Vladimír Václavek

„To jsem mohl mít tak třináct roků a zrovna v Českým ráji jsem byl u kamaráda a zrovna tam zazněla nějaká krásná písnička, nějaký krásný poetický text a mě se to tak dotklo uvnitř a úplně jsem si říkal, to jsem mohl chodit tak do osmé třídy, ale říkal jsem si: ,Tohle bych chtěl dělat. Něco takovýho, tohle bych chtěl, aby se to lidí takhle mohlo dotknout, nějak tu krásu, to chci.’ A to bylo takový první uvědomění a to ještě není takový to, že si člověk řekne: ,Tak a teď budu muzikant.’ To ještě není tak daleko, ale opravdu, že jsem si uvědomil ten dotek toho. A podruhé to bylo, to jsem mohl mít šestnáct sedmnáct a já jsem byl hodně samouk a hodně jsem hrál klasickou hudbu na tu kytaru, s tím jsem začínal taky. A pak jsem potkal takovou partičku Cikánů, kteří se pak stali moji nejlepší kamarádi v té době a my jsme si tak někde u nějakýho ohně a on tam hrál nějakýho Jimiho Hendrixe a mně úplně spadla brada, jak hraje úžasně a co je to za hudbu, protože já jsem to vůbec neznal. Tak oni, ať zahraju taky, tak já jsem zahrál toho Bacha, tak jsem se styděl. A oni se mi zas po letech přiznali, že zas jim spadla brada, tak jsme se tak oťukávali a oni mně říkali: ,Tak příští týden tam je zábava a tam kapela nám půjčí nástroje, může zahrát, tak přijď se podívat.’ Tak jsem přišel a teď oni začali hrát a v té chvíli se něco stalo a to přišla obrovská síla a mně se úplně rozpadl svět a najednou jsem vnímal tu sílu a tu hudbu a to byl takový druhý moment, kdy mi ta hudba dala znamení, že je to moje životní cesta.“