Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jan Tůma (* 1930)

• narodil se 20. července 1930 v Praze

• v roce 1936 mu zemřel otec, matka se už neprovdala

• na konci druhé světové války utíkali před německou armádou, která se stahovala k Nuslím

• část příbuzenstva Jana Tůmy byla po válce odsunuta do západního Německa

• v letech 1948 - 1953 vystudoval ČVUT

• působil jako odborný asistent na Vysoké škole železniční v Karlíně a Vysoké škole ekonomické v Praze

• tvořil výukové filmy pro vysoké školy

• přeorientoval se na nastupující kybernetiku a s kolegou Křečanem sestrojil první „vyučovací stroj“ KT-1

• v rozvoji „kybernetické pedagogiky“ pokračoval na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy

• v letech 1968 - 1972 pobýval v Západním Berlíně, kde zaváděli vyučovací stroje na vysokých školách

• byl prověřován StB kvůli podezření, že chce emigrovat

• roku 1975 byl propuštěn z fakulty kvůli údajnému šíření dopisu Václava Havla, nemohl najít práci

• pracoval jako ředitel podnikové školy rudných dolů Příbram v zámečku Loděnice

• v roce 1990 začal cestovat a naplno publikovat

• je autorem 62 vědeckých, odborných a popularizačních knih, z nichž desítka vyšla i v zahraničí

V jeho 92 letech z něj stále čiší neutuchající zájem o technické vymoženosti, kterým zasvětil svůj život. Stejně tak srší entuziasmem, když vypráví o tom, jak si ve svých 70 letech půjčil a řídil jachtu, na kterou neměl zkoušky, a pustil se s ní s přáteli na volné moře. Nebo o tom, jak se v Americe omylem dostal vozem na přísně střeženou vojenskou základnu. Či o tom, jak se v Bílém domě shledal se svou knihou, kterou napsal v době, kdy ho v komunistickém Československu vyhodili z práce kvůli šíření otevřeného dopisu „pravicového exponenta“ Václava Havla. Jan Tůma je nejen vynikající technik a publicista, ale zjevně také dobrodruh, který rád překračuje hranice. Možná proto, že teprve za nimi se nacházejí objevy, které ho zajímaly od dětství...

Dobře situovaná rodina

Jan Tůma se narodil 20. července 1930 v Praze Nuslích do rodiny Jana a Anny Tůmových. Jan měl mladšího bratra Pavla. Otec pocházel z Českých Budějovic, do Prahy se přiženil. Podnikal s fotoaparáty a kamerami, navázal spojení s tehdejší nejlepší evropskou firmou Zeiss a založil obchod s kamerami na Václavském náměstí.

Maminka Anna pocházela z rodiny Prošků, která vlastnila činžovní dům v Praze - Nuslích ve Vladimírově ulici č.7, kde měl Janův dědeček František Prošek obchod se smíšeným zbožím. Tam se Jan spolu s bratrem, bratranci a sestřenicemi příležitostně učili prodávat. Ve velkém domě totiž bydlely také rodiny matčiných sourozenců.

Za zmínku stojí i osud prarodičů Proškových. František Prošek za první světové války narukoval do Ruska a jakožto šikovného mechanika ho Rusové náležitě využívali. Drželi ho v Rusku na práci ještě čtyři roky po válce. „Když se z fronty nevrátil, byl považován za mrtvého. Babička už měla novou známost, málem už by se znovu provdala, když se nečekaně, čtyři roky po konci války, objevil dědeček. Babička tedy dala novému příteli vale a zůstala s dědečkem,“ vypráví Jan Tůma.

Útěk před Němci na Smíchov

V roce 1936 bylo Janovi šest let, chodil už do první třídy, když mu zemřel tatínek na sepsi, která nastala po operaci slepého střeva. Lék penicilin, který by ho zachránil, byl teprve ve vývoji. Anna Tůmová tak zůstala s malými syny sama; nikdy se už neprovdala.

