Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

docent PhDr. Lucy Topoľská (* 1933)

• narozena 31. prosince 1933 v Olomouci

• vyrůstala v německy mluvící židovsko-křesťanské rodině

• matku a její příbuzné postihlo pronásledování Židů v době protektorátu

• otec byl za války vězněn v Kounicových kolejích v Brně

• pamětnice vystudovala obor německý jazyk a ruština (na FF UP v Olomouci a FF UK v Praze)

• v letech 1965–2009 působila na Katedře germanistiky na FF UP v Olomouci

• v době sametové revoluce se zapojila do činnosti OF a podporovala studenty v okupační stávce

• po roce 1989 získala řadu ocenění

• roku 2023 žila v Olomouci

Hrbkovi, rodina Lucy Topoľské, se ocitla mezi dvěma mlýnskými kameny jak za protektorátu, tak i za komunismu. Nejprve kvůli židovskému, později tzv. buržoaznímu původu. Ačkoliv pamětnice nikdy během života žádný antisemitismus vůči své osobě nepocítila, maminka dětem i po válce kladla na srdce: „Nikdy nikomu neříkejte, že jste Židi, protože ono se to vrátí…“

V rodině se pojilo židovství s křesťanstvím a čeština s němčinou

Pro oba rodiče pamětnice, Lea a Rosu (později po válce používala jméno Růžena) Hrbkovy, byla zcela přirozeně rodným jazykem němčina. Mluvili tak i na své první dvě děti, Georga a Lucy, a až do roku 1939 se hlásili k německé národnosti. Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava se otec i matka rozhodli pro národnost českou. Záhy se ale vynořila povinnost dokazování árijského původu, bez které nemohl otec provozovat svou praxi. Z vyprávění a dokumentů, které shromáždil mladší bratr pamětnice Tomáš Hrbek (1943) (pametnaroda.cz), a na jejichž základě zpracoval úctyhodně bohatou trojdílnou kroniku své rodiny, vyplývá, že „prvotní impulz nepřišel od německých okupantů, ale právnické komory v Brně, která byla příliš aktivní a žádala osvědčení o árijském původu dřív, než bylo nutné“. Tak se započalo otcovo úsilí o uznání jím zhotovené falešné rodové dokumentace jako pravé. Doslova na koleně vyráběl razítka a za přispění své sekretářky Ludmily Dostálové, která statečně propůjčovala listinám svůj rukopis, vytvořil novou identitu matce Bertě, rozené Rosenfeldové, ze které se tak stala římská katolička.

Za války jsme měli štěstí na dobré lidi

Především díky odvaze a vytrvalosti se otci, v té době již zkušenému obhájci a autorovi divadelních recenzí, který veřejně upozorňoval na nelidskost nacistické ideologie, podařilo zatajit svůj částečný židovský původ. Díky tomuto krytí ochránil jak členy vlastní rodiny, tak i svou židovskou manželku Rosu, která od té chvíle žila v tzv. smíšeném manželství. Většina její rodiny ale zahynula v koncentračních táborech. Rozloučení před hodolanskou školou (odjeli 4. července 1942) bylo pro maminku bolestné. Tajně se za svou babičkou Cecílií Aschkenesovou a rodinou tety Elisabeth Böhmerové vypravila krátce před jejich odjezdem i tehdy osmiletá Lucy.

Hrozba, která visela nad protektorátním židovským obyvatelstvem, byla cítit doma u Hrbkových i v ulicích Olomouce. Maminka musela pochopitelně nosit žlutou hvězdu a její děti obstarávaly nákupy na potravinové lístky označené nápisy JUDE. Krátce potom, co maminčini blízcí odjeli do Terezína, znovu otěhotněla a roku 1943 se Lucy narodil mladší bratr Tomáš. „Byl maličký, hubený, takový chudáček. Pro mne to nebyla hračka, ale něco jako i moje dítě. Já jsem se s ním všechno naučila, protože kdyby maminka musela pryč… Všechno jsme uměly – tatínkova sekretářka a já,“ vzpomíná. Několikrát se během nacistické okupace stalo, že maminka obdržela povolání k nástupu transportu. Dvakrát je zachránila Lucyina nemoc, kdy musela celá rodina do karantény. Po narození Tomáše převzal péči o maminku oficiální lékař olomouckého gestapa Otokar Bittman, který ji vždy v čase nebezpečí hospitalizoval. K jedné takové události z podzimu roku 1944, kdy už maminka nevěřila, že vyvázne, se váže i Lucyina vzpomínka: „Maminka byla v nemocnici a řekla, že jí máme zabalit kufry do Terezína. Přišla tatínkova sestra, že jí je zabalí. Pro mě je to jedna z nejhorších vzpomínek vůbec. Jak brala do ruky maminčiny věci…“ Je možné, že ve stejnou dobu napsala Rosa Hrbková svůj dopis na rozloučenou s blízkými. Objevil se až za řadu desetiletí, po matčině smrti roku 1993 ho našel v pozůstalosti bratr pamětnice Tomáš.
O tom, že se gestapo nevzdávalo ani v posledních týdnech války, svědčí předvolání pro matku z března 1945. I tehdy se za ni postavil lékař Otokar Bittman a členy tajné státní policie z nemocnice vykázal.

