Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Tomáš (* 1944)

Je to přežilá metoda, chtít brutálním násilím překonat ducha…

  • narozen 17. listopadu 1944 v Praze

  • pochází z kantorské rodiny, otec i matka zakládali dětské domovy a zvláštní školy v severních Čechách

  • studoval pedagogickou fakultu, později žurnalistiku na Filozofické fakultě UK v Praze

  • vojenskou službu absolvoval v letech 1965 až 1967 v Liberci jako metodik pro práci s knihou

  • před rokem 1968 působil v Průboji, Lidové demokracii či v Mladé frontě, kam psal články o rehabilitacích obětí stalinismu

  • v roce 1969 neprošel prověrkou a byl z tisku odejit

  • v 70. a 80. letech působil jako redaktor, později jako hlavní redaktor nakladatelství Novinář

  • v roce 1990 založil nakladatelství Akropolis, které později předal svému synovi

Píše se rok 1969 a mladý novinář Jiří Tomáš stojí před prověrkovou komisí politické spolehlivosti. V posledních letech pro Mladou frontu sepisoval články o snahách rehabilitovat oběti stalinských procesů, mimo jiné o znovuotevření procesu s generálem Heliodorem Píkou, a tak předem ví, že má namále. Členové komise ho vyzývají, aby odsouhlasil, že vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československa byla bratrská pomoc. „A to jsem nějak nemohl,“ vzpomíná pamětník. „Tak jsem šel.“

Od učitelství zběhl k novinařině

K novinařině se Jiří Tomáš dostal oklikou. Byl totiž z kantorské rodiny – oba rodiče se zabývali speciální pedagogikou, tehdy pod názvem „defektologie mládeže“, a zakládali v severních Čechách dětské domovy, zvláštní a slepecké školy. Rodina se třemi dětmi se proto hodně stěhovala – Hodkovice, Jablonné v Podještědí, Rumburk, Horní Poustevna, Český Dub.

Maminka Marie Tomášová, která se narodila v rodině hajného na Sychrově u knížete Rohana, měla velmi ráda literaturu a děti vedla ke čtení a ke knihám. Otec Karel Tomáš pocházel z úřednické rodiny, děti neposílal do kostela, zato do Sokola, a z rodičů byl ten přísnější – pro syna pevně plánoval kariéru učitele, po vlastním příkladu. Tvrdohlavý syn se ale k učitelským vzorům postavil po svém: „Pamatuju se, že jednou mi táta dával vejprask a já jsem mu na to odtušil, že to je přežilá metoda, chtít brutálním násilím překonat ducha. On se naštval, ptal se, odkud to mám. A to byl vtip – z Učitelských novin.“

V roce 1962 tak sice po absolvování gymnázia v Rumburku Jiří Tomáš nastoupil do Prahy na pedagogickou fakultu, ale už ji nedodělal – táhlo ho to k novinařině. Už na Pedagogické fakultě (kombinace čeština - tělocvik) psal do školního časopisu Šutr a vymýšlel klubová představení: „Tehdy byla móda malých jevištních forem, četli jsme text-appealy, své literární pokusy.“ První žurnalistické práce ovšem přerušila v roce 1965 povinná vojenská služba. Dva roky strávil Jiří Tomáš v Liberci. „Ony to byly bývalé Pomocné technické prapory, pak je zrušili a udělali z toho silniční vojsko, kluci tam prvního půl roku vojákovali výcvik se zbraní a pak dělali na stavbách,“ vypráví pamětník. On sám šel ale zcela nečekaně ke knihám.

Vojna mezi knihami

„Dělal jsem metodika pro práci s knihou. Měli jsme pod sebou jedenáct útvarů s jedenácti knihovnami a já jsem jednak školil knihovníky, jednak jsem zajišťoval nákup literatury,“ vzpomíná Jiří Tomáš. Vojáci měli solidní rozpočet na nákup knih, který měl zajišťovat voják z povolání. „Tam byly dvě takové práce, metodik pro práci s knihou a metodik pro estetickou výchovu, a protože ti vojáci na to neměli kvalifikaci, tak to dělali záklaďáci. Estetickou výchovu dělal Pavel Polák z liberecké Ypsilonky,“ vypráví pamětník. „Poměry se začaly uvolňovat, takže vycházely docela zajímavé tituly. Kupoval jsem třeba Hemingwaye, taky Haška, pořádal jsem besedy s promítáním filmů Voskovce a Wericha, to jsme vždycky pozvali Jana Mikotu, tiskového tajemníka Osvobozeného divadla, a ten přivezl některý film s V + W. A kupodivu se to vojákům líbilo.“

