„Dvakrát se mi to poštěstilo, což jsem byla moc ráda, tlumočila. Jednou to bylo, že přímo jsem byla tam na Hradě v nějaké kanceláři s norským novinářem. A to se musím úplně pochlubit, měla jsem z toho radost. Byl to krátký rozhovor, asi předtím, než měl přijet norský král, a tehdy mi Havel řekl: ‚Já tedy norsky vůbec neumím, ale mám pocit, že říkáte úplně všechno, co jsem řekl.‘ Tak to jsem měla velkou radost.“
„To bylo všechno možné, co bylo, nové filmy tak už od poloviny 60. let. Na té střední škole, kde jsem byla, jsme dokonce jeli se školou do Anglie, protože se otevřely hranice tak trošku. A já jsem chodila do budovy, která byla úplně nová, ta střední škola, tak tam přivedli ředitele ze školy v Newcastlu anglickým a asi dvacet nás jelo do Anglie. To prostě bylo něco, to jsme ani nevěřili, že se nám to poštěstilo, a bylo to zajímavé. Ten Newcastle byl takové průmyslové město, ti lidé žili velmi podobně jako my, svým způsobem, a přitom se nám zdálo, že ti naši… my jsme bydleli v rodinách a asi pět dní jsme chodili s těmi dětmi do školy. A najednou se nám zdálo, že jsme vzdělanější než oni, sečtělejší, že víme mnohem víc ze světové literatury. Ale zase jsme nepoznali na obrázku, když tam byla nějaká uniformovaná paní na koni, tak jsme nepoznali, že je to královna. Protože oni byli strašně soustředění na tu svoji Velkou Británii nebo eventuálně celý ten Commonwealth, ale že by četli Hemingwaye nebo Feuchtwangera, to prostě… Bylo to zajímavé tohle vidět.“
„Ten první rok studia na Filozofické fakultě byl velmi zajímavý, protože tam byli úžasní profesoři, autoři všelijakých slovníků, Ivan Poldauf, pan Nosek a prostě lidi, kteří byli úžasní. A nás vzali hrozně moc, jestli věděli, že už to pak nepůjde, a taková ta politická témata, která předtím byla ještě pořád dost komunistická, teď byla uvolněnější. My jsme seděli a bavili jsme se a část těch mladých lidí byla velmi… Najednou se ptali! Ti naši profesoři nebyli moc zvyklí na to, že se mladí lidé na něco ptají, protože byla taková disciplína, tak ta se teď uvolnila. A ten první rok byl úžasný, ale postupně jeden po druhém z těch nejlepších profesorů mizeli, protože museli odejít, protože byly takzvané prověrky. Ti lidé museli, ti učitelé, ale i třeba můj tatínek, museli k prověrce ke svým šéfům a museli se vyjádřit k tomu, co si myslí o tom, že k nám přišla ta vojska Varšavské smlouvy.“
Barbora Stejskalová, rozená Kumešová, se narodila 12. prosince 1948 v Praze. Rodiče byli asimilovaní Židé, většina jejich příbuzných zahynula za války v koncentračních táborech. Barbora vyrůstala se svojí starší sestrou v Praze, chodila do jeslí i do školky a každou neděli podnikali s rodiči výlety do přírody. Po základní škole nastoupila na střední všeobecně vzdělávací školu, hrála basketbal a vzpomíná na tradiční vánoční turnaj na Vinohradech, kterého se účastnily týmy z celé republiky. Ve druhé polovině 60. let, kdy se ve společnosti trochu uvolnily poměry, vyjela se svou třídou do anglického Newcastlu. Po střední škole nastoupila na tři roky do práce, nebyla si totiž jistá, co by chtěla studovat. V srpnu 1968 se na táboře seznámila se svým mužem, který zde dělal vedoucího. Prožila tam i okupaci země vojsky Varšavské smlouvy, vzpomíná na tanky jedoucí po silnici z Karlových Varů do Prahy. V lednu 1969 se účastnila Palachova pohřbu. V srpnu 1969 jela se svým mužem do Francie, o dva měsíce později se hranice uzavřely. V září téhož roku začala studovat angličtinu a norštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Na studiích jí opakovaně nepovolili vycestovat na stáže do Osla a na Island, ačkoliv jí k tomu učitelé dávali doporučení. Vdala se a narodily se jí dvě děti, s mužem opakovaně uvažovali o emigraci. Učila na střední škole angličtinu, později na jazykové škole převážně norštinu. V roce 1989 podepsala s manželem petici Několik vět, v listopadu 1989 se zúčastnila protirežimních demonstrací. Ve stejné době tlumočila norským novinářům při setkání s Václavem Havlem i Alexanderem Dubčekem, tlumočila i norskému králi. V roce 1999 dostala nabídku pracovat na ambasádě v Oslo, kde zůstala šest let, následně se na čtyři roky přesunula na ambasádu do Kodaně. Dnes žije v Praze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
