Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Dobromila Vaňková (* 1925)

Snažila jsem se, aby děti byly osobnosti, stály za svou pravdou. Aby zlo považovaly za zlo a dobro za dobro

  • narozena 5. ledna 1925 v Háji u Opavy

  • od roku 1938 žila mimo rodinu v utečeneckém táboře pro vysídlené Čechy v Ostravě

  • během studia gymnázia se zapojila do ilegálního skautského hnutí

  • 1942–1944 – vězněna gestapem v Ostravě a Breslau

  • 1944 – při soudním procesu osvobozena

  • 1945 – pomáhala hledat místo popravy členů chlapeckého skautského oddílu, identifikovala mrtvé z hromadného hrobu

  • studium pedagogiky a psychologie

  • 1948 – zatčena Státní bezpečností

  • působila ve Výzkumném ústavu pedagogickém v Bratislavě

  • zaměstnání v Krajském ústavu národního zdraví

  • ředitelkou dětského domova v Bratislavě

  • celý život se aktivně věnovala skautingu a výchově skautských vedoucích

Dobromila Vaňková se narodila 5. ledna 1925 v Háji u Opavy. Měla o tři roky starší sestru a mladšího bratra. Na rozdíl od své starší sestry byla odmalička velmi živé dítě, neustále se maminky na něco ptala, o všechno se zajímala a měla svoji hlavu. Vzpomíná, že jí maminka občas vyprášila sukni, ona, i když ji to tolik nebolelo, pro jistotu hodně křičela, aby si to maminka nerozmyslela a ještě jí nepřidala. Maminka byla v domácnosti a otec truhlář provozoval stolařskou dílnu. Malá Dobromila často sedávala v hoblinkách pod stolem, nasávala vůni čerstvého dřeva, zapojovala svou bohatou fantazii a v hlavě si přehrávala různé příběhy.

Idylické dětství však skončilo s příchodem roku 1938, kdy nacisté zabrali Sudety. Protože za jejich vesnicí byla poslední velká pevnost postavená proti Němcům, spadala i tato obec do zabraného území. V Háji u Opavy bydlelo jenom několik obyvatel německé národnosti, jeden pár v důchodu, který se všemi mluvil česky, a tři staré paní žijící ve vile obklopené vysokými smrky. V té době pamětnice navštěvovala gymnázium v Hlučíně a během noci se škola změnila na německou. Dobromila Vaňková studovala tercii osmiletého gymnázia, od čtvrté třídy obecné školy se učila němčinu, ale na rodinné poradě se usnesli, že v nyní německé škole už nezůstane. Rodiče ji poslali do utečeneckého tábora pro vysídlené Čechy v Ostravě-Mariánských Horách. Tehdy třináctiletá Dobromila se ocitla se školní aktovkou, kufrem a peřinou v tělocvičně. Každý měl svůj slamník a místo nočního stolku židli. Úkoly do školy psala na koleni nebo na dlouhém stole uprostřed místnosti, který byl volný, když se zrovna neobědvalo nebo nevečeřelo. Potom se dostala na pokoj, kde jich bydlelo osm. Nikoho neznala, protože z jejich vesnice odjela jediná. Nebylo to pro ni jednoduché být sama tak daleko od domova. Zvlášť před Vánocemi měla pamětnice bezesné noci, kdy přemýšlela o sobě, co bude dál a jak se do budoucna zařídí.

V Ostravě Dobromila Vaňková pokračovala ve studiu na gymnáziu a ve volném čase se brzy zapojila do skautského hnutí. Díky skautské sestře Marii se dostala k ilegální protiněmecké činnosti. Nejprve za ni zaskočila při překreslování map, které byly ukradeny z Obecního úřadu v Ostravě, a potom už se sama aktivně zapojila do ilegální práce.

Dne 12. prosince 1942 pro ni přišlo gestapo, zatklo ji přímo v budově gymnázia při hodině latiny. Byla odvezena na výslech do Ostravy, kde hned po příjezdu dostala přes ústa, až jí zlomili čelist. Při příchodu do výslechové místnosti totiž nepozdravila „Heil Hitler“, ale „Dobrý den“.

