Petr Štěpán

* 1950

  • „Třicet let je třicet let a velká část těch aktérů už je pryč a je třeba je připomenout. Mně se totiž těžko chápe, když se někde na vysoké škole dělá anketa a vyjde najevo, že někteří studenti nevědí, co byl 17. listopad, a dokonce kdo byl Václav Havel. Takže to připomenutí je určitě důležité. My jsme se v Lomnici, taková skupina, dohodli, že to uděláme, ale že za tím nikdo nesmí hledat nějaké důvody. Jde jen o připomenutí, bez ohledu na to, kam jsme se pak rozešli do světa či různých politických seskupení. To musí zůstat úplně bokem, jinak by to nebylo dobré.“

  • „Myslím, že se to rozjelo. Pořádaly se mítinky, dostali jsme k dispozici divadlo, byli jsme na náměstích, byly diskuse s politiky. Jezdili jsme po dvojicích – ve dvě hodiny v Semilech, ve čtyři v Lomnici. Jezdil tam Jiří Dienstbier, Václav Žák, Vavroušek, Bojar... když to dnes zhodnotím, byla to absolutně nejšťastnější doba v mém životě. Taky se klade otázka: ‚A věřili jste, že se to stane?‘ Já jsem vnitřně věřil, že se to stane. Ale že bych se toho dožil nebo že bude 17. listopadu zase demonstrace – o tom jsem byl přesvědčen. Ale že dopadne takhle, to ani náhodou. To byl šok, když se to pak vyvíjelo tak, že už to bylo definitivní.“

  • „10. prosince 1988. Někde proběhla zpráva, že bude Václav Havel mluvit na Václavském náměstí, tak jsme vzali desetiletou dceru a jeli jsme do Prahy na Václavák. Ten byl obšancovaný a nechtěli nás tam pustit. Nakonec jsem je umluvil, že jedeme vlakem na celodenní výlet dceři ukázat to podstatné v Praze, a tak nás tam pustili. Ale tam jsme zjistili, že demonstrace je přesunuta na Škroupovo náměstí. Pak byla v Praze ještě demonstrace 28. října. To bylo poprvé, kdy z tohoto dne udělali opět svátek vzniku republiky. Předtím to byl nějakou dobu jenom Den znárodnění. To už ukazovali v televizi, že antisocialistické živly řádily v Praze. Tam jsem nebyl, ale viděl jsem to v televizi. To bylo taky hodně silné... no a pak už bylo výročí srpna a Palachův týden.“

  • „Vystoupil jsem v Praze na Masarykově nádraží, a když jsem vyšel na ulici směrem k Obecnímu domu, utkvělo mi v paměti, jak v ulicích jezdili Rusové a na chodnících stáli lidi. To byl obraz jako z té známé fotky z roku 1939 – jak jedou Němci na motocyklech a lidi stojí, pláčou a svírají pěsti. Bylo to totéž. Takže ten 21. a 22. srpen jsem strávil v Praze na ulici a domů jsem se vrátil druhý den večer.“ - „Měl jste strach?“ - „Neměl. Vůbec. Tak, jak ti lidé vypadali – naštvaní, diskutující – to nebyl strach. Strach jsem měl v jednu chvíli, ale až zpětně. A to když jsme stáli na Václaváku u těch obrněnců a pak mi došlo, že ty hlavně, které mířily na ty diskutující lidi, byly nabité ostrými náboji. To si nikdo neuvědomoval.“

  • „Jak bych nazval svoji úlohu? To přicházelo samo. V továrně se diskutovalo. To víte, že je tam jiný režim než na ulici. Do poslední chvíle se nevědělo, jestli se někdo zúčastní stávky. Myslím, že ze strany vedení a odborů a partaje to bylo jasné. Stávka byla v pondělí, ale ještě před víkendem to bylo nejasné. Já jsem si nikdy moc pusu nezavíral. V pondělí ráno jsme si s několika kolegy řekli, že na tu stávku půjdeme, a jak to udělat, aby šlo co nejvíce lidí... Tak jsme se sešli v naší mistrovské kanceláři a obvolali pár pracovišť. Založili jsme stávkový výbor. Během dopoledne jsme to rozšířili po továrně tak, že se nakonec většina lidí přidala, a v poledne jsme šli na náměstí.“

  • „Nesehnal jsem knihu Černí baroni. V roce 1970 jsem šel na vojnu a nějaký hoch ji přinesl a já ho umluvil, aby mi to půjčil, že si to přečtu. Jezdil jsem tam se sanitou, a měl jsem tedy nepřetržitou pohotovost na té brigádní ošetřovně. Také jsme tam spali. Mě nenapadlo nic jiného, než že jsem ty Černé barony začal opisovat na stroji a opsal jsem je. Jednou mě nachytal náčelník, podplukovník. Byl vynikající, byl úplně mimo režim. Tehdy se na vojně musely vyndávat z psacích strojů na noc tiskové válce, a to z bezpečnostních důvodů. Ten náčelník se mnou o něčem diskutoval a já se pořád točil před tím strojem, tak aby to neviděl. Ale stejně se podíval, co to píšu. Začal lamentovat, že nás všechny zavřou, ať toho hned nechám. Otočil se a šel pryč. Zavřel dveře, ale ty se za chvíli otevřely a on se zeptal, kolik mám kopií. Měl jsem jich pět. A on, že jedna je tedy pro něj a ať mě prý nikdo nechytí. Tak to je taková perlička, že i takoví lidé na vojně byli.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Semily, ED, 24.06.2019

    (audio)
    délka: 57:03
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Hlavně mířící na diskutující lidi byly nabité ostrými náboji

Petr Štěpán 2019
Petr Štěpán 2019
zdroj: Post Bellum

Petr Štěpán se narodil 10. března 1950 v Jičíně, do roku 1960 bydlel s rodinou v Turnově a poté v Lomnici nad Popelkou. Petrův otec Josef Štěpán byl farářem Církve československé husitské. Maminka Věra, vyučená krejčová, byla většinu života v domácnosti a pečovala o tři syny. Petr v roce 1968 absolvoval gymnázium a poté se hlásil na Vysokou školu pedagogickou, kam ho nepřijali z politických důvodů. Do vojny, kam narukoval v roce 1970, pracoval v Praze jako pomocný knihovník. Oženil se a v Lomnici nad Popelkou našel místo v Technolenu v barevně. Doplnil si vzdělání v oboru a stal se mistrem. O politiku se zajímal zpovzdálí, aktivně se zapojil do dění v listopadu 1989, kdy v podniku založil stávkový výbor a byl u zrodu Občanského fóra. V letech 1998–2002 působil v zastupitelstvu města Lomnice nad Popelkou. Je považován za lokálního patriota, jeho velkou vášní je ochotnické divadlo a aktivity v semilském klubu sběratelů veteránů.