I přes ztrátu tatínka prožil Jan Tůma dle svých slov klidné a šťastné dětství. Z válečných let mu výrazněji utkvěla vzpomínka na dramatické situace z konce války, kdy utíkali před jednotkami SS. Proslýchalo se, že obsadí Nusle. „Byl to hromadný útěk. My děti jsme skoro nic neunesly, takže maminka táhla dva kufry a my kluci každý menší kufřík. Pobíhali jsme od domu k domu a abychom prošli nuselským údolím směrem k Vltavě, kam se maminka rozhodla jít, museli jsme podběhnout železnici z vinohradského tunelu. Na ní ale stál obrněný vlak, který střílel na německá letadla, která se naopak snažila zasáhnout vlak. Takže když jsme se z domu u parku u Tylova divadla rozběhli, najedou vybuchly šrapnely ve vzduchu a my uháněli zase zpět,“ popisuje pamětník. Na Smíchov se ale dostali a přespali nouzově na vojenských postelích ve veřejných úkrytech. Ráno už prý vítali Rudou armádu.

Příbuzní odsunuti do Německa

Z konce války si také vzpomíná, jak Češi vyváděli z domů německé civilisty a mlátili je na ulici. Poznali mezi nimi i tatínkovy německé přátele z předválečné doby, například ředitele jedné firmy. „Do té chvíle to byl úctyhodný pán, najednou se s ním zacházelo jako s tím nejposlednějším. Bylo hrozné to vidět.“ Janův otec měl blízko k Němcům, ovšem ne k těm hitlerovským, jak zdůrazňuje pamětník. Pocházel z Rudolfova u Českých Budějovic, byl z 11 dětí, měli velký dům s hospodou. „Jezdil jsem tam na prázdniny a viděl jsem, jak tam v míru pospolu žili Němci a Češi. Svědčí o tom i to, že otcovy sestry byly provdané za Němce. Nebylo na tom nic zvláštního, po záboru pohraničí se ale změnila situace,“ vypráví pamětník. Po válce byli příbuzní z Rudolfova odsunuti do Německa. Až v dospělosti je Jan Tůma navštívil a v západním Německu se shledal s již starými tetami, pro které byl odsun stále bolestivou ranou. Znalost němčiny později uplatnil v západním Německu i pracovně, ale nepředbíhejme...

Zvídavé dítě

Jan Tůma už jako dítě projevil technický talent, který rozvinul a uplatnil ve své bohaté kariéře. Jako dítě hodně četl, nejvíce ho zajímaly knihy a časopisy, v nichž se dozvídal, jak se co dělá, jak co funguje, jak se co vyrábí. Svému mladšímu bratříčkovi pak všechno rád vysvětloval. Ze svého kapesného utrácel za skripta pro střední školy, kterým ještě nemohl zcela rozumět, ale to mu nevadilo. Zvídavost byla silnější… „Například jsem si koupil skripta pro střední školy o pivovarnictví, protože jsem se chtěl dovědět všechno o pivovarnictví,“ uvádí příklad své touhy pochopit svět.

1948: Vysoká škola a komunistický puč

Chtěl být inženýrem a strojařem, a tak nastoupil na střední průmyslovou školu a v roce 1948 se dostal na ČVUT. V témže roce komunistická strana převzala moc a nastolila režim, v němž soukromé vlastnictví a svobodné podnikání nemělo místo. Dědeček, který vlastnil obchod se smíšeným zbožím ale o živnost nepřišel z politických důvodů. Byl již starý a obchod prodal dříve, než došlo na jeho nucenou likvidaci. Jak pamětník říká, byli demokraticky založení, ale na komunismu tehdy neviděli nic špatného. Jan Tůma dokonce vstoupil do KSČ, ale v jeho případě šlo o formalitu, možná pragmatismus. Pro naprosto pasivní přístup byl nakonec ze strany vyškrtnut v roce 1968.

