Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohuslav Strejc (* 1928)

• narozen 30. dubna 1928 v Plzni

• od roku 1939 studium měšťanky

• roku 1942 byla škola Němci zavřena

• 1942–1943 – odpolední doučování místo školy

• 14. února 1945 svědkem bombardování Plzně

• 17. března nuceně nasazen v Těšíně

• 22. dubna útěk z Těšína

• 1945–1946 – svědkem německého odsunu

• 1945–1950 – spoluzakladatelem skautského oddílu Černí medvědi

• 1948 – vstup do KSČ

• 1951 – zahájení studia na Technické univerzitě

• 1955 – nástup do Škodovky

• 1957 – vedoucím oddělení přístrojů a měřidel

• 1971 – obchodním náměstkem Škodových závodů

• 1988 – odchod do penze

Ing. Bohuslav Strejc se narodil v Plzni-Bolevci 30. dubna 1928. Jeho matka Josefa a otec Bohuslav byli dělníci, kteří si v Plzni postavili svůj vlastní, skromný dům.

Dětství v Bolevci

Rodina Strejcových nebyla bohatá a pro pamětníka byly nejsvátečnější ty dny, kdy dostal od mámy korunu a mohl si koupit párek s rohlíkem. Jeho dětský život však rozhodně chudý nebyl. V zimě, i přes zákazy dospělých, s kamarády sáňkovali na svahu za domem, v létě hráli kopanou na hřišti sousedícím se základní školou a celý rok chodili do místní sokolovny na promítání filmů a na představení boleveckých ochotníků.

Na základní školu vzpomíná Bohuslav Strejc rád. Nastoupil tam v roce 1934, pouhé dva roky poté, co byla škola nově postavena. Třída byla krásně vybavená a děti si mohly hrát s hračkami, které v chudém domku Strejcových nikdy nebyly. Paní učitelka Karásková jim vyprávěla pohádky a hrála s dětmi divadlo. Díky rychlému rozvoji Škodových závodů v Bolevci měla škola brzy více než stovku žáků. 

První zvuky války

Na začátek války si Bohuslav Strejc příliš nepamatuje, v hlavě mu zůstaly jen útržkovité vzpomínky. Vybavuje si, že během mobilizace stáli vojáci na tzv. Staré cestě a překáželi chlapcům při běhání. Také si vzpomíná na fašistickou organizaci nesoucí název Vlajka, která byla založena v roce 1938 a jejíž členové byli mimo jiné i lidé z bezprostředního okolí Bolevce. „Postupem času se daní lidé vykrystalizovali se svou přízní k Německu a samozřejmě tuto přízeň vyjadřovali i udáváním,“ vypráví pamětník.

Dne 15. března 1939 přijeli do Plzně Němci a obsadili místní potraviny. „Byli hladoví jako vlčáci. Československo pro ně bylo zdrojem potravin, jelikož Německo zápasilo se zásobováním. Takže můj první dojem byl: Němci skupují všechno,“ vzpomíná Bohuslav Strejc.

Měšťanka

Do měšťanky v Komenského ulici pamětník nastoupil v roce 1939. Škola byla daleko, a tak každý den nachodil více než osm kilometrů. Válka neměla na provoz školy relativně dlouho žádný vliv, v roce 1940 však do třídy vešli němečtí vojáci a vyvedli z ní židovského spolužáka. „Otevřely se dveře, přišli dva pánové s koženými kabáty a s klobouky na hlavě. Pan třídní zavolal našeho spolužáka Immerguta a řekl: ‚Váš spolužák bude chodit do jiné školy a odejde s těmito muži.‘ Od té doby jsme ho pochopitelně neviděli,“ vzpomíná Bohuslav Strejc. O dva roky později byla škola uzavřena a někteří žáci včetně pamětníka chodili čtyřikrát týdně na odpolední doučování, aby mohli poté dále studovat.

