Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislava Šťastná (* 1931  †︎ 2022)

Rady zkušenějších bychom měli využít, člověk by se neměl ničeho bát

  • narozena 10. září 1931 v Praze

  • v době Protektorátu Čechy a Morava se přátelila s židovskou dívkou Nelou Klingerovou a její rodinou

  • během války zažila bombardování v Praze ve Vršovicích v únoru 1945

  • aktivně se podílela na stavění barikád v pražských ulicích v roce 1945

  • zažila přestřelku v Tyršově ulici v Praze

  • byla v přímém kontaktu se sovětskými vojáky v roce 1945

  • v roce 1951 vstoupila do Československé armády a stala se z ní pilotka 50. leteckého kurýrního pluku

  • v roce 1955 se provdala za Josefa Šťastného, přestěhovala se z Prahy do Bechyně a měla s ním dvě děti

  • v roce 1958 ukončila kariéru vojenského kurýrního pilota a věnovala se rodině

  • od roku 1968 až do důchodu pracovala ve Stavebním podniku v Bechyni

  • v roce 2021 žila v Domově pro seniory v Bechyni

  • zemřela v květnu roku 2022

V roce 1951, pár let po skončení druhé světové války, došlo pod vedením tehdejšího velitele letectva Československé armády sborového generála Josefa Hanuše k experimentu začlenění žen do vojenského letectví. Nástup dívek do jinak čistě mužské profese nebyl jednoduchý. Budoucí letkyně se musely potýkat s nedůvěrou svých mužských kolegů. Po tzv. přijímači, kde se mladé ženy naučily základním povinnostem a následně po složené přísaze Československé armádě, se začaly učit řemeslu vojenského pilota. Po složení náročných zkoušek se z členek tzv. Dívčí letky, jak je tehdy nazývali, staly kvalifikované pilotky 50. spojovacího leteckého kurýrního pluku. Většina z dívek měla smysl pro přesnou pilotáž a dokázala plnit velmi náročné spojovací a přepravní úkoly za těžkých povětrnostních podmínek ve dne i v noci. Místo aviatiček v poválečné historii československého vojenského letectva je nezastupitelné. Stanislava Šťastná byla jednou z nich.

Před válkou bydleli v bytě u továrny, kde tatínek pracoval

Stanislava Šťastná, rozená Pánková, se narodila 10. září 1930 jako první ze tří dětí Marty a Josefa Pánkových dne 10. září 1931 v Praze. Celé své dětství prožila se svými rodiči v hlavním městě, v té době jako jedináček. Její sestry, dvojčata Mirka a Marta, se narodila až mnohem později. Otec byl truhlář a pracoval pro továrníka Klímu v jeho fabrice na výrobu amerického kancelářského nábytku a maminka byla švadlena. Oba rodiče měli práci a Pánkovi tedy nijak nestrádali. Do začátku války v roce 1939 bydleli v Nuslích v továrníkově domě, kde otec dělal domovníka a matka dům uklízela. Se vznikem Protektorátu Čechy a Morava se přestěhovali do Vršovic. Do třetí třídy obecné školy tedy nastoupila už tam.

To, že začala druhá světová válka, jako dítě moc nevnímala

Začátek druhé světové války jako děti moc nepociťovaly. Užívaly si svých dětských radostí i starostí. Stanislava na toto období svého života vzpomíná s úsměvem. Měli svou partu a věnovali se dětským hrátkám. Všude kolem sebe slyšela, že všichni mluví o tom, že je válka, ale jako dítě si moc neuměla představit, co to je. „Táta se svým kamarádem vždycky chodili ven a sledovali na obloze letadla. A my, s klukama a holkama, jsme seděly na chodníku a sledovali jsme je s nimi,“ vypráví Stanislava. Dospělí se na letouny dívali s obavou, ale pro Stanislavu a její vrstevníky to bylo vzrušující dobrodružství. Neuvědomovali si, co to vlastně znamená, že nad nimi létají v takové intenzitě letadla. Tatínek ani nikdo z blízké rodiny nebyl totálně nasazen na práce do Říše ani na práce v Protektorátu. Rodiny se toto nešťastné období příliš osobně nedotklo. Jen Václav, maminčin synovec, byl nacisty uvězněn. Stanislava už si nevzpomíná za co konkrétně. Ví jen, že Václav se stal ještě před rokem 1939 vojákem z povolání. Na začátku války musel utéct ze sudetského Tetschen-Bodenbach, tedy z Děčína, do Volyně. Tam ho zatkli a poté věznili. „S maminkou jsme vždycky nakrájeli housky na malé čtverečky, ty jsme upekly na másle a posílaly jsme mu je do vězení.“ Václava drželi nejprve v jednom z protektorátních vězení, ve kterém přesně si už Stanislava nevzpomíná, a následně ho arestovali v Terezíně. Z války se domů vrátil, ale s podlomeným zdravím.

