Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Staňková (* 1935)

• narozena jako Anna Čepková 17. května 1935 v Semtěši v rodině sedláka

• za druhé světové války ji otec pověřil úkolem předat tajně tašku s jídlem partyzánům

• farář ze Semtěše spolupracoval s odbojem a dal parašutistům, kteří přišli z Anglie, k dispozici doklady jejího zesnulého příbuzného jako krycí doklady

• byla přímým svědkem zatčení tohoto kněze a jeho odvlečení gestapem

• v květnu 1945 viděla sovětského důstojníka zastřelit vojáka, který se snažil dostat k místní dívce

• během násilné kolektivizace rodina Čepkova přišla o veškerý svůj majetek

• při studiu na gymnáziu v Čáslavi pamětnice zažila v roce 1952 odsouzení svého učitele za velezradu

• jako dcera kulaka nesměla studovat vysokou školu

• v roce 1954 se vdala za Jana Staňka a měli spolu dvě děti, dceru Riu a syna Jana

• v roce 2022 žila v Pardubicích

Svědkem hned několika tragických událostí byla během druhé světové války Anna Staňková. Navždy jí uvízly v paměti a nerada na ně vzpomíná. Farář František Dobiáš z Anniny rodné vesnice Semtěš, jež leží v Železných horách, spolupracoval s členy výsadku Silver A. Poskytl jim křestní listy jako základní podklad pro vystavení nových krycích dokladů. Když falešné doklady padly do rukou gestapa, kněze zatkli a uvěznili. Anna a její spolužáci včetně farářovy dcery sledovali odvlečení Františka Dobiáše z fary gestapem.

Po osvobození Československa od nacistů Anna Staňková viděla, jak se mladý rudoarmějec dobýval na místní dívku. Chtěl, aby mu byla po vůli. Když přelézal vrata, která ho od ní dělila, přijel jeho velitel a bez jakéhokoliv soudu ho na místě zastřelil.  

Rodina Čepkova, do níž se Anna čtyři roky před začátkem války narodila, neměla velký grunt, ale byli to největší sedláci ve vsi. V padesátých letech, v době násilné kolektivizace zemědělství a zakládání jednotných zemědělských družstev (JZD), přišli nakonec o veškerý svůj majetek, přestože dokázali plnit povinné dodávky. „Maminka nesla těžce, že nám všechno vzali. Ještě hůř než tatínek. Ale nakonec se s tím museli oba smířit,“ vzpomíná. Kvůli tomu, že byla dcerou kulaka, nesměla jít studovat na vysokou školu. 

Na gymnáziu v Čáslavi zažila v roce 1952 soudní proces, odsouzení a následné uvěznění jejího tělocvikáře za velezradu. „Pan učitel Bohumil Böhm dostal asi sedmnáct let za rozvracení republiky. Hodně to s námi se všemi zamávalo. Ve vykonstruovaném procesu tehdy zavřeli hodně lidí.“

Měla tajně odnést tašku s jídlem partyzánce

Anna Staňková se narodila jako Čepková 17. května 1935 v Semtěši. Druhou světovou válku prožila jako dítě, na jejím konci jí bylo pouhých deset let. Navzdory jejímu nízkému věku, nebo snad právě proto, ji její otec zapojil do odbojové činnosti a zavázal mlčením. Řekl jí, že v lese, kam často chodil, potkal ženu s vysílačkou a té musí společně pomoci. Dal malé Anně tašku plnou jídla a tu měla odnést za vesnici. Svůj úkol splnila. „Tatínek si mě vzal stranou a řekl mi, že spolu budeme mít tajemství. Dal mi velkou tašku plnou jídla a měla jsem ji donést za vesnici, že si ji ta radistka potom vyzvedne,“ vzpomíná.

Dodnes neví, kdo přesně byla ta žena, které s otcem pomohli. Mysleli si, že se jedná o parašutistku z výsadku z Anglie. Ale paraskupiny ze Západu vyslané na naše území se skládaly výhradně z mužů. Na území Železných hor však operovalo velké množství partyzánů, kteří přišli z Východu. Je zde tedy předpoklad, že se v případě pomoci Jana Čepka a jeho dcery nejednalo o výsadek z Velké Británie, ale ze Svazu sovětských socialistických republik (SSSR), kde bylo prokazatelně i několik žen – radistek.  

Farář dal parašutistům doklady zesnulého strýce

Vojenské velení československé armády na Západě vyslalo do Protektorátu Čechy a Morava téměř stovku mladých mužů v jedenatřiceti výsadcích. Parašutisté se měli po seskoku spojit s místním odbojem a pracovat proti nepříteli přímo na území republiky. Po operaci Anthropoid byla jednou z nejznámějších skupina, která nesla název Silver A, působila na Pardubicku a velel jí Alfréd Bartoš. Protože výsadkáři potřebovali po seskoku krycí doklady, požádal Bartoš o pomoc faráře Františka Dobiáše ze Semtěše. Kněz měl za úkol opatřit celkem tři křestní listy potřebné pro získání dalších dokladů.

