluvené, všechno bylo na tuty, všechno hotové. Když jsem tam první den nastoupila, to bylo 2. května po tom svátku, tak se najednou začali cukat, že tam vlastně nemůžu být přijatá a tak dále. Já jsem se divila proč, jak, když jsem měla všechno domluvené. Ona ta vrchní to nechtěla říct, a tak říkala:  ‚Není to v mé moci, ale dostala jsem pokyn, že teda ne.‘ Tak jsem přijela ubrečená domů a volala jsem manželovi do práce, jak jsem dopadla. On tehdy řekl: ‚Já vezmu kamaráda, který dělá předsedu ROH a pojedeme tam, protože máš nárok vědět důvod.‘ Takže tam jeli a dostali se na takzvané kádrové oddělení, které bylo všude a bylo všemocné. Tam z té kádrovačky vypadl hlavní důvod, kterým bylo, že dodatečně zjistili, že moje matka je rozená v Americe.“

  • „Možná, já nevím, ke konci základní školy jsem začala vnímat z okolí, že lidi říkají tohle a nadávají na tohle. Ale neměli jsme žádný soukromý podnik, o který bychom přišli, nebo o majetek, takže tím pádem se to nás nijak bezprostředně nedotklo, dá se říct.“ – „Tatínek pracoval ve státní správě, tak změnilo se po převratu něco pro něj?“ – „Já myslím, že ne. On byl potom těžce nemocný, měl těžké astma. A já už nevím v kolikátém roce šel do penze. Takže jak dalece on poznal tu změnu po tom osmačtyřicátém, to si nevybavuju. Doma se to neprobíralo, asi z taktických důvodů nebo proto, že jsme tomu jako děti stejně nerozuměly.“

  • „Z povstání si pamatuju, když Rusáci přijeli do Prahy, tak jsme... Táta byl, jak jsem se dozvěděla, zúčastnil se barikád v Praze. Když bylo povstání, tak byl na barikádách. My jsme byly s mámou a se sestrou – my jsme bydleli v nájmu v domě – když přijeli Rusáci a projížděli Úvaly, tak jsme škubaly rozkvetlý šeřík a vítaly jsme tím šeříkem Rusáky.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 29.11.2022

    (audio)
    délka: 02:19:52
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Ve zdravotnictví se člověk časem otupí

Věra Včeláková, 1959
Věra Včeláková, 1959
zdroj: Archiv pamětnice

Věra Včeláková, rozená Bílková, se narodila 11. prosince 1938 ve slovenském Prešově Marii a Janu Bílkovým. Pocházela ze smíšeného česko-slovenského manželství. V roce 1939 se rodina přestěhovala do Úval u Prahy, kde prožila Věra Včeláková Pražské povstání a osvobození. Vystudovala střední zdravotní školu v Belgické ulici v Praze. Po maturitě nastoupila jako zdravotní sestra do nemocnice na Bulovce na gynekologicko-porodnické oddělení. S manželem Jiřím Včelákem vychovala dva syny. V sedmdesátých letech vstoupila do Komunistické strany Československa (KSČ). Během normalizace několikrát s rodinou vycestovala na Západ. Ve zdravotnictví pracovala celý život. V březnu roku 1991 diagnostikovali lékaři synovi Romanovi leukémii, které roku 1992 podlehl. Na synovu léčbu se pořádala jedna z prvních porevolučních veřejných sbírek. Věra Včeláková s manželem přispěla ke vzniku registru dárců kostní dřeně. Působila ve spolku HAIMA, který podporoval děti s onkologickým nebo hemato-onkologickým onemocněním a jejich rodinám. V roce 2022 žila v Praze.