První velký průšvih

Už za studií na ČVUT si přivydělával, a to například na přestavbě Švermova mostu, kde získával praxi v oboru mechanizace stavebních prací. Vypráví o průšvihu, který ve svých dvaceti letech se svým spolužákem způsobili. Mohl je dostat do kriminálu.

Brigádničili jako čerpadláři při stavbě mostu na nočních směnách. Celé noci proseděli u čerpadla, měli s sebou skripta, učili se, povídali si. Ráno prý bylo hezké udělat si procházku na kabelový jeřáb, který vedl přes dvě obrovské dřevěné věže na břehu. Jeřábová lanovka spouštěla hák dolů a přenášela těžké věci na stavbu pilířů uprostřed vody. „Jedno sobotní ráno při východu slunce jsme seděli nahoře, viděli jsme, jak dělníci akorát začali chodit do práce. Mistr dole se domníval, že jsme jeřábníci, protože nás nepoznal, a zavolal na nás, že potřebuje převézt míchačku...“ vypráví Jan Tůma. Nezkušení studenti se s nadšením, že mohou, úkolu chopili a uvedli jeřáb do chodu. Celý manévr naštěstí skončil „jen“ zbouráním lešení a žádný z 20 dělníků, který se kolem něj pohybovali, nebyl zraněn. „Byl to obrovský průšvih, ale stavbyvedoucí si uvědomovali, že chyba byla i na jejich straně. Poděkovali nám, že jsme jim skoro rok pomáhali a rozloučili se s námi. Dál se to naštěstí nedostalo, ze školy by nás za to jistě vyhodili,“ vypráví pamětník.

První velký úspěch a publikování

Posléze Jan Tůma objevil Klub techniků, organizaci o deseti zaměstnancích. Jana přijali jako pomocnou sílu do kanceláře. Organizoval přednášky v technickém Národním muzeu a poznal zkušené techniky, od kterých se hodně naučil. Jak říká, v tu dobu se už chytil skutečné vědy. Věda připravovala první atomový reaktor a jemu se podařilo sehnat knížku o využití atomové energie. „Byl to překlad z angličtiny. Důkladně jsem si ji přečetl, a když jsem si to všechno představil, nabyl jsem domnění, že jsem schopen o tom udělat přednášku... Po Praze se tedy objevily velké plakáty ‚Jan Tůma v Technickém muzeu – Atomová energie.‘ V první řadě seděla maminka, dědeček, babička... Dvouhodinovou přednášku včetně následné diskuse jsem zvládl a tím začal základ mého úplně jiného růstu…,“ vypráví pamětník, který byl tehdy ještě stále studentem ČVUT. „Přednáška se líbila, v Technickém muzeu chtěli další, dostával jsem honorář a cítil jsem se velký a důležitý. I když atomová energie nebyla můj obor, nebylo tehdy tak těžké nastudovat si to z knížek a přednášet o tom.“

Díky těmto přednáškám se seznámil s ředitelem družstva Fotografie. Chodil na Janovy přednášky a vše si pečlivě zapisoval, až mu ředitel nabídl spolupráci na publikační činnosti. Dali spolu dohromady fotografický seriál Energie pro mír. To byla další zajímavá zkušenost pro budoucího popularizátora vědy a techniky.

Dobrodružství s kamerou

Vzpomíná, že na ČVUT studovali takzvaní dělničtí studenti, kteří byly politicky angažovaní. Jan Tůma, který nedělal rozdíly, se s jedním z nich kamarádil. V závěru studia měl právě tento kamarád v agendě rozdělovat pracovní umístěnky pro absolventy školy. Díky němu nešel Jan Tůma do pohraničí, ale mohl zůstal v Praze. Nastoupil jako inženýr do Konstruktivy. Psal manuály na stavební stroje. Poté dostal nabídku na práci asistenta vyučujícího na Vysoké škole železniční v Karlíně, kde se zabýval lanovkami, a navrhl zavedení výukových filmů, které ve škole chyběly. Ředitel pro něj zajistil kameru a Jan Tůma tvořil výukové filmy o lanovkách, což bylo někdy větší dobrodružství, než by si přál.

