Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Rostislav Valušek (* 1946  †︎ 1946)

• narozen 18. června 1946 v Olomouci

• disident a farář Církve československé husitské

• vyučil se zámečníkem

• v roce 1968 se v Olomouci aktivně účastnil odporu proti okupantům a následně byl krátce v emigraci

• po návratu z emigrace byl v červenci 1969 přijat na Husovu československou bohosloveckou fakultu v Praze

• od roku 1972 zapojen do výroby samizdatových Textů přátel

• studia po problémech dokončil v roce 1974, ale diplom a kněžské svěcení mu byly téměř rok odpírány

• přes opakované snahy mu nebyl do roku 1989 udělen státní souhlas pro výkon duchovenské služby v Církvi československé husitské

• do roku 1989 pracoval v mnoha profesích

• ve vykonstruovaném procesu StB byl podmínečně odsouzen na devět měsíců

• v roce 1983 se oženil a spolu s manželkou Marcelou vychovali dvě děti

• v roce 2023 žil v rodném domě v Olomouci

Rostislav Valušek se narodil 18. června 1946 v Olomouci. Otec Augustin Valušek byl živnostník, matka Emílie Valušková, roz. Konečná, byla v domácnosti. V dětství ho kromě rodičů zásadně ovlivnila i babička, skrze kterou objevoval nejenom víru, od založení byla praktikující členkou Církve československé (husitské) – CČS(H), ale i umění a život vůbec. Základní devítiletou školu navštěvoval v letech 1952–1961. V té době byl jeho život paralelně ovlivňován i výchovou v Nedělní škole CČS(H), kam pravidelně docházel.

Již od školních let pronikal Rostislav Valušek do těžkostí lidově demokratického zřízení padesátých let. Společně se svou sestrou Milenou, která se později stala fotografkou, vnímal a prožíval obtíže svého otce-drobného živnostníka, který léta odolával tlakům komunistického režimu, přestože jeho práce byla stále více oklešťována. Počátek padesátých let byl v životě Rostislava Valuška spojen i s mizením některých sousedů, kteří byli komunistickým režimem uvězněni. S nadsázkou zmiňuje, že již jako dítě se zapojil do odbojové činnosti. „Byl jsem jako děcko v odboji. Tady naproti je sousoší: žena, muž a dítě. Na tom místě se udál nějaký střet dělníků z továrny s buržoazní mocí. V padesátých letech bylo potřeba uměle vytvářet tyto pomníky, tak slavný olomoucký sochař Doležal, který dělal obrovské Staliny, tak udělal tu sochu. Mělo proběhnout odhalení té sochy, která byla zakrytá. Spolu s učitelkou Myškovou, která byla velká komunistka, jsme nacvičili nějaké pásmo a naše třída tady měla přednášet nějaké adorace, že takový střet hladových dělníků už tady nikdy nebude, ve spravedlivé době, která tady byla. A já jsem tehdy jako onemocněl, protože jsem tam jako děcko nechtěl být. Tady nahoře je půda, kde jsme měli klub Rychlých šípů. Já jsem měl prak a kuličky a schovaný na střeše za komínem jsem tu a tam se vyklonil a vyslal střelu do toho davu. Tak to byl můj odboj. To je svatá pravda.“

Od dětství začal Rostislav Valušek objevovat literaturu. Rodina nebyla nijak intelektuálsky založená, ale i díky strýci se dostal přes Jiráska a dobrodružnou literaturu i k rodokapsům, detektivkám i další tzv. těžší literatuře. Tato „buržoazní“ literatura mu způsobovala i problémy ve škole, kde na rozdíl od spolužáků nenašla pochopení u některých učitelů a přinášela Rostislavu Valuškovi i snížené známky z chování. Další zálibou, kterou začal pěstovat, jak sám říká z komplexu méněcennosti, byl sport a zvláště cyklistika. Své výkony vnímal z pohledu metafyzického. Šlo o překonávání sama sebe, šlo o to, posunovat a překonávat hranici svých možností, dostat se za ni.

Usilovný trénink přinášel postupem času i úspěchy, které však nebyly hlavním přínosem pro jeho život. Začal si totiž psát deník, který předznamenal jeho pozdější literární a básnickou činnost. Zaznamenával do něj své pocity a nálady z okolní přírody.

Po absolvování základní devítileté školy se u strýce vyučil zámečníkem. Po neúspěšných pokusech o přijetí na uměleckou školu byl v roce 1964 povolán na základní vojenskou službu. Opět mu pomohla cyklistika, protože jako vítěz oblastního přeboru s vyšší výkonnostní třídou byl přijat do Dukly (paradoxně lyžařské) v Janovicích nad Úhlavou, kde se stal knihovníkem. Protože se koncem šedesátých let doba uvolňovala, mohl do vojenské knihovny objednávat i knihy, které do té doby nemohly vycházet, takže i toto období ho obohatilo.

