Iva Valdmanová

* 1955

  • „Nejhorší asi byla bezvýchodnost lidí, kteří ztratili domovy a museli se přesouvat někam, ani nevěděli kam. Bylo uspořádáno několik konvojů, které čítaly třeba tisíc nebo patnáct set lidí. Byli to Srbové, ale i Bosňáci, a přesouvali se přes Srbskou Krajinu někam do Srbska. Vůbec nevěděli, co je tam čeká. A velmi nepříjemné také bylo, když vysídlili v Kninu téměř všechny domy a na nově obsazené území přišli Chorvati a vyhazovali věci z oken. Nábytek, lůžkoviny, všecko. Říkali, že to smrdí Srby. To bylo dost depresivní. Projížděli jsme autem městem a pod okny podél silnice byly hromady věcí, které byly užitečné a které by ti odcházející lidé potřebovali, ale neměli je. Chorvati všechno vyházeli a nějaká civilní služba to odvezla na smetiště. Byly to tuny oblečení, nábytku, potravin. Bylo to pro mě zdrcující zjištění, že se lidé mohou až tak nesnášet anebo se nechají k takové nenávisti vyprovokovat.“

  • „Přijeli jsme třeba do vesnice, kde jsme chtěli zkontrolovat nějaký dům. Měli jsme nařízeno dělat vždy před vstupem opatření, abychom nebyli zabiti granátem. Když majitelé opustili baráky, přišli tam pak vojáci a nakladli tam různé nástrahy. Granáty byly na klice, v posteli, v troubě, pod prahem. Proto jsme do domu nejdříve házeli kameny a klacky, abychom případné výbušné nástrahy aktivovali. Stalo se často, že všechno vyletělo do vzduchu. Nejlepší bylo, když tam bylo hodně zvířat, která tím, že tam procházela, prostor prověřila. Proto jsme často chodili do domů, kde bylo hodně zvířat. Třeba jsme jednou přišli do baráku, kde ve dvoulůžkové posteli ležela kráva. Udělala si tam ležení. Nebo z domu vyběhla prasnice s prasátky.“

  • „Každý den byla v campu velká porada o tom, co bylo venku, co jsme zjistili. A neustále se řešily mrtvoly, které byly poškozené, a nevědělo se proč. Vzhledem k tomu, že jsem měla zemědělskou školu a vím, že prase je všežravec a slepice taky, tak jsem se při jednom tom sezení přihlásila a řekla, že se domnívám, že ta mrtvá těla jsou ožraná zvířaty. Kolegové si mysleli, že ti lidé byli mučeni, protože měli okousané nosy, uši, prsty. Tento můj názor se nějak prověřoval a potom se už psalo do hlášení, že nejde o mučené oběti, ale že poškození těl způsobila zvířata, která tam bezprizorně pobíhala.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    v Ostravě, 20.01.2020

    (audio)
    délka: 02:42:25
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
  • 2

    v Ostravě, 31.01.2020

    (audio)
    délka: 01:31:12
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Dlouho jsem nemohla o zážitcích z Bosny vyprávět. Teď už to nebolí a myslím si, že mě válečná zkušenost změnila k lepšímu

Iva Valdmanová, cca 1975
Iva Valdmanová, cca 1975
zdroj: Archiv Ivy Valdmanové

Iva Valdmanová, za svobodna Vebrová, se narodila 17. června 1955 v Ústí nad Labem. Vyrůstala v Ostravě, kam se rodina přestěhovala kvůli otcově práci v hornictví. Maturovala na střední technické a zemědělské škole v Novém Jičíně. Odmítla nastoupit v jednotném zemědělském družstvu (JZD) a místo toho se dala k armádě. Absolvovala vojenský výcvik a roční školu pro pomocníky řídících létání v Praze. Zhruba osmnáct let pracovala na vojenském letišti v Mošnově, nejprve jako pomocník řídícího létání a poté jako řídící létání. V roce 1994 odjela jako mezinárodní pozorovatel UNPROFOR do mise v bývalé Jugoslávii. V tehdejším hlavním městě Republiky Srbská krajina Kninu zažila v srpnu 1995 chorvatskou ofenzivu. Mapovala následky operace zvané Bouře, zajišťovala humanitární pomoc, ohledávala mrtvoly civilistů. V letech 1996 až 1997 byla vyslána na mírovou misi v Iráku. Po návratu do Česka odešla v hodnosti nadporučík do zálohy, protože nesehnala odpovídající místo na letišti. Několikrát působila jako mezinárodní pozorovatel při volbách v Bosně a v Kosovu. Živila se jako barmanka, uklízečka, fakturantka nebo pokojská a masérka na říční lodi. Nakonec si otevřela soukromou masérnu. S manželem vychovala tři děti. Získala status válečného veterána.