A tak dal František Dobiáš parašutistům k dispozici dokumenty na jména Josef Motyčka, Josef Stříšek a Miroslav Šolc. První z uvedených byl strýcem Annina budoucího manžela Josefa Staňka. V době, kdy parašutisté žádali o pomoc s vystavením nových legitimací, byl Josef Motyčka již mrtvý. Semtěšský kněz tedy využil této skutečnosti a jeho rodný list poskytl k vystavení nových průkazů. „Strejda Motyčků měl akutní zánět slepého střeva a umřel. O celé věci s jeho doklady nikdo z vesnice ani z rodiny nevěděl, jednalo se čistě o akci pana faráře. Všechno jsme se dozvěděli, až když ho gestapo dostalo,“ vypráví Anna Staňková.

Zatčení faráře Dobiáše sledovala s jeho dcerou

Anna Staňková chodila do obecné školy v Semtěši, která stála hned vedle fary. A tak se místní děti staly v roce 1942 svědky zatčení evangelického faráře Františka Dobiáše.

„Pamatuji si, že dopoledne přijela asi tři německá auta, bylo to gestapo, a pana faráře zatkli a odvezli. Se mnou do třídy chodila jeho dcera Eva. Všichni jsme se na to, jak ho odvádí, dívali z okna, Eva také. Byli jsme z toho špatní,“ vypráví pamětnice.

Františka Dobiáše zatklo 29. června 1942 gestapo v Semtěši na jeho faře a eskortovalo ho do Pardubic k výslechu. Potom prošel koncentračními tábory v Terezíně, v Buchenwaldu a Dachau. „Pan farář se sice po válce vrátil, ale stal se z něj úplně jiný člověk. Už nebyl úplně v pořádku.“

Před německou kontrolou je varovalo tajné znamení

Tak jako na všech místech tehdejšího protektorátního venkova se ani Semtěš nevyhnula německým kontrolám. Chodily po jednotlivých statcích a zjišťovaly, jestli lidé nemají ukryté nějaké zásoby navíc. „Tehdy byl ve vsi starostou pan Houdek a četníci mu vždycky, když měla přijít přepadovka, dali echo, aby na ni lidi připravil,“ popisuje Anna Staňková. S obecním poslem měl domluveno, že když před sdělením informace občanům vybubnuje určené znamení,  mají se připravit na brzkou namátkovou kontrolu. „Po vsi chodíval děda Škvařilů s bubínkem. Když vybubnoval to znamení, tak lidi poschovávali všechno, co měli navíc,“ vzpomíná.

Anna si ale vzpomíná i na neohlášenou přepadovou inspekci. Starosta o ní nevěděl, a nemohl tedy své sousedy varovat. Ale protože měl hospodu, Němcům naléval a tím je zdržel. Ostatní se mohli připravit. „Když k nám tenkrát přišli, tak už všichni byli v podroušeném stavu a nemohli se u nás dopočítat prasat. Tehdy nám pomohl starosta Houdek, protože je  spočítal místo nich, což jim stačilo. Maminka z toho pak byla špatná, protože kdyby na něco přišli, všechny by nás zavřeli,“ dodává pamětnice.

Děvčata se před ruskými vojáky musela schovávat

Přišel konec války a Semtěš byla plná sovětských vojáků. Anna si vzpomíná, že všude je vítali kořalkou a všichni jim byli vděční za to, že je přijeli osvobodit od nepřítele. Avšak má i jednu vzpomínku, kterou dodnes nevytěsnila. Na semtěšské návsi jeden z rudoarmějců vylezl na vrata a chtěl se dostat za místním děvčetem. Než se mu však podařilo přelézt vrata do statku, přijel jeho velitel a bez dalšího vysvětlování vojáka zastřelil.

„Ten vojáček byl opilý. Přijel tam velitel na koni a bez jakéhokoliv vysvětlování ho zastřelil. Dodnes vidím před očima, jak spadl z těch vrat a zůstal ležet. To byl pro mě hrozně těžký okamžik,“ vypráví pamětnice.  

Ve vykonstruovaném procesu zavřeli učitele tělocviku

Na poválečné období až do komunistického převratu v roce 1948 má Anna Staňková hezké vzpomínky. „Až do toho roku 1948 byla všude euforie, doma se zařizovalo hospodářství, pěstovalo se co nejvíc, aby se utržilo a mohly se koupit stroje, protože po válce nic nebylo.“ 

Když v roce 1950 nastoupila ke studiu na gymnázium v Čáslavi, atmosféra se už značně lišila. Některé její spolužáky ze školy vyloučili kvůli rodičům kulakům už na začátku ročníku. Nejhorší gymnaziální vzpomínku však má z roku 1952, kdy zatkli a zavřeli do vězení jejich učitele tělocviku, profesora Bohumila Böhma. Studenti mu přezdívali Kobza.

