Ladislav Valeš

* 1950

  • „Já jsem musel narukovat. Řekl jsem ale, že to odmítám, že ze sebe nebudu dělat pitomce, že budu bojkotovat vojenskou základní službu. Odmítal jsem cokoliv, odmítal jsem pochodovat, odmítal jsem všechno. Dostával jsem nesmyslný tresty. Okamžitě pochopili, že to se mnou nemá vůbec cenu. Buď mě dají na psychiatrii, kde jsem taky chvilku byl, protože všechno, co se jim nelíbilo, jsem přijímal, jako že je to taková hra na dobrodružství. Takže když mě za trest nechali umýt schody odshora až dolů v kasárnách, tak já jsem šel, vyfasoval jsem na to tekuté mýdlo, takový kolomaz. Já jsem napajcoval všechny schody, vzal jsem hadici, nalil jsem to na odtok, na trubici toho vodovodu a nechal jsem tam téct vodu. Tam dole byla potopa. Všichni přiběhli, co se děje. Velitel na mě křičel, co to dělám. Řekl jsem, že jsem se na to nemohl dívat, já musím ty schody udělat úplně bílý, já to tu vyčistím. Tak pochopil, že jsem asi nějaký divný.“

  • „Ona v té době... Protože když u nás byli Rusáci, tak byli taky ve vsi. Někteří lidi jim nosili jídlo a moje maminka taky. My jsme se za to tak styděli. Moje maminka byla tak přesvědčená, že nás ti vojáci opravdu přijeli osvobodit, protože byla mimo politické dění, protože my jsme doma neměli televizi, jen rádio. Ona, jak byla z té staré školy, tak pro ni komunismus znamenal jen to dobrý. Nakupovala chleba a hostila a vařila jim. Na naší zahradě byli Rusové, to si pamatuju. Můj otec omdléval. Když přišel z práce a viděl, jak na zahradě ti Ivani jedli, dlabali guláš od mámy, tak z toho byl úplně šílený. Vždycky utekl do lesa. My jako děti jsme se jich bály a já je nenáviděl. Já jsem třeba zůstal u kamaráda a vůbec jsem nechodil domů.“

  • „My jsme vždycky byli takoví rebelové. My jsme měli spoustu různých připomínek ke klasifikaci některých učňů. Protože někteří se tam protežovali, jednak třeba že měli rodiče v komunistické straně, jednak že to byli nějací vlivní lidé od významných doktorů a všechno možné. On byl zralý na pětku a oni mu dali trojku a nutili vás, abyste to na klasifikační radě odsouhlasil. To my jsme se vždycky zabejčili s tím Lubošem a řekli jsme: ‚Ten je úplně marný. Ten tu nemá co dělat. Vždyť ani nevyleze na sloup,‘ jsme říkali. ‚Co tam bude dělat? K čemu je takový elektromontér?‘ Vždycky jsme proti tomu protestovali, tak jsme byli černé ovce. Měli jsme vždycky nějakým způsobem měli několik prohřešků.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Libochovice, 11.11.2022

    (audio)
    délka: 01:33:10
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vojnu jsem bojkotoval

Ladislav Valeš
Ladislav Valeš
zdroj: Archiv pamětníka

Ladislav Valeš se narodil 7. května 1950 v obci Nová Chřibská. Od roku 1965 studoval na Slovensku střední vojenskou školu. Po dvou letech díky lékařskému posudku ze školy odešel. Na učilišti ve Varnsdorfu se vyučil elektromontérem rozvodných zařízení. Invazi vojsk Varšavské smlouvy prožil v Nové Chřibské. Se spolužáky psal protiokupační nápisy. Poté, co se vyučil, nastoupil jako elektromontér do rozvodného zařízení v Děčíně. Později působil jako mistr odborného výcviku na varnsdorfském učilišti. Často se vymezoval vůči protežování studentů z vlivných rodin. Od roku 1983 se věnoval amatérskému divadlu. V souboru Scéna Libochovice nejprve hrál a později režíroval představení. Poté, co třikrát odehrál Ostře sledované vlaky včetně pasáží, které mu nebyly povoleny, musel v souboru skončit. V roce 1986 se stal jedním ze zakladatelů divadelního souboru Rádobydivadlo Klapý. Spolupracoval se soubory v Lounech, Lovosicích, České Lípě a v Dobroníně. Během sametové revoluce spoluzakládal libochovické Občanské fórum (OF). V roce 2022 žil v Libochovicích.