Proti všem předpisům si v Liberci našel k vojně i práci novináře na Libereckých výstavních trzích. „To bylo v rozporu se všemi nařízeními ministerstva národní obrany, že jsem během vojny byl zároveň zaměstnaný,“ říká pamětník. „Dělal jsem redaktora tiskového střediska. Furt se tam něco dělo, každý den dělali nějaké akce, aby přiživili publicitu – třeba nejdelší salám. Měl asi pět metrů… Jednou tam přijel Gagarin, to jsme si tehdy půjčili helikoptéru, a když procházel branou, kde ho vítal ředitel trhů, tak jsme s ní létali nad ním – abychom mu to vrátili, že se na nás díval svrchu!“

Už tehdy Jiří Tomáš dopisoval do Mladé fronty a do Průboje a po návratu do Prahy nastoupil v roce 1967 na žurnalistiku. Pro Mladou frontu sepisoval reportáže o snahách rehabilitovat oběti zinscenovaných procesů konce čtyřicátých a začátku padesátých let, mimo jiné publikoval článek o obnovení procesu s generálem Heliodorem Píkou nebo rozhovor s Jaroslavem Seifertem o rehabilitační komisi, která se zasazovala o povolení k publikaci zakázaných autorů, jako byl Jan Zahradníček nebo Jan Čep.

V noci se rozdrnčel dálnopis

V redakci Lidové demokracie, kde měl noční službu, Jiřího Tomáše zastihl 21. srpen 1968. Se dvěma kolegy a vedoucím vydání slyšeli, jak se rozdrnčel dálnopis, ve kterém zpravodaj z Ostravy psal, že Poláci přerazili hraniční závoru a obsazují město. „Vedoucí vydání se naštval, říkal: ‚To je debil, on se vožere a pak posílá takovéhle zprávy. To kdybych zařadil do vydání, tak to bude průser…‘ No a druhý den se ukázalo, že to nebyl debil.“

Redakce novin byly během noci z 21. na 22. srpna obsazeny, stejně tak tiskárny. Přesto tisk vycházel dál – Mladá fronta vycházela tajně v knihárně v Karmelitské ulici: „Problém byl dostat to na druhý břeh v Praze, protože Rusové kontrolovali mosty a co se vozí. Tak se to převáželo v mlékárenských vozech, v cisternách.“

Atmosféra záhy zhoustla a v roce 1969 čekala Jiřího Tomáše politická prověrka. Vzhledem k tématům, kterým se do roku 1968 věnoval, mu bylo jasné, že jeho dráha novináře skončila. „Nikde mě nechtěli, protože všude se takových, jako jsem byl já, kteří neprošli prověrkami, zbavovali. Takže to jednu chvíli vypadalo, že půjdu jezdit na tramvaj. Pak naštěstí moje manželka začala na rozdíl ode mě dělat kariéru, protože ona v osmašedesátém ještě studovala, takže byla ničím nepopsaný list,“ vzpomíná pamětník.

Od redaktora k nakladateli

Díky své tehdejší ženě, novinářce Danice Kozlové, se Jiřímu Tomášovi podařilo získat práci redaktora v nově vzniklém nakladatelství Novinář, kde působil až do převratu. Novinář vydával zejména odbornou literaturu, brožurky pro začínající reportéry a knihy kresleného humoru. Jiří Tomáš později dostal v nakladatelství volnější ruku: „Když šéfredaktorka odešla do důchodu, tak místo šéfredaktora zrušili a mně přidali pět stovek jako vedoucímu redaktorovi a nacpali mi náplň práce šéfredaktora… Takové řešení po česku.“

V roce 1988 čekala Jiřího Tomáše další rána – jeho manželka zemřela a on zůstal se dvěma malými dětmi sám. „Nedožila se ani revoluce… Nejhorší pro mě bylo zajistit jim jídlo, protože já jsem do té doby uměl uvařit akorát párky. Tak jsem asi dva roky dělal tátu i mámu a pak jsem se oženil znovu, se svou nynější ženou,“ vypráví pamětník.

Když se pak „kolos na hliněných nohou“, jak Jiří Tomáš bývalý režim označuje, zhroutil, na nic nečekal a hned roku 1990 založil vlastní nakladatelství Akropolis, které vedl spolu s manželkou Hanou Tomášovou a bratrem Zdeňkem Tomášem. Devadesátá léta byla v nakladatelské branži divoká. „Tiskli jsme to, co vydělalo peníze. Během prvních tří let jsme vydělali milion. Ale fakt je ten, že jsme o něj taky přišli, kvůli nepoctivému distributorovi. Nějaký inženýr Rabas nás o to prostě obral,“ vzpomíná. „Náklady byly tenkrát vysoké, třeba osmdesát devadesát tisíc… Malér byl v tom, že se vynořily desítky různých distributorů, kteří přijeli, naložili si třeba deset tisíc knížek a už jsme je nikdy neviděli.“ V následujících letech se nicméně nakladatelství Akropolis podařilo vybudovat si v oboru jméno a ustálit se na vydávání světové beletrie, uměnovědné či historiografické produkce i původní české prózy a poezie. Jiří Tomáš jej časem předal svému synovi, Filipu Tomášovi.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Nina Hřídelová)