JUDr. Jakub Sviták

* 1955  

  • -

  • „Jednou byl pátrač u rybníka v osadě Rybník. Ležel tam, opaloval se. Byl v trenkách, u sebe měl žebradlo s vysílačkou, pistolí se dvěma zásobníky a jídlem. A okolo šel nějaký cizí chlap. Místo toho, aby to nahlásil, tak se ho šel zeptat, kolik je hodin. Byl to nějaký Polák, který chtěl utéct. Vytáhl pistoli, dvakrát ho střelil do břicha a začal utíkat k hranici. Ten Polák nevěděl, že je to voják pátrač. Nevypadal na to. Měl vlasy po ramena, byl špinavý, neoholený, měl působit jako čundrák. Měl jsem zrovna službu operačního důstojníka. Postřelený voják se doplazil k vysílačce a nahlásil, co se stalo. Hned byla vyhlášena pohraniční akce. Zatáhli jsme hranici po demarkaci a poplachová hlídka vyšla se psy po stopě Poláka. Ten mezitím přelezl dráty a vlezl k Supům. Druhá hlídka, která tam přijela a viděla, jak ho SUPi trhají, tak si sedla na blatník a čekala. Oni už totiž věděli, že jim postřelil kamaráda. Nakonec prošlapali dráty a psy se jim podařilo odvolat. Poláka zadrželi, ale už se asi moc nehýbal, protože potom zemřel. Pro vojáka už v té době letěl vrtulník. Odvezli ho do vojenské nemocnice, dávali ho strašně dlouho dohromady, ale přežil to.“

  • „Voják v civilu jezdil až do Českých Budějovic osobním vlakem. V Českých Budějovicích zjistil od pokladních na nádraží, kteří byli pomocníci Pohraniční stráže, jestli si někdo podezřelý nekoupil lístek třeba na Lipno. Sedl do vlaku a ty lidi si prohlédl. Ve Velešíně přistoupila uniformovaná hlídka, toho člověka zkontrolovala a pokud se jí nezdál, tak ho odtáhla na pohraniční rotu. Tam byli lidé vyslýcháni osmačtyřicet hodin hrubým způsobem. O nějakou ránu nebyla nouze. Po prvním výslechu jsem se rozhodl, že to nikdy nebudu dělat. Když jim nic neprokázali, museli je po osmačtyřiceti hodinách pustit. Dali jim podepsat papír, že s nimi bylo slušně zacházeno a že jim byla poskytnuta strava. Když to nepodepsali, byli propuštěni a zadrženi znovu. Měl jsem tam s manželkou dvoupokojový byt v jedné části dvojdomku. Ta druhá část byla prázdná a tam se právě vyslýchalo. Zadrženi byli od sebe odděleni. Jako cely sloužily bývalá koupelna, záchod a komora. Betonová podlaha, zamřížovaná okýnka bez skla, aby se nemohli pořezat. Okno se nedalo ani v zimě zavřít. Třeba ta komora měla metr třicet krát devadesát centimetrů. Tam byl člověk zavřený, když nebyl vyslýchán. Nebyla tam ani židle.“

  • „V kotci byli čtyři psi a na obě strany měli udělaný výběh z plotového pletiva. Výběh byl dlouhý asi 350 metrů, vedl přes les směrem k demarkaci a tam byl uzavřený, takže to byly takové dva trychtýře, každý na jednu stranu. A když byl signál na signální stěně, tak operační důstojník zmáčkl tlačítko, těm psům se rozsvítila žárovka, zabzučel bzučák a podle toho, na kterou stranu měli vyběhnout, vypadla dvířka držená elektromagnetem. Psi vyběhli kolem drátů a když chytli stopu, tak po ní šli. Když to udělala zvěř nebo do drátů sedla třeba koroptev, a nic nezjistili, tak doběhli na konec a běželi dokola kolem plotu zpátky k boudě. Mezitím přijela poplachová hlídka se psovodem, ten je strčil zpátky do kotce a pochválil je, že to pěkně proběhli. A čekali na další signál. A když tam někdo byl, tak psi po něm šli. Tři byli naostro a jeden měl košík. Kdyby tam byl narušitel nebo narušitelé a všichni čtyři psi by se zakousli, tak psovod by neměl šanci je v tom pohraničním lese najít. Pes, který měl ten košík, štěkal a dorážel a podle toho zvuku je psovod našel a odvolal. Když jsem na SUPy dělal aktivizaci, nebral jsem si jen rukáv, ale celý ochranný oděv. Měl jsem silné nohavice, oblek, rukavice, kuklu s drátěným chráničem obličeje. Prošel jsem brankou do jejich úseku, zamkl jsem za sebou a v dohodnuté době byli psi vypuštěni. Hned šli po mně a třeba tři čtvrtě hodiny mě tahali. Byli tak zlí, že ani jejich psovod je pořádně nezvládal. Dokud se dost nenakousali, nepustili.“

  • „V roce 1969 mě rodiče i s bratrem preventivně uklidili k babičce do Rosic. Ujel jsem do Brna na kole. Vzal jsem si fotoaparát, který jsem si tenkrát koupil, a chtěl jsem fotografovat, když se bude něco dít. Běhal jsem s těmi demonstranty, které příslušníci milice a policie honili z náměstí Svobody na Zelný trh, ze Zelného trhu na náměstí Rudé armády, dneska Moravské náměstí, a odtamtud zase na náměstí Svobody. Já jsem nedemonstroval, ale fotil. Bylo mi čtrnáct let, byl jsem školák. A na ulici 9. května, dneska je to Rašínova, kde byly městské lázně a naproti je dodnes takový malý obchůdek, tam mě tři policajti chytili, rozšlapali mi fotoaparát a když jsem měl nějaké připomínky, stloukli mě pendrekem tak, že jsem ještě v září musel ležet na břiše. Doma jsem to nesměl říct, protože jsem v Brně neměl co dělat.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    ve Zlíně, 25.10.2018

    (audio)
    délka: 03:39:29
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť pohraničí
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

K pohraničníkům jsem šel z naivity

Jakub Sviták, 1971
Jakub Sviták, 1971
zdroj: Archiv J. J. Svitáka

Jaroslav Jakub Sviták se narodil 10. ledna 1955 v Rosicích u Brna. Vyrůstal v rodině švadleny a řidiče autobusu v Brně. Po vojenské střední škole absolvoval Vysokou školu SNB zaměřenou na ochranu státních hranic. Necelé tři roky sloužil jako zástupce velitele pohraniční roty na rakouské hranici v rotě u obce Horní Dvořiště. Vzpomíná na vyslýchání podezřelých z útěku i používání samostatně útočících psů. V roce 1980 byl po převelení k jiné rotě poblíž Českých Velenic v souvislosti s útěkem dvou učňů odsouzen za porušení povinností dozorčí služby. Strávil tři a půl měsíce ve vězení, byl degradován a vyškrtnut z KSČ. Živil se jako dělník. Po roce 1989 pracoval na úřadu práce a pak na brněnském magistrátu. V roce 1996 koupil zdevastovaný renesanční zámek v Dřínově u Kroměříže, který postupně opravuje.