Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Vácha (* 1942)

V pondělí jsem nastoupil, v pátek pro mě přijel estébák

  • narozen 28. dubna 1942 v Drážkově

  • na konci 50. let nemohl studovat střední školu

  • vystudoval dálkově střední zemědělskou školu při vojně a při zaměstnání

  • agronom v JZD Svatý Jan v Drážkově

  • po listopadu 1989 soukromý zemědělec

  • ředitel regionální agentury Ministerstva zemědělství ČR

  • v letech 2000–2004 náměstek hejtmana Středočeského kraje

  • obnovil barokní sýpku, provozovatel soukromého muzea všedního života rolníků středního Povltaví – Váchův špejchar

  • v roce 2022 žil v Drážkově

„Ne rodiče, ale sám ten režim a lidé, kteří mne poškozovali, mne naučili žít jiným způsobem, po svém. Naučili mne to, nemít komunisty rád, a dodneška tomu tak je. Měl jsem k tomu vážný důvod.“

Narodil se v roce 1942 v Drážkově jako prvorozený syn, pátý František Vácha v pořadí, pokračovatel selského rodu Váchů na Sedlčansku. Jako prvorozený zůstal s rodiči na statku, ani ne tak z tradice, ale ze skutečného zájmu o zemědělství, na rozdíl od svých sourozenců. Vyrůstal v padesátých letech a na nějaké možnosti samostatného hospodaření ani nepomyslel, jeho otec tomu však věřil a říkal mu, že není možné, aby tu komunisté byli věčně, že on sám se toho nedožije, ale jeho syn František ano. A měl pravdu.

Nemožnost studia v roce 1956

„Když jsem vycházel a neměl jsem žádné dvojky na vysvědčení, tak bylo pro mne obrovské překvapení, že mně nedovolil národní výbor jít do školy. Měl jsem podanou přihlášku na zemědělskou školu do Březnice. Tatínek se zlobil a psal po různých institucích, proč jeho syn nemůže jít na zemědělskou školu, a máme nádhernou odpověď z Rudého práva, která má čtyři věty a šest hrubek, že až mne převychovají v duchu socialismu, tak třeba budu moci studovat.“

Mohl jít jedině na zemědělské učiliště. Pak nadešel čas vojenské služby. Čas na vojně pro Františka Váchu naštěstí nebyl ztracený. Paradoxně za to mohou komunisté, kteří mu neumožnili studovat, a také jeden slušný komunista, jeho velitel. Byl to bývalý „svobodovec“, původem Podkarpatský Rusín, který poté, co se seznámil s jeho osudem, si ho oblíbil a umožnil mu dálkové studium. Na vojně mu vycházeli všemožně vstříc, jeho spolusloužící vojáci mu rádi pomáhali při studiu, i pro ně to prý představovalo vítané zpestření jinak jednotvárné vojenské služby.

Po vojně nastoupil do práce a pokračoval v dálkovém studiu. Později se pokoušel studovat na vysoké škole, ale pracovní a rodinné závazky mu už nedovolily studium dokončit. V roce 1966 nastoupil jako agronom v místním JZD a jako agronom pracoval až do roku 1990.

Fotka z roku 1968

Když jsem se ptal pana Váchy na rok 1968, dal se do hledání jedné fotky, kterou nakonec nenašel. Byla to fotka, kterou odnesl z vyšetřovacího spisu SNB. „Jednu fotku mám, ale tu jsem ukradl, když jsem prohlížel materiály po roce 1992 na kriminálce. Byly tam čtyři, tak jednu mám. Jsem tam s kýblem, s kloboukem, je tam čitelné ,Moskva 2500 km‘ a dělám šipku. To bylo krásné období, když jeli třeba tiráci s vlajkami a ten zastavil a zeptal se, jestli může pokračovat dál, než to uschne. To bylo období, kdy byla úžasná atmosféra občanská, ale rychle sklapla po té normalizaci.“

Na nějaké problémy po roce 1968 si nevzpomíná, jeho kádrový profil beztak nebyl moc dobrý. Pražské jaro roku 1968 podporoval, ale velké iluze o něm neměl. Čistky v letech 1969 a 1970 se týkaly hlavně komunistů, u jejich komunistů to prý nebylo nejhorší. Byl řadovým členem „lidovců“, politicky se neangažoval ani v jednom směru, nedělal kariéru ani se nechtěl „namočit“ do nějakých protestů proti režimu. Někdy docházelo ke konfliktům, těm se však snažil předcházet, jak ukazuje i humorná příhoda ze školení pro agronomy v roce 1972. Nově příchozí se měli zapisovat. 