„Dostala jsem po puse tak důkladně, to jsem potom ještě dostala víckrát, až mi zlomili mandibulu, tu mi potom po válce spravili, když jsem už zase byla normálně svobodná. Tam bylo napsáno unser, náš pozdrav, ale můj pozdrav, to nebylo: Heil Hitler. To byl jejich pozdrav, tak jsem se nepřizpůsobila. Proč se já mám přizpůsobovat jejich pozdravu? Já mám náš pozdrav: Dobrý den. A to se na gestapu už vůbec nesmělo říkat.“

Uvězněná byla nejmladší a obývala celu spolu se třemi spoluvězeňkyněmi. Po Vánocích byla převezena do věznice v Breslau. Během vazby se ocitla také za trest na samotce ve sklepě, vysloužila si to opět díky svým proříznutým ústům. Sdělovala s radostí ostatním vězňům zprávu, že Němci prohráli bitvu u Stalingradu, ale bohužel ji právě slyšela dozorkyně. Ve sklepě byla strašná zima a oslabená Dobromila Vaňková dostala záškrt. Vězeňští lékaři už nad ní lámali hůl, mysleli si, že nepřežije další hodiny. Ale díky své houževnaté povaze a životní síle pamětnice tuto těžkou zkoušku překonala a jako jediná pacientka vězeňského lékaře smrtící záškrt překonala.

V roce 1944 byla při procesu se skauty osvobozena z obžaloby velezrady a vrátila se ke středoškolskému studiu. Se zlovůlí okupantů se však opět setkala o několik měsíců později. Těsně před koncem druhé světové války gestapo zavřelo partnerské bratry z chlapeckého skautského ostravského oddílu Vládi Čermáka. I oni se podíleli na protiněmecké činnosti a Vladimír převáděl lidi přes hranice. Zatkli je začátkem dubna a den před příchodem Rudé armády, 1. května 1945, jich všech šestnáct popravili na polském židovském hřbitově v Polském Těšíně. Pamětnice byla jednou z těch, kteří pomáhali hledat místo popravy a identifikovat mrtvé v hromadném hrobě.

„Oto Klein byl robustní, stále veselý, báječný chlapík. Měl prostřelenou hlavu, vzadu svázané ruce drátem, nemohli jsme ho poznat po tváři, ale poznali jsme ho podle brýlí.“

Po válce se Dobromila Vaňková rozhodla vyhovět rodičům, kteří z ní chtěli mít paní doktorku, ale na medicíně vydržela jen dva roky. Místo toho zvolila studium pedagogiky a psychologie v Bratislavě. I po válce se věnovala ve volném čase skautskému hnutí a zastávala už i vyšší funkce. Do života pamětnice však opět zasáhla politická situace, tentokrát únor 1948. Brzy po komunistickém převratu si přišla Státní bezpečnost i pro Dobromilu Vaňkovou. Ta zachovala i v této situaci chladnou hlavu a příslušníkům bezpečnosti namluvila, že je spolubydlící Dobromily Vaňkové, která je právě ve škole na přednáškách. Sbalila si věci a příslušníkům StB před nosem odešla z bytu s kufry v rukách. Odjela za známými do Bratislavy a trvalo další tři měsíce, než byla zatčena.

Po promoci pracovala ve Výzkumném ústavu pedagogickém v Bratislavě a poté v Krajském úřadu národního zdraví. Podílela se na projektu sociálně výchovných asistentek na odděleních nemocnice a sama působila na očním oddělení. Dlouhá léta byla ředitelkou dětského domova v Bratislavě a pracovala s delikventní mládeží. Celý svůj život se věnovala rovněž skautingu a pomáhala školit skautské vedoucí. Po roce 1968 se setkala s Gustávem Husákem a přemlouvala ho, aby skautské hnutí nerušil. Možná i díky její intervenci se to nakonec dočasně nestalo.

„Já jsem řekla: ‚Doufám, že nám dáte alespoň kafe a budete na nás hodný. A nás skauty hned nezavřete, nechejte nás, my se rozpustíme sami.‘ On byl tak udivený, že se na mě usmál, díval se, co mu to vlastně říkám. Opravdu nám dal kafe a já jsem se ho ještě, když byl střízlivý, přede všemi zeptala, jestli opravdu nás skauty bude rozpouštět, že nás furt někdo ruší. Řekla jsem: ‚Vy jste seděl dokonce s mým bratrem v kriminále, takže vy byste o tom měl něco vědět.‘ Tak nás nerozpustil!“

Pamětnice se nikdy nevdala, nemá děti, ale tvrdí, že vychovala sedm set dětí, které se jí dodnes ozývají, třebaže jsou to už dědové. Dobromila Vaňková si i ve velmi vysokém věku zachovává odborný přehled a aktivně sleduje politické dění a dění ve svém oboru. Na svou práci v dětském domově je velmi pyšná a milovala ji.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Jana Bruthansová)