Učňovská léta

Do učňovské školy nástrojařské nastoupil Bohuslav Strejc v roce 1945, v době, kdy boje zuřily na všech frontách. Do Plzně se stahovali lidé z pohraničí, kteří nacházeli azyl v místních sokolovnách a dalších sálech. V Plzni fungoval Červený kříž a v prvních dnech této „uprchlické krize“ i řada dobrovolníků. Například sedláci poskytovali utečencům potraviny. „Solidarita fungovala naplno,“ říká pamětník.

Osudného 14. února roku 1945 byl Bohuslav Strejc ve Škodových závodech. Z rádia se ozvalo varování, že Američané letí bombardovat Plzeň. Všichni nechali práci prací a utíkali pryč. „Všude obrovský hukot, jen jsem zíral na oblohu s otevřenou pusou. Poté jsem nabral rychlost a běžel parkem až k poustevníkovi. V té době to byl otvor ve skále, dříve tam žil poustevník. Před dírou byla postavená zeď v síle asi jednoho metru jako zástěna před vchodem. Doslova jsem tam vletěl. Poustevna byla plná lidí! Vmáčkl jsem se někam doprostředka, a sotva jsem se trochu postavil na nohy, přišla obrovská rána. Nezapomenutelný pocit. Bylo to, jako když vezmete nádobu s vodou a chrstnete ji proti zdi. Všichni, co tam byli, v okamžiku leželi na zemi,“ vypráví pamětník.

Nucené nasazení

Pouhý měsíc po bombardování přišel Bohuslavu Strejcovi příkaz, aby se 17. března dostavil na plzeňské nádraží. Odtud odjel s mnoha svými bývalými spolužáky na polskou stranu Těšína, kde byli nasazeni na nucené práce. Spali na senících a přes den kopali zákopy a velitelská stanoviště podél železniční tratě směrem k Bohumínu. Těšín byl v té době pod stále častější palbou spojenecké armády a při útocích se chlapci chodili schovávat do klášterního podzemí, v jehož blízkosti přespávali. Po jednom takovém náletu pamětník zjistil, že se celou dobu ukrývali hned vedle muničního skladu.

Ani ostřelování zákopů, kde pracovali, nebylo žádnou výjimkou. „Když jsme kopali výkopy, zaútočila bombardovací ruská letadla. Pracoval jsem zrovna ještě s jedním vojákem. Poté, co se přehnala první vlna bombardérů, jsme neudělali nic jiného, než skočili do zákopu. Naštěstí jsme oba dopadli na stejnou stranu a přimkli se do rohu. Najednou přišla obrovská rána a kolem nás tma. Byli jsme zasypaní. Obrovské štěstí bylo, že jsme v zákopu byli dva a postupem času jsme se z té hlíny nějak vyhrabali. To bylo opravdu, jak se říká, o hubu. A na tomhle místě jsem našel tohoto žolíka,“ vypráví Bohuslav Strejc.

Evakuace Těšína

Dne 22. dubna 1945 se přiblížila fronta k Těšínu natolik, že bombardování a střelba byly na denním pořádku. Bohuslav Strejc zjistil, že poslední evakuační vlak jede z těšínského nádraží směrem na Prahu ještě týž den. Na nic nečekal, se třemi kamarády si sbalili věci a rychle vyrazili na nádraží. Němci se již o jejich jednotku nezajímali, měli v té době mnohem důležitější problémy. Z Těšína až k Valašskému Meziříčí seděli mladíci celou dobu na stupínku propojujícím dva vagony.

V Meziříčí se k vlaku připojil vagon se zraněnými německými vojáky. „Jako správní drzí kluci jsme se třemi kamarády nastoupili do lazaretního vagonu a vlezli do prostoru u záchodu. Vždycky když někdo přišel, museli jsme se klidit. V tomto uskupení jsme cestovali asi čtyři dny směrem na Prahu. Od útěku z Těšína jsme samo sebou neviděli žádné jídlo. Nejedli jsme asi sedm nebo osm dní. Dorazili jsme na konečnou zastávku, Masarykovo nádraží. Tam už to bylo horší. Všude čekali Němci s vlčáky,“ vzpomíná Bohuslav Strejc. Naštěstí je tehdy zachránili čeští železničáři, kteří čtyřem otrhaným a vystrašeným klukům ukázali, kudy projít, aby je Němci nechytili.