Dodnes s tichou hrůzou vzpomíná, jak visel s kamerou nad propastí při stavbě lanovky na Lomnickém štítu a byl rád, když opět pocítil půdu pod nohama.

Stroj, který nahrazoval učitele

Krátce na to přešel na Vysokou školu ekonomickou v Praze, kde do roku 1960 jako odborný asistent vyučoval průmyslové technologie a spolupracoval při zavádění prvního sálového počítače. Přeorientoval se na nastupující kybernetiku a podal zlepšovací návrh na zkouškovou a zápočtovou agendu řízenou děrnými štítky. S kolegou ing. Zdeňkem Křečanem z ČVUT sestrojil první československý vyučovací stroj KT-1 a vybavil ho programy. Začali tak vyvíjet kybernetickou výuku.

Lépe vybavené pracoviště pro nový obor – kybernetickou pedagogiku - se nacházelo na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, a proto je tam Ministerstvo školství v roce 1961 převedlo. „Šlo o počítač, který ještě neměl monitor, ale matnici. Tento výukový stroj měl nahradit učitele, zpočátku byl jen pro jednoho žáka. Například byl naprogramován pro dvouhodinový kurz, který vyučoval fungování tranzistorů. Takový stroj vážil asi 60 kg,“ vysvětluje Jan Tůma.

Pracovně na Západ

O kybernetickou výuku měl zájem také Západ. V roce 1968 byli Jan Tůma spolu se Zdeňkem Křečanem vysláni na univerzitu v Západním Berlíně, kde němečtí odborníci chtěli zkusit zavést vyučovací stroje a také je vyrábět. Jan Tůma tam pobýval v letech 1968 až 1972. „Byly zde výukové stroje na osmi vysokých školách, ale byly již pro celou třídu. Problém strojů byl, že když se porouchaly, výuka končila. Takže jsme tam působili jako technická podpora,“ vysvětluje pamětník.

Jan Tůma si nevzpomíná, že by s jeho pobytem na Západě byly spojeny zájmy ze strany státní bezpečnosti. O žádnou spolupráci ho ministerstvo vnitra ho prý nežádalo. Patřil však mezi prověřované osoby, neboť se na západě stýkal s československými emigranty a dalšími takzvaně nepřátelsky zaměřenými osobami. Například s RNDr. Lánským který v červenci 1968 emigroval do Rakouska, později přešel do výzkumného ústavu v západním Německu a údajně se snažil získat pro emigraci československé experty a vědce pocházející z pracovišť programových kybernetických strojů.

Mezi adepty na emigraci měl být i Jan Tůma. Ten možná ani neměl tušení, že StB o něm zjišťuje informace v jeho bydlišti. Vyhodnotili však, že nic nenasvědčuje, že by se Jan Tůma chystal emigrovat.

Emigrovat nechtěl

Jan Tůma opravdu neměl v úmyslu emigrovat. V roce 1970 koupil velkou rekreační chatu o 14 pokojích v Krušných horách nedaleko německých hranic, kterou musel renovovat a financovat. Trávil na ní s rodinou každý víkend, pořádal v ní různé oslavy, zval návštěvy, a to i z Německa. Vzpomíná, že sousední chata patřila komunistovi. „Spřátelil jsem se s ním a zval jsem ho na návštěvy, aby se vlk nažral a koza zůstala celá,“ vysvětluje Jan Tůma.

