Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dobroslav Stehlík (* 1919)

Když přišel mír, stříleli jsme z radosti do vzduchu, až bylo nebe červené

  • narozen 18. října 1919 na Volyni

  • vyrůstal v obci Mirotín

  • zažil sovětskou i německou okupaci Volyně

  • byl odveden na práci do Německa, uprchl a skrýval se

  • v roce 1944 narukoval do 1. československého armádního sboru

  • účastnil se bojů Karpatsko-dukelské operace

  • po válce žil na Žatecku a pracoval v zemědělství

„Narodil jsem se 18. října 1919 na Volyni a měl jsem šest bratrů a jednu sestru,“ začal vyprávění o svém životě Dobroslav Stehlík. V jejich vesnici žilo patnáct českých rodin a rodiče hospodařili. „Za polského státu, než přišli bolševici, se našim lidem žilo dobře. Ukrajinci se od nás učili hospodařit, oni ani nevěděli, že se pole hnojí, a vozili hnůj do rokle, ani ovocné stromy neměli.“ První rok chodil pamětník do polské školy a češtinu se učil jen jednu hodinu týdně. Po roce 1924 českých rodin z jejich vesnice postupně ubývalo, a tak se Stehlíkovi přestěhovali do Mirotína.

Kolik let ty brambory rostly?

Tam také zažili příchod Rudé armády v září 1939. „Vypadali hrozně, koně hubení, vojáci chatrně, bídně oblečení…“ I ruští vojáci nevěřícně zírali. Bylo deset hodin dopoledne, lidé vycházeli z kostela parádně vystrojení na posvícení a vojáci si povídali: „Smotri – čudnyj gorod!“ „Oni tam, odkud přišli, žili v zemljankách, nevěděli, co to je chmel, a nevěřili, že nemáme pány a máme domy a stodoly.“ Stehlíkovi měli sedm krav, dvě jalovice, pár koní a hříbata a na druhý den jeli s tátou vyorávat brambory. Sovětští vojáci jeli opodál a zcela vážně se ptali, kolik roků ty brambory rostly, protože takové jaktěživ neviděli.

Následující období se však anekdotickým příběhům v žádném případě nepodobalo. Sovětská okupace znamenala útlak, v kterém byli zámožnější občané automaticky považováni za nepřátele a kulaky. Byla určena daň pro lidi, kteří měli více než deset hektarů půdy – museli odvádět deset tisíc rublů za měsíc. Za neuposlechnutí hrozilo vězení nebo odvlečení na Sibiř. Dobroslav s bratry těžili dřevo na prodej, aby dani dostáli.

Němci se zajatci zacházeli krutě

Dne 21. června 1941 vypukla válka mezi Německem a Sovětským svazem. „Ve Zdolbunově na okrese měli seznamy všech, kdo měli jít na Sibiř, a my jsme měli být vyvezeni taky, 25. června.“ S počátkem války souvisely odvody na vojnu, ke kterým se musel Dobroslav Stehlík dostavit. Jeho na rozdíl od tří dalších českých kamarádů neodvedli. „Politruk mě vyslýchal, jestli odvádíme daň, a řekl, že nepůjdu sloužit. ‚Nam takich něnado,‘ řekl, protože jsme byli zámožní. A to bylo moje štěstí, protože dva z těch tří kamarádů se nevrátili.“

První vojenský úder Němců nesli Sověti těžce. „Ze začátku se Rusové houfně vzdávali – oni by se snad bývali dali na jejich stranu a šli by s nimi, jenže Němci velmi krutě zacházeli se zajatci a mučili je hladem.“ V Rovně pamatuje Dobroslav Stehlík lágr, kde bylo 80 tisíc sovětských zajatců a denně umíralo 150 až 200 lidí hladem. Pak teprve začala klást sovětská armáda silnější odpor. Stehlíkovi poslouchali londýnský rozhlas a od začátku byli přesvědčeni, že Němci nemohou vyhrát. Také za německé okupace musela rodina s majetkem nad deset hektarů půdy odvádět daň v naturáliích.

