Ludmila Terčová

* 1935

  • "Havel na mně působil jako... Já jsem dostávala do rukou cizí materiály z Vídně, z Rakouska, a tam ti redaktoři o něm psali jako o ochlastovi, s odpuštěním. A teď tam byl článek, jak ho navštívili v bytě v jeho sídlišti, jak to tam vypadalo. Jak vypadal on. To já nevím už přesně. Tak jsem si říkala: 'Proboha svatého, to nám tohle bude dělat prezidenta?'"

  • "To jsme vítali Američany. Oni byli takoví usměvaví, špinaví, oni to byli většinou černoši, ta první várka. Babička někde nastříhala trikolóru, na půdě ji chránila. Tak chodili lidi do krámu, tak každému připla trikolóru na sako a šli jsme vítat. To bylo překrásné. A to vám řeknu, byl tam nějaký německý pohlavár na motorce a chtěl se dostat do americké zóny a oni ho chytili. Hned vedle nás byl pivovar, také patřil těm Schönbornům, tak v tom pivovaře, v příjezdní silnici, jak se tam naváželo, tak tam ho nějak vysvlékli a on si musel držet kalhoty a běžet asi 200 metrů a zpátky. Hlídali ho tam američtí vojáci. Zřejmě získávali čas, aby zjistili na tom jejich štábu, co s ním mají dělat, on byl nějaký pohlavár. A já tam stála jako ostatní děti, zevlovala, pokukovali jsme. Stála jsem vedle toho vojáka, on sáhl do kapsy a on mi dal takovou krabičku. Já na to koukala, co to je, a on mi ukazoval, abych to jako jedla. Já jsem se sebrala a utíkala jsem domů a říkala jsem: 'Heleďte, co mi dal ten Američan!' 'No vždyť to je čokoláda!' Já jsem nevěděla, co to je."

  • "Bylo mi něco přes osm let. Když tam chodívaly vždycky večer pochody smrti, jak jsme tomu říkali. Maminka si zjistila, že to jsou většinou vyhladovělí lidi, tak koupila – to dělali většinou i vedle ti lidi – bochník chleba a krájela vždycky nějaký ten krajíček chleba, těm zbědovaným lidem to dávala. To byli hrozně zbědovaní lidi. Kdybyste viděli – ty jejich cáry pruhované na nich visely, propadlé lícní kosti jste viděli a velké oči a zbědované lidi. Strašně zbědované. Hladové. Bylo vidět, že je i mučili, že je i kopali. I za naší zahrádkou tam jednoho ukopali, to byl snad Polák taky, žadonil o krajíček chleba, tak ho tam ukopali. To všechno jsem slyšela jenom v krámě u dědečka, když se chodili lidi stříhat a holit, tak tam se o tom povídalo. Jinak přede mnou nic takového neřekli, já jsem byla jako v bavlnce."

  • "Mám na celý život zážitek. Zase maminka byla před barákem, krájela chleba a šly ženy z koncentračního tábora a nějaká Francouzka byla hladová, tak chtěla kousek toho chleba. Maminka jí chtěla podat. Vtom přiběhl esesák, proti mamince nastavil pušku, řval na ni něco. Nevím, co to bylo. Vedle sebe vlčáka, ten měl vyceněné zuby. Že jako maminku zastřelí, protože babička křičela: 'Drž se zpátky, nedávej nic!' To byl takový křik, ve mně se to všechno vzbouřilo. Teď jsem viděla proti nám toho esesáka, jak řve, vyvalené oči a tu hlaveň. Ve mně to nechalo takový hrozný pocit, že dodneška, když mám před sebou něco špatného, tak se mně sevře žaludek."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha 4, 22.01.2022

    (audio)
    délka: 55:07
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Dříve byla důležitá lidskost, dnes jen peníze

Ludmila Terčová, 2022
Ludmila Terčová, 2022
zdroj: PNS

Ludmila Terčová, rodným příjmením Kaiserová, se narodila 3. července 1935 v Domažlicích. Byla jediné dítě v rodině. Dětství strávila v obci Kout na Šumavě ve velkém rodinném domě svého dědečka, kde žila s početnou rodinou. Prarodiče měli velké rodinné holičství. Jako dítě zažila v Domažlicích pochody smrti a vítání americké armády při osvobozování západních Čech. Celý svůj život pracovala jako sekretářka, nejprve v místních železárnách, později na okresním výboru KSČ. Manžel byl voják z povolání. Oba byli dlouhodobí členové KSČ. V roce 2022 žila v Domažlicích.