Školení v Poděbradech – 1972

„Stojím v té řadě, byl jsem agronom, v lidové straně, JZD se jmenovalo Svatý Ján. Přemýšlím, co tomu volovi řeknu. Mockrát se chtělo změnit jméno na JZD Budoucnost nebo podobně, ale ke Svatému Jánovi se to jaksi nehodilo. Chtěli změnit název obce, ale místní byli proti. Celý socialismus jsme přežívali jako JZD Svatý Ján. Kravina hrozná, ale mělo to úspěch. Nás si nikdo nespletl. (…) Jméno: František Vácha. Zaměstnání: agronom. Kde: JZD Svatý Ján. To už jsem měl připravenou občanku v ruce. - ‚Mladíku, srandu si dělejte z někoho jiného.‘ Dal jsem mu občanku do ruky a kouká na to: ‚Kde se vzal takový název v socialismu?‘ (…) Politická přislušnost:Československá strana lidová. Vzal papíry, šlehl s nimi a říká: ,Kterej vůl vás sem poslal? On je ze Svatého Jána a ještě u lidovců.‘ – Já na něj:, Soudruh tajemník KSČ okresu Příbram.‘“

Agronomové z ostatních JZD se zřejmě museli držet, aby nevybuchli smíchy. Nebylo však jasné, jestli soudruh za stolkem z toho nebude vyvozovat nějaké závěry. Ostatní kolegové mu poradili, aby na usmířenou se soudruhem koupil nějaké pití, ještě ten večer otevřeli několik lahví červeného vína, soudruha opili a prý to byl po zbytek školení „velký kamarád“.

V roce 1980 byl vyšetřován po křivém obvinění z toho, že prý prohlásil na schůzi rady místního národního výboru, „že by se komunistům mělo zakroutit krkem“. Obvinění proti němu bylo staženo, nikdo nechtěl svědčit, zastala se ho i tehdejší poslankyně Federálního shromáždění za svaz žen soudružka Kuželová. Chtěl podat stížnost, ale z deseti svědků prý jeden prohlásil, že si není jistý, takže to nebylo možné.

Po převratu

Po roce 1989 skončil v družstvu a začal hospodařit na svém, angažoval se též v debatách o restitucích v zemědělství. Zúčastnil se výběrového řízení na místo šéfa regionální zemědělské správy – agentury ministerstva zemědělství, který vyhrál, jak říká, díky své dokonalé praktické znalosti zákona o půdě a transformačního zákona. Stal se tak ředitelem zemědělské agentury. Zároveň se angažoval v krajské politice za KDU-ČSL a ve Čtyřkoalici a v roce 2000 se stal za Čtyřkoalici náměstkem středočeského hejtmana. Ve vyšší politice vydržel jedno volební období, v roce 2004 už nekandidoval.

V současnosti hospodaří se synem na 29 hektarech půdy, z toho je 14 hektarů lesa a 15 hektarů zemědělské půdy, vysadil na své půdě stromky, které prodává a které financují jeho další životní cíl, obnovu historické sýpky – dnes známé jako „Váchův špejchar“. Hospodaření na statku postupně víc a víc předává svým blízkým a v posledních letech stále více a více času věnuje svému povolání „kastelána na sejpce“.

Váchův špejchar se stal v posledních třech letech kulturním centrem mikroregionu, pořádají se zde výstavy a koncerty. Je to svého druhu soukromé muzeum, v dolní části špejcharu je stálá expozice životního stylu na venkově středního Povltaví v 19. a na začátku 20. století.

„Člověk je pak najednou klidnej a spokojenej. Dostane to takový rozměr, že si koupím fajfku, sednu si před tím špejcharem a budu pokřikovat na děvčata a budu vyprávět těm mladým, jak to vlastně v tom životě chodí, aby se chovali slušně, nenadávali, aby byli skromní, aby si nemysleli, že všechno budou mít hned zítra, a pak budou s tím životem smíření a spokojení jako já.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století