Usekané hlavy ukradených slepic

„Banderovci, ti snad byli ještě horší než Němci,“ vypráví Dobroslav Stehlík. Jednalo se o ukrajinské nacionalisticky orientované bojovníky, kteří často vraždili Čechy, Poláky a Židy, aby „očistili“ Ukrajinu a stala se samostatnou. U Mirotína zabili několik lidí. „Měli jsme domobranu a museli jsme držet hlídky. Jednou když rodiče odjeli ke strýčkovi, nocovali jsme se sousedem ve stodole, protože jsme se báli spát ve stavení.“ Banderovci jezdili ve větší skupině na žebřiňáku, přijeli a tloukli pažbami do dveří. Dobroslav Stehlík se strýcem utekli a podařilo se jim skrýt v žitě. Banderovci se spokojili s krádeží čtyřiceti slepic a odtáhli. „Jen usekané hlavy tam zůstaly. Hned jsme se odstěhovali k příbuzným do středu Mirotína, už jsme nechtěli bydlet na samotě.“ Němci proti banderovcům nijak nezasahovali, ti později bojovali i proti Sovětům.

V Mirotíně ukrývali čtyři Židy

Pamětník také vzpomíná na nacistické vraždění židovského obyvatelstva. „Ve Zdolbunově byla židovská ghetta. Viděl jsem esesmany, jak hnali Židy jako dobytek do náklaďáků a vezli je za město, kde byla Křídová hora. Tam byly buldozery vyhrabané jámy a přes ně položené trámy. Židi se museli svléknout donaha, kdo nechtěl, toho tloukli bodáky, a nařídili jim, aby si stoupli na ty trámy. Kolem byly připravené rozestavěné kulomety.“

Přestože to bylo mimořádně nebezpečné, přechovával Dobroslavův strýček Pospíšil u nich ve chlévě Žida. „V Mirotíně lidi přechovávali čtyři Židy, většinou ve sklepě nebo ve chlévě. Byly i rodiny, které přišly kvůli udání o život. Například rodinu Zajíčkových v Boratíně udali Ukrajinci, kteří často pomáhali Němcům Židy zabíjet.“

Pamětník pracoval nadále v zemědělství, než přišla povinnost přihlásit se na práci do Německa. „Řekl jsem, že půjdu místo bratra, protože byl mladší. Odvezli mě do Rovna, kde bylo deset tisíc lidí. Zapsali mě, a já jsem hned druhou noc utekl.“ Spolu s kamarádem z jejich vesnice se podhrabali pod ostnatým drátem a utekli do Hlinska, kde se skrývali tři týdny.

Na možnost vstoupit do armády jsme čekali jako na smilování

Válkou zmítanou krajinu v roce 1944 ovládla sovětská armáda. „Hned první noc, jak vyhnali Němce, tak nám sebrali naše dva krásné koně. Ty jejich umučení hladoví chudáci nesahali těm našim ani po kolena.“ Z rádiového vysílání z Londýna se dozvěděli o tom, že se formuje československá armáda. „Na možnost vstoupit do armády jsme čekali jako na smilování. Všech šest bratrů ze sedmi sourozenců jsme narukovali. Odvody byly ve dne v noci. V Rovně zůstali čtyři dny, poté se přesunuli do Lucku, kde byli ubytováni v barácích po Židech. Po deseti dnech cestovali do Kiverce, kde byla v lese stanice, tam přijela polská armáda, čerstvé odvedence naložili do nákladních vagonů směr Kamenec Podolský, kde končily koleje, takže odsud museli celou noc pochodovat 120 kilometrů do Sadogury v Rumunsku. Zde absolvovali tříměsíční vojenský výcvik od června do konce srpna 1944.

