Ondřej Tichý

* 1972  

  • „Tam byla paní asistentka ředitele. My jsme stáli mezi těma dveřma s tím boomboxem nabitým ostrým Karlem Krylem a říkáme: ‚Dobrý den,‘ a ona říká: ‚Ahoj, kluci, co potřebujete?‘ Já říkám: ‚My jsme přišli okupovat školní rozhlas.‘ Ona se takhle rozhlídla – což nějak patřilo k tý době, vždycky doleva doprava, za dveře, jestli někdo neposlouchá – a říká: ‚Tak zamkněte si tyhle dveře. Pak si zamkněte i tyhle dveře. Tady se to zesiluje. Tady si to připojíte. Tady se to pouští. A kdyby sem vlítla policie s pendrekama, tak jim řekněte, že jste mi ty klíče sebrali, že jsem vám je nedala.‘ A odešla z tý sborovny, což bylo úplně výborný. V tu chvíli najednou u mikrofonu školního rozhlasu gymnázia, kam tehdy mohlo chodit, nevím, nemám tušení, pět set, šest set lidí, čtyři sta, tři sta, tak stojí dva sedmnáctiletí kluci a rozjedou svoji show.”

  • „Jednou z těch osobností byl Bohumil Smrčka, táborský malíř a grafik, kterej byl úplně úžasnej. Od něj jsem taky velice intenzivně vnímal vlastně tu tíhu, kterou jeho generace nesla na bedrech. Tu tíhu těch ruskejch tanků, který jim přijely v tom šedesátým devátým (sic!) roce rozjezdit ten jejich sen. A teď o dvacet let později on zažívá podobný pocit naděje, podobnej závan šance, že věci můžou bejt jinak. Ale fakt, že pro něj prostě ty tanky můžou přijet do ulic a rozjezdit to pásama, je osobní zkušenost. Pro mě ne. Pro mě to byla v tu chvíli stejná fikce a virtuální realita jako bitva Luka Skywalkera v těch Hvězdnejch válkách, který byly zadržený v rámci kontrabandu. Já jsem si to vůbec neuměl představit, že by se něco takovýho stalo. Takže tam, si myslím, že je možný, že spočívá minimálně prostě nějaká část tý dynamiky toho sepětí mezi tou generací, která – i když třeba se uklidila k nějakýmu koníčku, k nějaký zálibě nebo zůstala v nějakým podporujícím nebo aktivním disentu – a tou generací, která teď přichází a nevěří na to, že jí prostě někdo může tadytu šanci sebrat. Která prostě do toho půjde s veškerou energií mládí úplně třeba až do toho krajního konce.”

  • „Rodiče byli vždycky během toho dětství a dospívání mí nejbližší důvěrníci, takže tam vůbec nebyl důvod něco tajit, bavili jsme se o těchhletěch věcech vždycky otevřeně, takže i táta se mnou otevřeně mluvil o tom, co prožívá. Pokud by se dostal do nějaký životní situace, že by musel stát na opačný straně barikády než já. Protože on taky složil přísahu, což je fakt zvláštní fenomén v životě chlapa – složit přísahu – a teď vlastně by hledal nějakej balanc mezi tím, co mu říká srdce. Samozřejmě že v jeho případě by to srdce vyhrálo, ale jak se vyrovnat s tím, že tady něco, co prostě slíbil, a kde to tedy sliboval socialistický vlasti a Komunistický straně Československa, vezme a hodí za hlavu. Ale samozřejmě že by to za hlavu hodil. Ale jak to zpracovat a zachovat si vnitřní, lidskou důstojnost. Můj táta v srdci bojovníka – opravdu si myslím, že si tam prošel velmi těžkejma myšlenkama v týhle situaci.”

  • „Devětadvacet spolužáků z těch třiceti hlasovalo, aby vyjádřilo svůj souhlas s tím, že mé jednání je odsouzeníhodné, a pouze jeden se zdržel hlasování. Což byl ten můj nejlepší kámoš tehdy. A mně vlastně došlo, že přestože každýho z těch svejch spolužáků a kamarádů jsem bral jako lidi s čistým srdcem, úplně stejný jako já – že to nejsou špatný lidi – tak vlastně je v tu chvíli něco hrozně nutí, hrozně je něco přinutilo nebo dotlačilo k tomu, že ohli páteř. Spousta z nich potom přišla a omluvila se mi za to. Řekla: ‚Promiň, já fakt chci jít na tu vysokou, já nechci mít problémy. Kdybych s tím nesouhlasil, tak by mě třeba potom nepřijali.‘ Nebo: ‚Ty jo, víš, já jsem se bál, že když tu ruku nezvednu, tak že mě vyhodí třídní tady od maturity.‘“