Pamětníkova cesta v Praze ještě nekončila, potřeboval se totiž dostat domů, do Plzně. Směrem na Plzeň však žádné vlaky nejezdily, a tak nastoupil do vlaku, který jel přes Kralovice. Odtud to bylo do Bolevce již jen dvaatřicet kilometrů. První půlku šel Bohuslav Strejc pěšky a druhou dojel na půjčeném kole. Domů dorazil po deseti dnech bez jídla zcela vyčerpaný. „Z marastu války, ze společenského svrabu, jsem přišel domů a zářily na mě šeříky a bez. Nezapomenutelné chvíle radosti s mámou a tátou,“ dojatě vzpomíná. Trvalo celý týden, než byl schopen zase vstát z postele.

Dne 5. května do Plzně dorazila první vlna amerických vojáků. Byli to vojáci unavení a špinaví a v ničem se nepodobali vlně druhé, která byla plná vojáků v naleštěných botách a vyžehlených uniformách. Mezi chlapci byl největší zájem o americké žvýkačky. U Boleveckého rybníka, kde se nacházelo důstojnické stanoviště, se konaly různé oslavy a tancovačky.

Odsun

Na přelomu roku 1945 a 1946 byl pamětník na brigádě v Rozvadově, kde s německými sedláky sklízeli obilí. Po pár týdnech byli Němci vysídleni: „Naložili jsme vše na valníky a s naším škodováckým traktorem jsme jeli do Tachova. To byly těžké chvíle. Ti lidé naposledy zamykali své domy,“ vzpomíná. Bohuslav Strejc poté strávil na opuštěných statcích ještě asi měsíc, protože bylo třeba, aby se někdo postaral o dobytek, který si Němci nemohli vzít s sebou.  

Skaut

V Bolevci dlouho skautovali jen starší muži, avšak po válce přišla velká obroda skautingu a pamětník ještě s několika kamarády založili místní oddíl, klub Černých medvědů. Postupem času do něj přistoupilo více než osmdesát členů a Bohuslav Strejc se stal hlavním vedoucím oddílu. Scházeli se jednou za týden v budově DTJ (Dělnické tělocvičné jednoty). Pamětníkova matka se stala hlavní kuchařkou oddílu Černých medvědů a jezdila vypomáhat na tábory. Roku 1946 pamětník absolvoval kurz Lesní školy vytvořený pro vedoucí skautských oddílů.

Éra skautingu však neměla dlouhého trvání a v průběhu roku 1950 se skautské oddíly v důsledku represí komunistického režimu postupně rušily. I Černým medvědům přišlo oznámení o zákazu další činnosti. „My jsme tomu věnovali tři roky práce. A když jsme byli v plné činnosti, najednou jsme museli skončit. Rozhodnutí bylo písemné, bez možnosti odvolání,“ vypráví Bohuslav Strejc. Nebyla to pro něj však taková tragédie, vzhledem k tomu, že v té době měl spoustu jiných starostí.

Studium a první patent

V roce 1948 vstoupil společně s mnoha jinými do KSČ. Silně se ztotožňoval s nosnou myšlenkou komunistické strany, totiž se snahou pozvednout životní úroveň občanů dělnického původu, jako byli například jeho rodiče. Bohuslav Strejc v té době studoval střední průmyslovou školu a v posledním ročníku se spolužáky zároveň chodili na vojnu. Poté, co se vrátil z vojny do Plzně, oženil se s Danou Pavlíčkovou.