Dukelský masakr

„Pak vypuklo Slovenské národní povstání a už jsme šli na Duklu.“ Dobroslav Stehlík vzpomíná na ráno před konfliktem na Machnówce: „Bylo dost teplo, Němci nás překvapili. Kulometčíci a pěšáci byli vepředu, my tak tři kilometry za nimi. Němci byli dvě stě nebo čtyři sta metrů od našich. Nebyl proveden žádný průzkum dopředu a Němci nasadili těžkou kanonádu.“ Šlo o naprostý masakr, kdy šli vojáci ve čtyřstupu namísto plížením přímo do náruče Němcům. Při postupu na Slovensko pak už německá armáda nekladla takový odpor, u Jasla se podařilo Němce zaskočit. Akci předcházel průzkum, takže vojáci nemuseli jít naslepo jako na Dukle, kde byli Němci připraveni do té míry, že měli postavené železobetonové bunkry. Dobroslav Stehlík prožil všechny bojové akce u minometu, u takzvaných stodvacítek, často v rámci pouličních bojů. Na minomet se musel postavit speciální kryt a jeho provoz poškodil pamětníkovi nenávratně sluch. Naštěstí vyvázl ze všech nebezpečí bez zranění. „U Dukly jsem potkal dva své bratry, zranění šli z fronty do týlu a oba plakali.“

Komplikace způsobovali i lidé z řad civilního obyvatelstva spolupracující s nacisty. „U Liptovského Mikuláše a Liptovského Martina Němci věděli, kde máme zakopaná děla, a cíleně na ně mířili, oni měli na Slovensku množství špionů. Mívali vysílačky ve věžích kostela.“ Liptovský Mikuláš se musel celý vystěhovat, vojáci prozkoumali každý sklep a slídili po vysílacích zařízeních.

Nejstrašnější noc války

Kolem 25. dubna 1945 zažil Dobroslav Stehlík nejstrašnější noc války. „Mezi lesy jsme měli rozestavěných pět set našich povozů a oddíl SS se snažil přes nás probít do Německa. Nikdo nevěděl, kdo na koho střílí. Ráno byli mrtví lidi, koně, zabit byl i velitel baterie a velitel pluku.“ Když přišel 8. květen, byl zrovna pamětník se svými druhy v Klenovicích na Moravě. „Stříleli jsme z radosti do vzduchu, až bylo nebe červené.“ Od 12. května 1945 byl týden v Žižkových kasárnách v Praze, než byli všichni Volyňáci odveleni k Žatci.

Zrovna jsem oral a řekl jsem, že tu přihlášku nepodám

Armádu opustil v únoru 1946. Jako voják měl přednostní právo na výběr usedlosti po Němcích. K domu patřilo i deset hektarů pozemků, na kterých pamětník začal hospodařit. Choval dobytek, prasata a v sadu měl pět set stromů, než přišla padesátá léta. Předseda družstva a tajemník národního výboru na Dobroslava Stehlíka tlačili, aby si podal přihlášku do KSČ. „Přišli za mnou na pole, já jsem zrovna oral a řekl jsem, že tu přihlášku nepodám, že ani moji rodiče nebyli ve straně. ‚Tak, pane Stehlík, tohle pole už orat nebudete,‘ řekli mi.“ O pole u domu přišel, nechali mu jen půl hektaru a jednu krávu. Po vstupu do jednotného zemědělského družstva se stal hlavním ovocnářem. Zažil prý i výslech StB. „Čtyři hodiny mě tam drželi a chtěli, abych se stal jejich spolupracovníkem, vyslýchali mě, kolik jsme měli na Volyni chmele, a nakonec řekli, že se nikdo nesmí dozvědět, že jsem tam byl.“

Se svou manželkou Evženií Kantorovičovou se vzali v roce 1946. „Vždycky v nejtěžších chvílích na frontě jsem věřil v Boha a věřil jsem, že mi pomůže,“ uzavřel své vyprávění Dobroslav Stehlík.

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Iva Chvojková Růžičková)