Jindřich Tomášek

"Účast na těch Prahou organizovaných akcích, to byla věc samozřejmá. Pokud se nám podařilo uniknout Státní bezpečnosti, která tu účast všemožně znesnadňovala, tak jsme se samozřejmě účastnili vždy. Oni na to měli takový speciální nástroj. Já byl třeba pravidelně povoláván na vojenská cvičení v srpnu a Karel Mrázek v lednu. Nesnášeli ho evidentně víc, protože jezdil na vojnu v zimě, já v létě. Tím nás zablokovali na významná výročí jako Palachův týden v lednu a výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu. Zbýval říjen, to jsme se někdy dostali, jindy ne. To byl jeden z nástrojů. Samozřejmě měli pod palcem naše zaměstnavatele. Ti dopředu věděli, kdy nám nesmí dávat dovolené. Pak využívali možného zadržení na jeden den, takzvané osmačtyřicítky. Ta snaha se těch akcí zúčastnit ale byla vždycky."

"Karel Mrázek byl samozřejmě na cvičení a já s jeho paní jsme se vypravili do Všetat. Do té doby jsem sice cítil jakési ohrožení, ale tím, že jsem byl rozvedený, jsem věděl, že ohrožuji jen sám sebe. A s tím jsem problém neměl. Od té doby jsem si ale uvědomil, že jsou to opravdu nedobří lidé. Ve Všetatech na nádraží nás všechny vybrali a shromáždili na nějakém statku. Tam jsem poprvé zažil opravdu největší strach. Jednalo se o paní Mrázkovou. Poté, co nás vyslechli a po nějakých šťouchancích, nás začali rozdělovat a rozvážet po okolí. Nás rozdělili, proti čemuž já jsem dost výrazně protestoval. Protože paní Mrázková měla zdravotní problémy, měla něco s koleny. Když jsem si představil, že ji někde vyhodí a bude tam s těma bolavýma nohama, měl jsem o ni strach. Požádal jsem, jestli není možné, abych s ní zůstal. Ještě teď z toho mám husí kůži, protože jeden ten estébák se ke mně naklonil a řekl, cituji: 'Neboj se, ty sráči, my se ti o ni postaráme.' A odvedli ji. Já byl úplně v hajzlu. Byla doba, kdy nebyly mobilní telefony, nic takového. Naložili mě do auta, vyhodili mě v lese u Staré Boleslavi. Nad ránem jsem došel do Prahy, tam jsem zavolal na jeden z těch havarijních kontaktů, které jsme měli, konkrétně Johnovi Bokovi. Od něj jsem se dozvěděl, že paní Mrázková je v pořádku u nich. To mi spadl kámen ze srdce."

"Státní bezpečnost stále fungovala. Měli jsme linku na pražské koordinační centrum. Posílalo nám informace typu, kde se co děje, co se děje v Praze nebo že k nám jedou kurýři. Někdy v půl druhé ráno se estébákům podařilo do té linky vstoupit. Představili se jako koordinační centrum a řekli nám, ať okamžitě zmizíme z budovy, že ze Slaného do Chomutova jedou tanky. To nás vyděsilo. Mělo to pozitivní efekt, že na nás zbylo mnohem víc jídla, protože polovina lidí se najednou ztratila. Druhá polovina začala zabarikádovávat dveře, což bylo legrační, protože vedle těch dveří byla skleněná výloha, které si nikdo nevšímal. Prostě amatéři. Takže to se dělo! Samozřejmě nám často volali, že tam máme bombu, to jsme ale nebrali vážně. Tohle – nevím jestli to bylo tou noční dobou – to nás vyděsilo. Po půl hodině a zpětných telefonátech jsme zjistili, že to byla kachna."