Židovství i němčina zůstaly problémem i po osvobození

Poslední dny druhé světové války strávila rodina u příbuzných v Konici, po osvobození se vrátili zpět do Olomouce do svého bytu v sousedství kostela sv. Mořice. Přežili a zachránili se, osudy matčiných blízkých ale zůstávaly s otazníkem.

Lucy, která měla to štěstí a chodila během protektorátu alespoň částečně do školy – na rozdíl od jiných židovských dětí – nastoupila na podzim roku 1945 do sekundy Dívčího gymnázia v Sokolské ulici. Nová škola jí konečně přinesla i skutečné kamarády, kterých se jí na předchozím stupni tak nedostávalo. Jelikož nechodila před první třídou do školky a po nástupu do 1. třídy neuměla česky, byl její start značně ztížený a zůstávala spíš samotářkou. Už tehdy ale, jak říká, pocítila „potřebu překladu“, dovednost, kterou později rozvinula během studií němčiny na Univerzitě Palackého v Olomouci, dvou let dálkového magisterského studia na Univerzitě Karlově v Praze a především desetiletí aktivní překladatelské praxe.

Se vznikem třetí republiky se nepojila jen pozitiva jako osvobození od nacistické nadvlády a nová suverenita – problematickým se záhy stal například odsun německého obyvatelstva a nakládání s jeho majetkem. Pro Hrbkovy pak především komplikace s uznáním národní identity. Ačkoliv se otec i matka oficiálně hlásili k české národnosti od roku 1939 a německé státní občanství nikdy nenabyli, trvalo téměř čtyři roky, než byla uznána jejich loajálnost k československému státu. Roku 1946 se tak například nemohli zúčastnit prvních svobodných poválečných voleb. Znovu jakoby patřili k lidem druhé kategorie, i po válce se jim vracely prožitky ponížení a nejistoty, které zakoušeli za protektorátu.

Antisemitismus nakonec vyplul na povrch i v éře stalinismu během politických procesů v 50. letech. „Tatínek mě tehdy posadil k rádiu a řekl, že to musím slyšet, abych si uvědomila, co se dá s lidmi udělat, jak se dá s lidmi manipulovat. Jak úplně nevinní lidé mluví o strašlivých zločinech, které prý mají na svědomí,“ připomíná pamětnice procesy s Rudolfem Slánským a dalšími funkcionáři, které vysílal rozhlas.

Nové nasměrování

Po maturitě na Slovanském gymnáziu se Lucy Topoľská rozhodla pro filologické studium němčiny a ruštiny na Univerzitě Palackého. Rozhodnutí o přijetí nebo nepřijetí ale nepřicházelo. „Říkala jsem si: to je nějaký omyl. Tak jsem šla na děkanát a tam mi s takovým divným úsměvem řekli, že neví, jak to bude. Postranními uličkami jsem se pak dozvěděla, že je to kvůli mému buržoaznímu původu, který je na první pohled zřejmý z mého křestního jména,“ vypráví pamětnice. „Čekala jsem, že dostanu zamítavou odpověď a odvolám se. Nedostala jsem nic. V mladické drzosti, aniž bych měla co v ruce, jsem se nechala zapsat, takže jsem studovala, aniž bych byla přijata.“

Během studia, které částečně absolvovala v Praze na Univerzitě Karlově, se jednoho dne vypravila do Pinkasovy synagogy na Staré Město. „Hledala jsem jména příbuzných –  a našla. Bylo to v 50. letech, kdy jsem si poprvé uvědomila, že jsou mrtví. Ale vzhledem k tomu, že se nikdo nevrátil, tak to bylo jasné,“ dodává. Záznamy o tragickém konci matčiných příbuzných – smrti babičky, tety, strýce a jejich dcery četla na zdi synagogy jako první z rodiny… (památník v Pinkasově synagoze byl dokončen v roce 1959 a zpřístupněn v roce 1960, pozn. ed.)

V době 50. let se k pamětnici z Olomouce spolu se zápisky z přednášek dostal i text studentské rezoluce požadující více svobody a méně marx-leninské ideologie. V té době již žila s prvním manželem, inženýrem chemie, v Lovosicích. Existenci rezoluce a manželův podíl na jejím rozmnožení někdo z okruhu kolegů z podniku Severočeské hedvábí udal StB, která si pro oba manžele následně přijela a odvezla je na výslech do Litoměřic. Vyšetřování nakonec vedlo až k soudu, u kterého se pamětnice stala jen svědkem. Manžel byl obžalován, ale nakonec vyvázl se symbolickým podmíněným trestem.