Rok 1968 přinesl pro život Rostislava Valuška velké možnosti v podobě nových knih, filmů, divadelních představení atd., ale zároveň znamenal i obrovské zklamání, rozčarování a zlom v podobě okupace vojsk Varšavské smlouvy. Společně se dvěma  kamarády objížděli na motocyklu Olomouc a okolí a barvami zamazávali cedule a nápisy, které by mohly ulehčovat orientaci okupantů. „Měli jsme kamaráda, starého pána, který měl natěračskou dílnu a měl motorovou trojkolku. Ten řekl: ‚Hoši, já jsem starej, ale vám dám tu motorku, tady vám namíchám barvy a jezděte a zamazávejte, co se dá.‘ A my jsme projezdili napříč Olomoucí celé noci na té motorce, některé ty cedule jsme vylomili a některý jsme zastříkali tou barvou. To byla taková sounáležitost mezi těmi lidmi. Bylo stanné právo. Vím, že zaburácel tank, my jsme spadli do křoví a on projel deset metrů za námi. Jenže to mládí se dokáže otřepat. Když si to představím, tak trpím teprve dnes, tehdy ne. Hned se nastartovala motorka a jelo se dál. Nás hlídali ti lidi. Říkali: ‚Dobrý, kluci, můžete jet.‘ Taková sounáležitost panovala, to bylo krásný, jenže ono to skončilo. Já jako čtenář jsem si objevil pro sebe Hostovského, což byla hluboká psychologická próza. A tehdy vyšla kniha Žhář. Ve stručnosti šlo o člověka, který zakládal požáry a ohrožoval tak celou vesnici, která se na základě toho semkla, přestože tam panovala předtím závist a tak podobně. Ty lidi se měli najednou rádi. Když ale skončilo nebezpečí, tak se ti lidi vrátili zpět do nevraživosti a podobně. To byl jakýsi archetyp té doby. Pak přijel z Moskvy Dubček s tou svou šílenou plačtivou dojmologií a já jsem jako kluk věděl, že to je konec. A to ještě dobíhala doba: fungovala divadla, filmové kluby, dalo se jezdit na Západ. Ale v tom roce 1969 to skončilo.“

Rozčarování z okupace a následné normalizace poměrů přiměly Rostislava Valuška ke krátké emigraci do NSR. Přestože tam byl přijat na grafickou školu, rozhodl se po vnitřním boji k návratu do vlasti a ke studiu bohosloví. Za pomoci několika osob z CČS(H) byl v roce 1969 přijat na Husovu československou bohosloveckou fakultu v Praze. Studia bohosloví a církev se mu měly stát jakýmsi místem spočinutí. Asi po roce úspěšného studia se však dostavilo rozčarování z poměrů na fakultě i v církvi a jeho touha stát se knězem byla značně otřesena. I díky vnitřnímu duchovnímu zážitku, který mohl prožít, nakonec studia v roce 1974 dokončil. „Cesty Boží jsou nevyzpytatelné a já jsem se rozhodl, že z fakulty odejdu. Tak jsem tak zoufale bloudil Prahou. Na Strossmayerově náměstí u katolického kostela byla vývěska, u které jsem se zastavil, a čtu asi toto: ‚Je-li něco v církvi, co způsobí, že bys chtěl z církve odejít, tak viz, že jenom Bůh má v ruce bič a soud, a ty se snaž být nádobou zlatou nebo stříbrnou, a ne hliněnou, která bude rozbita.‘ To je někde ze Starého zákona. V té situaci to byla odpověď na moje tázání a zoufání. Rozsvítilo se mi, opravdu rozsvítilo, a řekl jsem si, no co by bylo, kdyby všichni odešli, tak co by bylo. Tak ty se snaž být tou nádobou stříbrnou a ten soud je v rukou Božích. Ty máš jediný úkol, aby jsi se snažil obstát při tom soudu. Tak jsem pokračoval dál.“

V té době se Valuškova životní cesta však ubírala již více směry. V Olomouci se během studia bohosloví začal věnovat vydávání samizdatu a vlastní umělecké tvorbě. V roce 1972 došlo k osudovému setkání s Petrem Mikešem a vznikla tak mnohaletá spolupráce na vydávání olomouckého samizdatu souhrnně nazývaného Texty přátel. „Já jsem se ke skupině Frič, Eduard Zacha a Petr Mikeš dostal později díky mystickému setkání. Já už jsem dělal nějaké samizdaty a věděl jsem, že jsou tady někde nějací kluci, kteří také dělají samizdat. Já jsem byl zatím sám. A my jsme se potkali mysticky, to bylo mystické setkání. Já jsem věděl, že se ten člověk jmenuje Petr Mikeš, a já jsem ho nikdy předtím neviděl. Potkal jsem chlápka v předvánočním shonu na olomouckém náměstí u morového sloupu. Díváme se na sebe, dva pohledy se střetly, zastavili jsme se a já jsem šel k němu a on ke mně. A já mu říkám: ‚Ty, nejsi Mikeš?‘ a on mi říká: ‚Ty, nejsi Valušek?‘ To je svatá pravda. Sestoupili jsme do vinárny U trojice a tam jsem prošel zkouškou, jestli znám Barbey d’Aurevilly, Deml, Zahradníček atd. To jsem obstál a už to bylo. Takže jsem do toho samizdatového podnikání přinesl, alespoň se to tak tvrdí, tu svou výtvarnou zručnost. Ty naše samizdaty prý mají charakter i výtvarný, jsou doprovázeny grafikami a tak dál. To bylo v roce 1972.“

