Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Luboš Starý (* 1955)

Babička stála frontu na mouku, on trhal ze sovětských náklaďáků zrcátka

  • narodil se 26. srpna 1955 v Mladé Boleslavi

  • jeho dědeček z matčiny strany padl během Pražského povstání

  • prastrýci z otcovy strany komunisté zabavili pohřební službu

  • kvůli tomu měl poté zčásti problémy s přijetím na střední a vysokou školu

  • během srpnové invaze trhal ze sovětských náklaďáků zpětná zrcátka

  • studoval SPŠ filmovou v Čimelicích, poté přestoupil na průmyslovou školu do Jičína

  • absolvoval Fakultu elektrotechnickou na ČVUT, poté pracoval například v Ústavu geotechniky

  • navštěvoval semináře kněze a disidenta Alfréda Kocába, přátelil se i s dalšími chartisty

  • v roce 2023 žil ve Vinařicích na Mladoboleslavsku

Jakmile se 21. srpna 1968 k Mladé Boleslavi přiblížily kolony tanků a vojenských aut, Luboše Starého jeho babička zamkla doma a v obavách šla stát frontu na mouku. Tehdy třináctiletý Luboš ale nevydržel jen tak sedět na místě, dostal se ven a brzy už s ostatními kamarády vítali okupanty po svém.

„Skákali jsme na projíždějící sovětské náklaďáky a trhali jim zpětná zrcátka. Okupanti naštěstí měli rozkaz jet dál,“ vzpomíná Luboš Starý. Jeho vzdorovitost se projevovala dál, i když už byl starší a místo klukovských her se snažil formulovat svůj názor na svět.

Se začínající normalizací nalezl pamětník mnohem volnější a svobodnější prostředí mezi svými vrstevníky, kteří navštěvovali semináře evangelického kněze a disidenta Alfréda Kocába. Rodina se snažila syna od těchto aktivit odradit. S komunisty totiž už mělo příbuzenstvo špatnou zkušenost, když prastrýci sebrali pohřební službu, což ostatně hrálo roli, když se Luboš Starý hlásil na střední a vysokou školu.

Matka vyrůstala víc na hřbitově než mezi dětmi

Luboš Starý se narodil 26. srpna 1955 v Mladé Boleslavi. Odtud pocházela i rodina jeho otce, matka se do tohoto města dostala až po válce. S babičkou sem totiž přišly začít nový život poté, co pamětníkův dědeček Adolf Melichar padl během Pražského povstání.

„Nenechal věci jen tak ležet a i jako otec od rodiny neváhal, šel si vybrat pušku a bojoval za věci, za které dlouho bojovat nemohl. Když už jsem byl na vysoké škole v Praze, našel jsem pamětní desku s jeho jménem naproti hlavnímu nádraží. Začal jsem si to dávat do souvislostí, proč babička byla sama a smutná a proč máma vyrůstala spíš na hřbitově než mezi dětmi,“ popisuje Luboš Starý.

Skrze příbuzenstvo z otcovy strany rodina okusila také útrapy komunistického režimu. Jeden z bratrů pamětníkovy babičky Marie Klavíkové měl v Mladé Boleslavi pohřební službu, ale po roce 1948 mu podnik sebrali. Rodina tak okamžitě získala špatný kádrový profil, což se odrazilo i na tom, když se později Luboš Starý hlásil na střední i vysokou školu.

Okupanti naštěstí jeli dál

Pamětníkova matka Dagmar pracovala jako zdravotní sestra. Otec se vyučil fotografem, ale vzhledem ke konkurenci ve městě i omezeným možnostem na státem řízeném trhu práce pracoval na technických a úřednických místech. Nejprve v opravně traktorů SVA a později působil i v mladoboleslavské automobilce.

„Před rokem 1968 se ale táta vrátil ke své profesi a dělal pro Boleslavské filmové noviny – kolem nich bylo sdružení lidí, kteří vytvářeli boleslavské filmové občasníky, ale měli i širší záběr. Dělali fotografii, amatérské filmy i amatérskou novinařinu,“ vysvětluje pamětník.

V té době se o profesi svého otce, ale i o své vlastní směřování ještě tolik nezajímal. Hodně času trávil Luboš Starý s kamarády venku nebo v parku Štěpánka, zmiňuje také své časté kázeňské problémy ve škole.

Neposednost se projevila i 21. srpna 1968, v den, kdy začala invaze vojsk Varšavské smlouvy a do Mladé Boleslavi přijížděly kolony vojenských aut. Babička Anna tehdy pamětníka i jeho bratra Miroslava zamkla doma a šla v obavách z nastalé situace stát frontu na mouku. Její vnuci ale brzy unikli ven a hned uháněli do města sledovat, co se děje.

„Na rohu ulice u našeho domu stálo srocení lidí. Pro nás jako pro kluky byla sranda, že jsme skákali na projíždějící sovětské náklaďáky a trhali jim zpětná zrcátka. Okupanti měli naštěstí rozkaz jet dál a pokud možno bez kontaktu s civilisty. Kdyby někdo z té korby vyskočil a začal střílet... Jsem rád, že jsem se dožil tohohle věku,“ vzpomíná s úsměvem Luboš Starý.

Zjistil jsem, že je možné argumentovat

Pamětníkovi v době okupace bylo teprve 13 let a trhání zrcátek představovalo spíše klukovskou hru než vědomou formu odporu. Přesto v následujících letech s příchodem normalizace začal vnímat změnu ve společenském naladění. Například se přerušila činnost skupiny kolem Boleslavských filmových novin, v níž se pohyboval otec.