Její nejlepší kamarádka byla židovka

Stanislava chodila do obecné školy ve Vršovicích od roku 1939. V té době měli ve třídě ještě  české, židovské i německé děti. Její nejlepší kamarádkou se stala Nela Klingerová, po otci židovka. Ve třídě měli i spolužačku Věru, která byla zase Němka po matce. V prvních letech války to nezpůsobovalo žádné konflikty, na svou třídu vzpomíná jako na dobrou partu. Nikdo nepoukazoval na to, že Nela je napůl židovka, ani na to, že Věra je napůl Němka. Rodina Pánkova se přátelila s Klingerovými. Vzájemně se navštěvovali, dokud to šlo, společně se setkávali na sokolských setkáních, zkrátka trávili spolu volný čas. Avšak po září 1941, kdy začalo platit nařízení říšského ministra vnitra a židé starší šesti let se nesměli ukazovat na veřejnosti bez viditelného označení žlutou hvězdou s černým nápisem Jude, bylo rázem vše složitější. Pánkovi přestali Klingerovu rodinu navštěvovat. Když přišel Nelin tatínek k nim, pak jen večer po setmění, kdy po ulicích chodilo málo lidí. „Pan Klinger si vždycky dal aktovku před hrudník, na kterém měl žlutou Davidovu hvězdu a tím jí zakryl. Na návštěvu přicházel, aby si s rodiči popovídal. Taky potřeboval k životu nějaký normální kontakt.“ Stanislava si už nevzpomíná, jak to s rodinou Klingerových dopadlo a neví, zda byli zařazeni do transportu a následně uvězněni v některém z koncentračních táborů.  

Jedna z pum padla při bombardování na jejich dům

V průběhu druhé světové války zažili i obyvatelé Protektorátu Čechy a Morava poměrně časté letecké poplachy. Většina náletů však mířila na cíle mimo hlavní město. Praha nakonec zažila dva velké útoky letadel, a to v únoru a v březnu 1945. V té době rodina Pánkova bydlela v Obloukové ulici ve Vršovicích. Stanislava má živé vzpomínky na tyto nebezpečné ataky. „Já si pamatuju, jak padaly ty bomby do Boťaru, to je ten pražský potok Botič. Byly to takové malé šestihranky, jen asi půl metru vysoké. Leželo jich tam plno. Když to skončilo, všichni jsme se tam šli podívat.“ Pánkovi žili v nízkém přízemním domku. Pamětnice už neví, při kterém náletu to přesně bylo, ale i jejich dům dostal zásah. Dopadla na něj jedna z bomb, odrazila se od ploché tehdy asfaltové střechy a dopadla před vchodové dveře, kde vybuchla. Tenkrát pouze vypadla skla z okenních rámů a dům se lehce poškodil. Nikomu z jeho obyvatel se nic nestalo. Stanislava vzpomíná, že při leteckých poplaších i potom při samotném shazování pum se rodina schovávala za vstupními dveřmi. „Při náletu jsme šli vždycky do předsíně, lehli si na zem a maminka nás všechny přikryla kabáty, které byly na věšáku.“

Jako holka stavěla s ostatními na konci války ve Vršovicích barikády

Během Pražského povstání v květnu 1945 přebývala Stanislava s maminkou u své tety, maminčiny sestry v pražské Tyršově ulici. „My jsme bydleli u toho Botiče v domku a byli jsme tam takoví odříznutí. Tatínek byl někde pryč, už nevím kde. A tak maminka sbalila a naskládala prádlo ze skříní do kufru a šly jsme se schovat k tetě Růže do Tyršovy ulice, protože ona bydlela v činžáku. Bály jsme se, chtěly jsme být mezi lidmi.“ V ulici, kde bydlela teta Růžena, už při příchodu obou žen lidé aktivně stavěli barikády. Stanislava s maminkou se do dění na ulici hned zapojily. „Já jsem s ostatními dětmi také pomáhala stavět. Rozebraly se chodníky a ty dlažební kostky šly z ruky do ruky. Pomáhali všichni, jen aby tam Němci nemohli. Šli od Vinohrad do Vršovic.“ Tehdy čtrnáctiletá Stanislava pomáhala se svými vrstevníky se stavbou dlážděného opevnění, dokud to bylo bezpečné. Ve chvíli, kdy se blížil nepřítel, dospělí je z barikád zahnali do útrob domu, aby se schovali. Stanislava si pamatuje, že se schovávaly s maminkou v činžovním domě, kde bydlela její teta a kde se ukrývaly i další ženy s dětmi. Stanislava se dívala sklepním okénkem ven a viděla přestřelku na právě vystavěném zátarasu. Muži stříleli na blížícího se nepřítele. 

