Milena Šťastná

„Já jsem si hrála s těma řezníkovic dětma německejma a tatínek volal: ‚Milenko, domů.‘ No, když by volala maminka, tak bych loudila: ‚Mami, ještě ne, a nech mě tady.‘ Ale volal tatínek, já jsem přišla nahoru, tatínek řekl: ‚Milenko, bude válka, odjedete s maminkou do Hradce Králové, protože tady se asi bude bojovat.‘ A plakal. To jsem teda poprvé viděla mýho tatínka, že plakal. A on byl velitel takzvaného SOS, to nebylo jako tutůtů, morseovkou, ale bylo to Svaz obránců státu /pozn. Stráž obrany státu/, tak se to jmenovalo. Tatínek byl velitel a tady mám i fotku, že oni hlídali ten Kunštát a měli vybudovanou takovou chatu jakoby. Lesní strážnice, tady to mám. Oni si vybudovali v lese takovou boudu a hlídali ten Kunštát, měli naše rádio. Tatínek tam měl a poslouchal, jak Němcům se vykládá, jak v Kunštátě Češi ubližujou Němcům! Oni to slyšeli a vůbec nic takového se tam nedělo.“

„Ten Kunštát byl asi osm kilometrů dlouhý a převážně Němci tam byli a já jsem byla vlastně, na konci jsem byla jediná Češka. Protože přišel rok třicet osm, 1938, kdy už ti Němci vyhráli ve volbách i tady, 48 % obyvatelstva Mikulášovic, jsem četla v kronice, možná to neříkám docela přesně, volili Henleina. Oni se dostali dokonce i do parlamentu a byli ve velmi dobré pozici. Ovšem netušili, že až se dostanou zpátky, oni chtěli pořád ‚Heim ins Reich‘, což znamená ‚Domů do Říše‘. No a dopadlo to tak, že nám nejdřív sebrali to pohraničí a v tom Kunštátě, kde jsme bydleli, tak dokonce jsme museli utýct. Já jsem si na začátku září, v roce 1938, hrála s řeznickejma dětma, děti řezníka, německá rodina. Znala jsem tu němčinu a byla legrační, ta němčina. Všude byla jiná, tady se říkalo ‚Komm bisschen hier‘, což znamená ‚Komme bisschen hier‘, kdo se učí německy, tak ví, že to znamená ‚Pojď jsem trošku‘. Ale v těch Orlických horách všechno říkali na „la“ koncovky. ‚Kommla bissla hiera‘. A my jsme s maminkou chodily přes ten Kunštát a hrozně jsme se chechtaly tý němčině. Ale ty lidi byli hrozně hodný, to byli skromný, hrozně hodný lidi, kteří se dřeli na těch políčkách, nosili hnůj v putýnkách na pole, protože ani neměli nějaký potah. Byli opravdu chudý lidi a vím, že maminka jim říkala: ‚Proč prodáváte ty vajíčka tak za málo? Vždyť si můžete říct víc.‘ Tady v Lipový jsme za vajíčko platili víc než tam v Orlických horách. Ale oni byli prostě strašně hodný, opravdu skromný. No ale netušili, když si volili Henleina, že jako první půjdou na frontu právě sudetští Němci. Aspoň jsem to tak slyšela. Můj tatínek později, jako za války finanční stráž zrušili, tak pracoval na finančním úřadě na okresním hejtmanství v Rychnově nad Kněžnou. Kam se potom dostal a věděl, že právě ti sudetští Němci se dostali proti Sovětskýmu svazu a ty strašně…, vždyť je hnali až k Moskvě pomalu. Takže oni zkusili, hodně jich tam padlo, to tenkrát netušili. To jim nesliboval Hitler, že přijdou o život a o střechu nad hlavou. Prostě válka je nesmírně krutá, že.“