Roky na fakultě

Po zakončení magisterského studia na jaře roku 1957 se pamětnice vrátila zpět do rodné Olomouce – severní Čechy a jejich tehdejší prorežimní ovzduší jim s manželem nepřirostly k srdci. Prvních osm let pracovala jako odborný bibliograf ve Státní vědecké knihovně, pak začala přednášet na olomoucké germanistice.

Sled událostí pražského jara sledovala pamětnice s nadšením a vírou v dobrý konec: „Stmelovalo nás společné prožívání, a když se oznámilo, že z prezidentské funkce odstoupil Antonín Novotný, tak jsme se sešli v mé pracovně, někdo odněkud vytáhl láhev šampaňského, a tak jsme to okamžitě oslavili.“ Vedení Sovětského svazu ale na obrodný proces v Československu odpovědělo tvrdě. Dramatické chvíle během srpnové okupace pamětnice s druhým manželem Dušanem Topoľským prožili u jeho příbuzných v Bratislavě.

„Byli jsme tlupa,“ vzpomíná pamětnice na své kolegy na fakultě, ke kterým patřil pozdější první polistopadový rektor Josef Jařab nebo docent v oboru anglického jazyka a dnešní emeritní profesor Jaroslav Macháček. „V podstatě jsme byli šedá zóna, která moc netrpěla,“ míněno „ti, kteří směli učit“. Přednášky Lucy Topoľské nikdo nekontroloval, přesto měla například problémy s vědeckou kandidaturou, kterou nakonec absolvovala v Bratislavě. Vnímala pochopitelně i všudypřítomné kádrování a dozor tzv. kontrolního oddělení prostřednictvím spolupracovníka StB, kterému se říkalo Rybí oko.

Zlé to bylo pro kolegy, kteří nesměli nejen učit, ale ani publikovat, jako Ludvík Václavek a Jaroslav Macháček. Když se Václavek svěřil pamětnici, že jeden z kolegů, když ho vidí, přejde na druhou stranu ulice, hned si vybavila dobu svého dětství: „Připomnělo mi to maminku s hvězdou, tak jsem si řekla: toto já nikdy neudělám.“ Pro vydání překladů Ludvíka Václavka se pak stala jeho „pokrývačkou“ – svým jménem mu poskytla krytí.

Olomoucký samet

V 60. letech emigroval Lucyin starší bratr Jiří a usadil se v Norimberku. V druhé polovině 80. let odešla na Západ také Ingeborg Fialová (1961) (pametnaroda.cz), bývalá studentka a přítelkyně pamětnice. Po několik let, než nastala revoluce i v Československu a režim se zhroutil, zůstaly v korespondenčním i telefonickém styku.

„Tady v Olomouci to začalo v pondělí po tom pátku,“ vzpomíná pamětnice na první dny, které následovaly po zásahu proti studentům v Praze na Národní třídě 17. listopadu 1989. „Studenti se ale začali srocovat už v neděli. Ráno jsem šla dost brzo na fakultu, protože jsem věděla, že se bude něco dít. Tady u pošty stál proděkan s rozpaženýma rukama a každého odháněl, aby na fakultu nikdo nešel, že se neučí. Samozřejmě ho nikdo neposlechl a všichni se hrnuli dál. V průjezdu visela cedule, že v jedenáct bude shromáždění ve sportovní hale, která byla nově dostavěná. Tak tam jsme se sešli,“ vzpomíná na místo, kam se pak chodilo každý den, kde i posléze promluvil Josef Jařab a kde se odhlasovala studentská okupační stávka. Studenti se nastěhovali do poslucháren a „začali úřadovat“.

„Otevřela jsem jim místnosti, svou pracovnu i kancelář enderáckého [z NDR] lektora, kde byl jediný telefon, kterým se dalo volat i ven. Donesli si spacáky, lidé byli vyzváni, aby přinesli papíry a psací stroje, uhlový papír. Ve vedlejší budově se tiskl časopis Přetlak… Byli jsme studentům k dispozici ve dne v noci. Manžel je zase vozil autem do továren…“ vzpomíná na šťastné a zároveň hektické období. „Když to potom skončilo, tak to v mé pracovně vypadalo neuvěřitelně, na chodbě bylo několik hor papírů a asi 40 psacích strojů, co lidé donesli… Ale byli jsme šťastní,ׅ“ říká s úsměvem.

Revoluční dění se pochopitelně neobešlo ani bez konfliktů. Proti poskytnutí prostor školy studentům se vymezili někteří zaměstnanci univerzity a dorazila i kontrola z hygieny. „Ze své funkce vedoucí Katedry germanistiky jsem pak už tak nadšená nebyla,“ glosuje pamětnice. Radovala se spíše z nových poměrů a z návratu persekvovaných kolegů. „Osobní satisfakci jsem nepociťovala, jen obrovské nadšení. A zklamání necítím ještě ani dnes,“ dodává Lucy Topoľská závěrem.