Světlana Synáková

* 1971  

  • „Já jsem si myslela, že žiju v nejšťastnější zemi na světě, pochopitelně. To bylo velmi chytře podchycený od těch nejmenších dětí, které byly oktjabrjata, potom pionýři, komsomolci a potom komunisti. Všechno to tak krásně navazovalo jedno na druhý a v podstatě jsi žil v neustálé euforii z toho, že lidi na Západě jsou chudáci. Neustálá propaganda. Teďka to vidím ze svého hlediska. Oni se samozřejmě snažili, aby lidi byli všichni stejně zabezpečení a všichni stejně šťastní. Měli bezplatné vzdělání a zdravotnictví, ale jinak člověk, pokud byl v té bublině, tak neměl moc šancí se na to podívat z jiného úhlu pohledu.“

  • „U nás, v našich panelácích tam na Kavkazu, pro mýho spolužáka, který nebyl jenom slušný hoch, ale od osmnácti dělal pro mafii, tak normálně dojelo auto a prostě rozstřílelo ho u podjezdu úplně na hadry aji s autem. Tohle se dělo běžně. Takže v té Moskvě to bylo taky takhle. Mně přišlo, že lidskej život tenkrát neměl moc velkou váhu.“

  • „Dostala jsem práci v přímořským středisku pro děcka postižené z Černobylu. Takže jsem byla svědkem toho, co to s těma lidma dělá. Byly tam děti od dvanácti do šestnácti let. Já jsem dělala vychovatelku, měli jsme směny, někdy v noci, někdy přes den. A některé ty děti vůbec nevypadaly, že jim něco je. Některé byly už od pohledu postižené, byl tam třeba jedenáctiletý chlapeček, který už měřil přes dva metry. Nebo holčička, která se narodila s poškozenýma končetinama, všema čtyřma. Ale bylo tam i spoustu děcek, které vypadaly úplně normálně. Nádherné slovanské holky s dlouhýma vlasama, takový ty první lásky. Ale podíváš se potom do jejich zdravotnické karty a vidíš, že jim tam uvnitř skoro nic nefunguje. Lékaři v tom středisku říkali: ,Maximálně do třicítky, to je všecko.’“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brno, 28.12.2019

    (audio)
    délka: 01:58:47
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Sovětskou propagandu vystřídala ruská mafie, v Česku jsem doma

Světlana Synáková v roce 1990
Světlana Synáková v roce 1990
zdroj: Archiv pamětnice

Světlana Synáková, za svobodna Klešniková, se narodila 15. listopadu 1971 ve městě Belorečensk na Kubáni v tehdejším Sovětském svazu. První tři roky života strávila na Čukotce, do svých dvanácti let poté bydlela ve městě Mirnyj uprostřed tajgy, kde otec pracoval jako záchranář a matka jako učitelka ruštiny a literatury. V roce 1983 se kvůli přetrvávajícím zdravotním problémům společně s rodiči přestěhovala do města Tuapse v podhůří Kavkazu na pobřeží Černého moře. Po dokončení tzv. desetiletky nastoupila na lingvistickou univerzitu. Po jejím úspěšném absolvování jeden rok působila jako učitelka angličtiny na soukromém gymnáziu v Moskvě. Následně se vrátila na Kavkaz, kde pracovala jako pečovatelka v přímořském středisku s dětmi, na jejichž zdravotním stavu se podepsala černobylská havárie. V 90. letech se na Ukrajině seznámila se svým budoucím manželem a společně se později přestěhovali do Brna, kde pět let vedla taneční studio. Dnes (2020) žije se svým manželem a dětmi stále v Brně a pracuje jako veganská a vegetariánská šéfkuchařka. V roce 2019 vydala knihu Atlas polévek.