„Doma začalo být dusno tak jako ve společnosti. To už mi bylo 15 let, rodiče s námi o tom, co se dělo, nechtěli diskutovat. Měli už zkušenost svých příbuzných, zažili padesátá léta a nechtěli, abych dělal problémy. V tom věku jsem začal mít jiné názory a od rodičů se odlišoval,“ hodnotí pamětník.

Luboš Starý tak začal více inklinovat ke svým vrstevníkům. Přes ně se dostal do okruhu lidí kolem evangelického faráře Alfréda Kocába, který se scházel na mladoboleslavské farnosti Českobratrské církve. Farář Kocáb už od počátku patřil ke kritikům komunistického režimu, ten ho pronásledoval a během normalizace zbavil souhlasu k výkonu duchovní služby.

„U faráře Kocába jsem zjistil, že je možné argumentovat a diskutovat, tam se začal formovat můj názor. Inspirativní byl kontakt nejen s ním, ale i s lidmi, kteří tam chodili. Často chtěli studovat bohosloví nebo jim bylo zakázáno dostudovat. V téhle směsici lidí jsem se cítil líp než ve škole nebo doma, kde neradi přistupovali na argumentaci.“

Vyvažovat techniku a umění

Pamětník se sice názorově rozcházel s rodiči, ale když si vybíral střední školu, přeci jen se projevil vliv otce a filmařského prostředí, v němž se pohyboval. Luboš Starý se tak přihlásil na Střední průmyslovou školu filmovou v Čimelicích.

„Tam jsem se nedostal. Později jsme zjistili, že za tím stálo i strejdovo pohřební podnikání, které se v té době nenosilo. Ukázalo se to jako miska váhy, která se přes moji průměrnost při přijímačkách převážila,“ uvažuje pamětník. I s pomocí otce se ale na druhý pokus už na školu dostal.

Čimelická škola vychovávala všechny profese kolem filmu a televize, jednak produkční a umělecké, jednak technické. Tento směr studoval Luboš Starý, dostal se ale i k druhé straně. Vzpomíná například, jak profesoři pravidelně organizovali projekce filmů s přednáškami v místním vesnickém kinu. „Tam jsem pochopil, že s uměním by byl svět zajímavější. Obě ty polohy, technickou a uměleckou, jsem střídal a potřebuju to i teď jako sůl.“

Filmovou školu však Luboš Starý nedokončil, přestoupil místo toho na průmyslovku do Jičína. Tam ho zaujalo programování, které se rozhodl studovat i dál na vysoké škole. U přijímacího řízení na ČVUT se znovu projevila podnikatelská minulost strýce a také pamětníkovy kázeňské problémy ve škole. Rok proto musel pracovat, a když už dostatečně splňoval představu o „dělnické třídě“, na vysokou školu ho v roce 1976 přijali.

Naštěstí mě nevyhodili

Studium na Fakultě elektrotechnické ČVUT a život v Praze znamenaly další odpoutání od rodiny a častý kontakt s myšlenkově spřízněnými lidmi. Stále navštěvoval semináře Alfréda Kocába, kterého komunisté poslali pracovat do teplárny. Alfréd Kocáb se také stal jedním z prvních signatářů Charty 77 a spoluzakládal Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných.

„Byl jsem jednou nohou v chartistickém prostředí. Vnímal jsem jejich názory, ale nikdy mě to nedovedlo k přímému vystoupení. Až později, kdy už se společnost měnila, jsem se dostal do úzkých při hodinách marxismu. Napsal jsem do jedné eseje, že marxismus-leninismus je soubor nástrojů k buzeraci a pokřivení. Hodnotící asistent to s přehledem přešel a naštěstí mě nevyhodili,“ přiznává Luboš Starý.

Návštěvy seminářů pamětníkovi nepřinesly jen myšlenkový základ, ale také životní partnerku Ivanu, se kterou se v osmdesátých letech oženil a měli spolu děti. Univerzitu Luboš Starý dokončil v roce 1981 a poté nastoupil v Ústavu geotechniky, kde se jako pomocný vědecký pracovník podílel na programování a analýze dat.

Nepropadal přílišnému optimismu

Výzkum v oblasti geotechniky pamětníka zaujal natolik, že se rozhodl pro vědeckou dráhu a ucházel se o kandidaturu věd. „Chtěli jsme zakládat seismoakustickou laboratoř. Trošku se to ale vymklo, bylo mi pětatřicet, měl jsem dvě děti. Žena se tak odstěhovala do Prahy k rodičům a nastaly existenční trable. Všechno se měnilo rychle, rok uběhl a přišel mi dopis, že ukončují mou vědeckou výchovu,“ vysvětluje Luboš Starý.

V té době už Československo několik měsíců kráčelo cestou svobodné společnosti poté, co v roce 1989 padl komunistický režim. Pamětník měl z tohoto vývoje radost, ale současně nepropadal přílišnému optimismu. „Věděl jsem, že mnozí komunisti tady stále budou žít a že se jen tak nezmění. Tušil jsem, že budou škodit dalších dvacet let a oni škodí i třicet.“

Novou svobodu každopádně Luboš Starý využil k založení firmy a podnikání a také k cestování. Už na seminářích Alfréda Kocába se začal zajímat o východní filozofie a náboženství, především buddhismus. Vydal se tak na cestu do Himalájí, navštívil také Kavkaz. „Musíme být volní a svobodní, ale v rozumných mezích,“ shrnuje na závěr pamětník.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Liberecký kraj

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Liberecký kraj (Jan Kubelka)