  • „Do toho svatořečení Anežky České. A velkej projev kardinála Tomáška. Si říkám, jak falešnej a prolhanej může bejt režim, kterej vlastně nejen že utrápí spoustu lidí, ale ještě se snaží tady prostě zazdít svatořečení český světice. To jsou přece ty klenoty národa, že jo. Jestli dneska my vojáci – prostě mí kámoši někde riskujou život v zahraničí – jsme připraveni po složení přísahy obětovat pro tuhletu zemi svůj život – tohle přeci jsou ty chvíle… tam ta česká světice patří. A ten režim byl tak šílenej, že protože samozřejmě kardinál Tomášek v celý svý životní moudrosti promluvil – spravedlivě, od srdce, v Kristu – tak stejně ten hnijící komunistickej režim se tam snažil nalepit přes to tu samolepku ‚Cenzurováno‘.”

  • „Další situace, ta byla podstatně tíživější a ta už se vlastně dotýká toho období roku osmdesát devět. To bylo, řekl bych, někdy možná ke konci listopadu. Tehdy tuším, že vystoupil jeden z generálů armády Český republiky v tehdejším parlamentu s provoláním, že armáda – Československá lidová armáda – je připravená postavit se na stranu Komunistické strany Československa a zjednat pořádek vůči reakčním silám a tak dál. Jinými slovy vyrazit s vojenskou silou proti tehdejším demonstrujícím. Já jsem se vrátil ze školy jeden den, zmizel jsem do města rozlepovat letáky, setkávat se s lidma, sbírat informace a pak jsem přišel domů až někdy třeba v jednu hodinu v noci. Vím, že bylo po půlnoci, a vím, že za normálních okolností by se rodiče velmi zlobili, že jsem o sobě nedal vědět, a že jsem takhle přetáhl. A viděl jsem tátu sedět u stolu se svojí služební pistolí. Máma už spala. Podle lógru ve sklenici jsem viděl, že tam zažil svejch pár těžších hodin osamocenýho rozjímání. Říkám: ‚Tati, proč tady máš tu pistoli?‘ A on říká: ‚Jen jsem se tak zamyslel. Neboj, to není nic, z čeho by sis měl dělat vrásky. Ale přemejšlel jsem o tom, jak bych se zachoval, kdybych dostal rozkaz, že se musím zúčastnit nějaký akce na potlačení demonstrace. A přemýšlím o tom, co bych udělal, jak bych zareagoval, kdybych se v tý situaci ocitl, kdybych najednou stál na jiný straně barikády, než stojíš ty.”

  • Celé nahrávky
  • 7

    České Budějovice, 19.09.2019

    (audio)
    délka: 02:12:15
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jsem rád, že se nebojím konfrontace s ničím zlým

Po návratu ze SRN, 8. listopadu 1989
Po návratu ze SRN, 8. listopadu 1989
zdroj: Pamětníkův archiv

Ondřej Tichý se narodil 13. března 1972 v Pacově, odmalička ale vyrůstal v Táboře. Otec Ladislav Tichý působil v bezpečnostních sborech – syn Ondřej ho líčí jako rovného člověka se smyslem pro spravedlnost, který během listopadu 1989 zažíval těžká dilemata. Těsně před listopadovým převratem navštívil sedmnáctiletý Ondřej Tichý Spolkovou republiku Německo a vzhledem k potížím s autem se při návratu opozdil. Ředitel gymnázia, který se domníval, že emigroval, nechal prý v jeho nepřítomnosti studenty hlasovat o jeho vině. V situaci, kdy mu hrozilo vyloučení z gymnázia, se Ondřej Tichý vrhl do víru revolučního dění. Tiskl a roznášel materiály, scházel se s lidmi, šířil informace. Vrcholem jeho aktivit na podporu revoluce se stala „okupace školního rozhlasu” – v den generální stávky 27. listopadu 1989 spolu s kamarádem obsadil sborovnu táborského gymnázia a vyzval studenty k účasti na demonstraci v rámci generální stávky na táborském náměstí. Ondřej Tichý je otcem pěti dětí a důstojníkem Armády České republiky, jako pyrotechnik se účastnil misí v Iráku i Afghánistánu.