Vladimír Suk

„Jak oni říkali, to ,přepadení’ toho tábora jsme udělali mezi půl dvanáctou a dvanáctou. Oni tam měli hlídky. Nebyla úplná tma, svítil měsíc. Měly na hlavách pláštěnky. Byly to dvě holky, to jsme se pak dozvěděli z protokolů. A že tedy je umlčíme. Údajně jeden z nás zacpal jedný tý holce ústa, aby nemohla křičet, aby nemohla ostatní probudit. Tak jsme chtěli tu vlajku. Ale vlajka na stožáru nebyla. Tak tihle kluci napsali takový dopis, který jsme jim tam připíchli vidličkou na ten stožár. A ten dopis zněl asi v tom smyslu, že jsme zkoušeli jejich bojovou připravenost a že je ještě přijdeme navštívit. Z toho pak vyplývalo… Oni to nahlásili na Veřejnou bezpečnost, samozřejmě. A to jsem vám zapomněl říct, to byl tábor ministerstva vnitra. A nám by to bylo jedno, my jsme ani nevěděli, co to vnitro je. Ten tábor tam je dodneška, pořád patří ministerstvu vnitra. A oni to prý hlídali, protože tam píšou, že si to vyžádalo zvýšenou ostrahu. A že byli lidi strašně pohoršení, to já nevím. Že i obyvatelé té vesnice, toho Jankova, že byli pohoršení. A že se sami nabízeli, že to budou hlídat. Samozřejmě by tam nepřišli. Je fakt, že byla blbost, že ten jeden kluk vystřelil z poplašňáku, a ten jejich vedoucí, ten hlavní, co tam svědčil, vylítl ze stanu a taky vystřelil z poplašňáku. A to už jsme byli na ústupu. To netrvalo ani pět minut. Já tvrdím, že kdybychom to nebrali jako protistátní čin, takže by na nás ani nepřišli, ale my jsme se s tím ani moc netajili.“