Bibliografická řada Textů přátel čítá za léta své existence bezmála 300 titulů. Tato edice je dle zakladatele knihovny Libri prohibiti Jiřího Gruntoráda vůbec první samizdatovou řadou, která začala vycházet po okupaci Československa v roce 1968. Kromě olomouckého triumvirátu: Petr Mikeš, Eduard Zacha a Rostislav Valušek spolupracoval na vydávání samizdatové edice i brněnský „okruh“: Jiří Kuběna, Jaroslav Frič, Josef Šafařík, Pavel Švanda a další. Z popudu Jiřího Kuběny se od roku 1974 podílel i na pořádání literárních večerů Šlépěje v okně.

Přínos Rostislava Valuška pro činnost moravského samizdatu spočíval zejména v opisovačské, editorské, výtvarné a knihvazačské práci. Jeho nejvýznamnějším samostatným počinem bylo vydávání literárního a výtvarného sborníku Enato. Od roku 1984 vyšlo postupně devět svazků tohoto sborníku, který Valušek doprovázel vlastními grafickými listy. Kromě těchto činností fungoval i jako jakási spojka mezi Moravou a Prahou, kde navázal blízké kontakty například s literárním kritikem Bedřichem Fučíkem, s manželi Němcovými nebo s Věrou Jirousovou. Skrze jeho samizdatové a umělecké aktivity se Rostislavu Valuškovi dostalo v roce 1977 té „cti“, že byl na Sjezdu československých spisovatelů spolu s dalšími autory zmíněn samotným Vasilem Biľakem. I díky této skutečnosti se o něho začala intenzivněji zajímat StB. Po dobu téměř jednoho roku byl opakovaně vyslýchán, vydírán a přemlouván ke spolupráci. Po neúspěšných „námluvách“ vyvrcholily snahy StB vykonstruovaným procesem, ve kterém byl Rostislav Valušek spolu s dalšími asi šesti osobami obviněn z hanobení republiky. Soud ho nakonec odsoudil k devíti měsícům podmíněně s odkladem na dva roky.

Co se týče farářské služby, ta byla Rostislavu Valuškovi zapovězena až do roku 1989. Již po skončení studia téměř rok neobdržel diplom o jeho dokončení a vysvěcen na kněze CČSH byl až po ročních peripetiích v září 1975. Potřebný státní souhlas pro výkon duchovenské služby se pokoušel postupně získat ve všech diecézích CČSH. Krátce uspěl až v pražské diecézi, kde byl však „uklizen“ na vesnickou faru do Lužné, a po několika dnech mu byl státní souhlas opět odebrán. Nový pokus učinil v roce 1977, ale byl opět neúspěšný a navíc byl po jednáních ještě zatčen a odvezen k výslechu. Přesto jako vysvěcený kněz příležitostně působil. Farářskou službu mohl nastoupit až v roce 1989 a do dnešních dnů slouží jako farář Církve československé husitské v Horce nad Moravou.

Během svého života vystřídal Rostislav Valušek několik dělnických povolání: topič, zaměstnanec vlakové pošty, skladník, kulisák a v letech 1979–1989 měřič u hydrologického průzkumu. V roce 1983 se oženil a s manželkou Marcelou vychovali dvě děti: Honzu a Annu. Svůj život s vírou rekapituluje následovně: „Myslím, že bez víry by to šlo tíž. Ovšem víra není jednou provždy daný tvar, o ni se usiluje a bojuje denně. Jsou propadání, jsou i pochybnosti, jak říká Augustin, jsou pochybnosti stavem zapochybování, jsou úzkosti. Bible není jenom radostná, jako je evangelium, ale také jsou to žalmy, například žalm 42. Čili víra není vtisknutelná, denně se o ni bojuje a usiluje. Vím ale, že bez toho propadání, znovu otázek, znovu vystoupání z propastí bych to nebyl já. Já bych si ten život už nedal vzít. Takový byl. Jak to má ve slavné básni Otokar Březina. Řekl bych, je to někdy těžký a bývá to možná těžší teď, když člověk stárne a má nějaké nemoci a stojí kolikrát před branami, přesto bych ale řekl jako Březina: ‚Pane, za všechno díky.‘“