Přišli dělat nábor do armády a ona se okamžitě rozhodla pro letectvo

Válka skončila a Stanislava po ukončení základní školy absolvovala administrativní kurz, díky kterému získala základní ekonomické vzdělání a mohla se uplatnit jako úřednice. Po určité době přešla do národního podniku Mira, kde byla ve svých 20 letech zaměstnána na podnikovém ředitelství jako kalkulantka. Zde ji také zastihli náboroví pracovníci tehdejší Československé armády. Zajímavá nabídka se jí zalíbila a ona narukovala. Náboráři nabízeli obecnou práci v armádě s tím, že si adepti později vyberou své zaměření. Stanislava se však téměř okamžitě rozhodla pro letectvo.  

Výcvik byl tvrdý, ale Dívčí letka obstála

Spolu se Stanislavou jednorázově přijali dalších asi 30 žen do služby Československé armády. Všechny adeptky zařadili do vojenského střediska Žamberk, kde se rozdělily na dvě skupiny, modrou a zelenou. Do zelené skupiny byly zařazeny vojínky pro pozemní, pěší armádu a do modré ty pro letectvo. Stanislavu přiřadili do modré skupiny. Ve výcvikovém středisku proběhl standardní vojenský dril, tedy tzv. přijímač. Třicet žen se zde učilo vojenskému řemeslu, studovaly řády, předpisy, meteorologii i Morseovu abecedu, prošly i bojovým výcvikem. „Šly jsme spát a najednou se písklo a člověk musel mít pušku, sumku, bodák. Tři nejdůležitější věci, naše výzbroj. A v plné polní v noci na pochod. Bylo to náročné.“  Po základním výcviku v Žamberku děvčata převeleli na letiště Stichovice u Prostějova. Tady už budoucím pilotkám začali říkat „Dívčí letka“. Byly jedinými ženami v tehdejším armádním sboru. Na výcvikovém letišti se dívky učily střílet, skákat padákem, viděly rozebrané stroje, aby věděly, jak to vypadá, a nic je nemohlo překvapit. Učily se umění létání, jak ovládat letoun, startovat a přistát. „V Žamberku nás naučili být vojáky a ve Stichovicích nás naučili létat.“

Nakonec se z ní stala kurýrní armádní pilotka

Po ukončení výcviku ve Stichovicích se Dívčí letka přesunula do Klecan u Prahy. Tam trénovali to, co se naučili na předchozím letišti. Ve Škole pro učitele létání v Klecanech Stanislavu naveleli k první skupině 2. roje. V první skupině 1. roje byla zařazena i ppor. Eleonora Kellerová, a to jako učitelka létání. Tato žena se stala první československou stíhací pilotkou. Z děvčat z Dívčí letky se po přezkoušení staly kvalifikované kurýrní pilotky, ne bojové. Zařazeny byly u 50. leteckého kurýrního pluku a zajišťovaly kurýrní služby, hranice se svými letouny nehlídaly. „Hlídat státní hranice nebylo naší náplní práce, to dělali kluci z Budějovic.“ Dělat armádního pilota bylo náročné a děvčata zprvu narážela na nedůvěru svých mužských kolegů.  Vždyť do té doby se jednalo téměř výhradně o mužskou profesi. Svou prací je ale brzy přesvědčily, že i ženy mohou být kvalitními vojáky a piloty. Nakonec se na ně jejich mužské protějšky dívaly s respektem. „Byly jsme jediným ročníkem, do kterého přijali k letectvu ženy. Další už neotevírali, nevím proč. Chlapi se na nás, na Dívčí letku, jak nám říkali, dívali s respektem. Letadla jsme vedly dobře. Já jsem nikdy neměla nehodu. Jen jedna kolegyně měla havárii a zabila se.“

Létání milovala, ale přišly děti a ona musela s kariérou vojenské pilotky skončit

Pár let po slibném začátku její kariéry se vdala za svého kolegu, letce Josefa Šťastného. V roce 1957 se jim narodilo první dítě, syn Stanislav, a její práce vojenského pilota byla hodně omezena, už tolik nelétala. Prioritně pracovala jako náčelník štábu pro organizaci a evidenci. Za dva roky v roce 1959 se jim narodila dcera Lenka. Stanislava zůstala s dětmi doma. Její poslední let se uskutečnil 2. ledna 1958. V roce 1968 si Stanislava prošla osobní tragédií, kdy jí zemřel její jedenáctiletý syn na leukémii. Po jeho odchodu se k letectvu už nevrátila a až do důchodu pracovala v kanceláři ve Stavebním podniku v Bechyni. Jejím životním krédem bylo: „Člověk by se ničeho neměl bát. Když bude dodržovat kázeň a bude dbát rad těch chytřejších, bude to dobré.“

Stanislava Šťastná žila v roce 2021 v domově seniorů v Bechyni, zemřela v květnu v roce 2022.

 

Použité zdroje:

VHU PRAHA

50. letecký kurýrní pluk [1951-1954] : Pluky a oddíly (valka.cz)

Letecké učiliště [1950-1963] : Vojenské vysoké školy (valka.cz)

XIV. TURNUS PILOTŮ - VETERÁNŮ | DÍVČÍ LETKA (websnadno.eu)

 

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Renáta Ládová)