Kauza „Dopis Václava Havla“

V roce 1975 byl opět v hledáčku StB, a to proto, že dle udavačů na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy šířil otevřený dopis Václava Havla. Měl zhotovovat jeho kopie na rozmnožovacím stroji na katedře vyučovací techniky. Šlo o otevřený dopis, který napsal Václav Havel tehdejšímu generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ Gustávu Husákovi. V dopisu píše jak o strachu a ponížení lidí v tehdejší společnosti, tak o pokrytectví a lhostejnosti komunistického režimu k těmto problémům.

„Byl jsem pozvaný do Bartolomějské ulice na výslech. Chtěli vědět, kdo mi ten dopis dal. Snažil jsem se vymluvit a zalhat, a tak jsem řekl, že jsem jel tramvají, jela se mnou jedna kolegyně z fakulty a dala mi ten dopis přečíst. A že mi připadal zajímavý, a tak jsem si ho přečetl a s několika lidmi jsem o tom mluvil. Oni chtěli vědět, která kolegyně to byla. Na té pedagogické škole byly stovky kolegů, z toho dvě třetiny ženy. Měli tam jejich fotografie a chtěli, abych přestal lhát a ukázal na tu, která to byla. Já jsem řekl, že prostě nevím. Tím jsem ukázal, že nechci přijmout nějakou spolupráci,“ říká Jan Tůma.

Pro porušení takzvaného „slibu vysokoškolského učitele“ fakulta propustila pět pracovníků: Janu Marhounovou, Zdeňka Šípka, Miloslava Čecha, Marii Pekárkovou a Jana Tůmu.

Jan Tůma poté těžko hledal práci. Až mu pomohl známý, který mu svěřil podnikovou školu rudných dolů Příbram na zámečku v Loděnici, jíž se stal ředitelem. Postupně ji vybavil moderní vyučovací technikou včetně vyučovacích strojů, s jejichž výrobou začala i česká Tesla.

Po roce 1989: Cesty nejen za technickými zázraky

Listopadovou změnu režimu v roce 1989 Jan Tůma sledoval s uspokojením, ale v demonstracích se neangažoval. „Nebyl důvod, už to běželo, bylo jasné, že se režim změní,“ říká. V té době už byl podruhé ženatý a s manželkou Evou, jejíž bratr a děti emigrovaly za oceán, už hleděli do budoucna: plánovali za nimi cestu do Kanady. (Janova druhá žena Eva Tůmová vyprávěla také svůj příběh pro Paměť národa).

Teprve po roce 1989, kdy Jan Tůma odcházel do penze, se mohl naplno věnovat cestování a publikační činnosti. Mohl se také stát členem mezinárodního svazu novinářů, což mu umožňovalo účast na mezinárodních kongresech, výstavách a otevírání světových stavebních projektů mostů, tunelů, elektráren, ale také technických inovací, rychlovlaků, lodí, vznášedel, letounů a dalších technických novinek, o kterých pak mohl referovat v našich médiích.

Největší životní úspěch

Publikoval v časopisech Technický magazín, Vesmír, ABC, Věda a technika mládeži, v Technickém týdeníku a v řadě odborných časopisů, vystupoval v pořadech Československé televize nebo v seriálech Československého rozhlasu Meteor, Satelit a dalších. Je autorem 62 vědeckých, odborných a popularizačních knih, z nichž desítka vyšla i u předních německých, anglických, francouzských a ruských vydavatelství.

Největší mezinárodní publicitu získal jeho „Velký obrazový atlas světové dopravy,“ vydaný ARTIÍ v roce 1980, slovensky v nakladatelství Mladé letá (1982), přeložený do několika jazyků včetně angličtiny. Tuto publikaci také považuje za svůj největší životní úspěch. Zjistil, že ve své knihovně ji měla britská královna Alžběta a osobně ji objevil dokonce v Bílém domě. „Byl jsem tam jako turistický návštěvník, ale předložil jsem svůj mezinárodní novinářský průkaz a dovolili mi nahlédnout do knihovny v prezidentské kanceláři. K mému překvapení tam byla,“ uzavírá svůj příběh Jan Tůma.