V roce 1951 nastoupil na Technickou univerzitu, obor obráběcí stroje. Tehdy byl již vyučeným nástrojařem ve Škodových závodech, chtěl však dále studovat a stát se projektantem. V práci mu nabídli stipendium pod podmínkou, že po jeho absolvování stráví ještě čtyři roky v závodech. Nejen že tam tyto čtyři roky odpracoval, Bohuslav Strejc Škodovku až do svého důchodu neopustil. Strávil v ní více než dvaačtyřicet let svého života. Ještě za jeho studií se Strejcovým narodil první syn.

Jeho diplomová práce se stala zároveň jeho prvním patentem – projektoval stroj na výrobu globoidních šneků, které v té době tvořily základ každé převodovky. Svá studia tedy ukončil velkým úspěchem.

Hvězdná kariéra

Ve Škodovce nastoupil do vývojového oddělení ozubených kol, kde se po pouhých dvou letech stal vedoucím oddělení přístrojů a měřidel, které čítalo přes osmdesát lidí. Po rozpadu provozů na jednotlivé závody se Bohuslav Strejc stal nejvyšším pracovníkem závodu ozubených kol. Dostal možnost převést svůj technický návrh do praxe a od tehdejšího ředitele Škody získal na výrobu dva a půl milionu korun. Jeho patentované převody byly mimo jiné aplikovány do všech eskalátorů ve stanicích metra a fungují dodnes.

Objevování světa

V rámci své práce Bohuslav Strejc hodně cestoval, a to i mimo země východního bloku. Často létal do západních zemí a návraty z těchto cest bývaly depresivní. Rok 1968 byl však jiný. Všude byl cítit entuziasmus a i Škodovka prošla mnoha pozitivními personálními obměnami. S velkou slávou byl vyhozen generální, ekonomický i provozní ředitel a Bohuslav Strejc byl navržen na předsedu rady pracujících, přestože neskrýval své komunistické smýšlení. O tuto pozici však nestál a měl za to, že ji bude lépe zvládat jeho protikandidát, Arnošt Komárek.

Roku 1971 si pamětníka zavolal k sobě do kanceláře ředitel a nabídl mu právě uvolněné místo obchodního náměstka. Bohuslav Strejc tuto pozici přijal a zastával ji až do svého odchodu důchodu. Díky svému postavení procestoval během normalizace celý svět – od Anglie přes Švédsko, Jugoslávii až po Írán a Pákistán. O emigraci však nikdy vážně neuvažoval. Jak sám přiznává: „Mně se tam líbilo, protože jsem měl k dispozici peníze a auto, adaptace v cizí zemi bez jakéhokoliv zázemí by však byla nesmírně náročná.“

Jedna z jeho nejdobrodružnějších cest ho zavedla do Pákistánu, kam přiletěl pouhý den před atentátem na předsedkyni parlamentu. V důsledku této události bylo extrémně nebezpečné pohybovat se volně po ulicích, a pamětníka proto na každém kroku doprovázela obrněná auta. Cílem jeho cesty byl cukrovar, který reklamoval české převodovky, a Bohuslav Strejc měl za úkol vyjednat co nejpřijatelnější podmínky této reklamace. „Všude poušť, ale projeli jsme skrze třímetrovou zeď a v tu ránu jsem se ocitl v ráji – okolo mne krásná zahrada, mramor, růže a tráva,“ vzpomíná.

Slovo závěrem

Bohuslav Strejc odešel do důchodu v roce 1988. Má dva syny, kteří oba vystudovali jadernou energetiku. Z jednoho se stal generální zástupce Škodovky a druhý je v současné době obchodním ředitelem ČKD. Rozhovor uzavřel pamětník slovy: „Mně jako technikovi zbývá konstatovat, že nemáme vývoj, nemáme technické tvůrčí kádry a jsme bohužel jen výrobnou a montovnou automobilů. Cením si proto každého, i menšího uskupení tvůrčích lidí. My potřebujeme přidanou hodnotu nových mozků.“