Bohumil Böhm spolu s dalšími členy Sokola založili odbojovou organizaci zaměřenou na zvrat tehdejších politických poměrů. Avšak do organizace vnikl agent, který si měl získat důvěru odbojářů a poté je udat. „Měli nasazeného vyloženě nějakého člověka, nějakého konfidenta, který obcházel lidi, o které komunistům šlo. A kvůli němu je pak všechny pozavírali,“ doplňuje pamětnice. Ve velkém vykonstruovaném procesu v Čáslavi v roce 1952 odsoudili jejího tělocvikáře z gymnázia za trestný čin velezrady na 17 let odnětí svobody. Všichni byli otřeseni. „Pak jsme dlouho poté měli sraz třídy, Kobza přišel, ale byl z něj úplně jiný, uzavřený  člověk.“

Komunisté chtěli vyšší dodávky než nacisté

Kroky nového režimu však pociťovali i lidé na vesnici. Čepkovi měli v Semtěši svůj grunt, na kterém rodina žila po mnoho generací. V době nacistické okupace museli jako všichni odevzdávat povinné dodávky, které měl každý přesně vyměřené. „Táta je měl jako sedlák velké. Když ke splnění dodávek chyběla třeba vejce, tak je táta koupil od sousedů,“ vypráví.

Anna Staňková vzpomíná, že systém nastavený Němci byl přísný, ale dal se splnit. Režim povinných zemědělských odvodů nastavený Komunistickou stranou Československa (KSČ) byl mnohem horší. „Za války se dodávky daly splnit. Ale komunisté po nás chtěli o třetinu vyšší odvody než Němci. Pamatuji si, že táta říkal, že on sám je má tak velké jako celá vesnice dohromady. Chtěli ho donutit, aby vstoupil do družstva,“ vzpomíná.

Po válce, až do doby, kdy moc v zemi převzali komunisté, se rodina měla dobře, hospodářství fungovalo. Tatínek s bratry v poválečném období kupovali nové stroje, měli novou mlátičku, traktor i samovazač. Ale v padesátých letech musel jako sedlák všechno rozprodat, aby měli peníze. Přemrštěné povinné dodávky nedokázal zvládnout. Hospodář Jan Čepek musel chodit po vsi a vykupovat od sousedů vejce, mléko a další suroviny, protože za neodvedení stanoveného počtu zemědělských výrobků následovala vysoká pokuta, nebo dokonce vězení.

Do družstva vstoupíme jedině, když půjde i Čepek

V první fázi zakládání JZD byli lidé ze vsi ještě jednotní a čekali na rozhodnutí Annina tatínka. „Všichni říkali, že do družstva vstoupí jedině, když tam půjde i Čepek. Pokud půjde on, podepíšou.“ Anna vypráví, že měli souseda, který byl nepříliš majetný krejčí. Po celou válku si k nim chodil pro vajíčka a pro mléko a nic za ně neplatil. Pro Čepkovy bylo samozřejmostí pomoci takovým způsobem rodině, která měla děti a neměla mnoho peněz.

Krejčí se po puči v roce 1948 přidal ke komunistům. V době, kdy se mělo zřídit JZD v Semtěši, funkcionáři svolali schůzi v místní hospodě. Jednali hlavně o tom, že Jan Čepek, podle kterého se všichni řídí, nechce podepsat. Krejčí si vzal na schůzi slovo a poradil jim řešení. Řekl, že mladý Čepek je na vojně, ten je ohrožovat nebude, a starého by měli zavřít do vězení. Tak se jejich problém vyřeší a JZD vznikne. „Ještě ten večer se to doneslo tátovi. Hned se jel poradit ke známému advokátovi a ten mu řekl, že by ho opravdu mohli zavřít, a tak mu radil podepsat, aby nedošlo k nejhoršímu,“ popisuje Anna Staňková.    

Z obce přišel papír, že nesmí na vysokou školu

Nakonec podepsali všichni, i Jan Čepek, nikdo z nich však z přesvědčení. Družstvo bylo založeno, majetek sedláků se stal rázem všech. „Když mu sebrali koně a cizí lidi je odváděli od nás pryč, tak táta šel za nimi až za vesnici. Vrátil se domů ubrečený. To jsem poprvé v životě viděla tatínka plakat,“ vypráví pamětnice. Rodiče nesli násilný vstup do družstva těžce, ale nakonec se poddali.

V roce 1954 Anna maturovala na gymnáziu v Čáslavi a rozhodovala se, co bude dělat dál. Protože ji bavila chemie, chtěla jít studovat do Pardubic Vysokou školu chemicko-technologickou, kterou tam po válce založili. Avšak její vyučující jí řekl, že dostali příkaz jí nedat doporučení. „Přišel za mnou náš chemikář, soudruh Horák, a řekl, že jestli si chci podat přihlášku na vysokou chemickou školu do Pardubic, tak to ani nemám zkoušet. Že jim přišel papír z obce, že mi nesmí dát doporučení. Byla jsem dcerou kulaka,“  vzpomíná Anna Staňková.

Osudová láska rozhodla o jejím dalším životě

Po ukončení gymnázia už tedy na další školu nešla. Ve čtvrtém ročníku se seznámila s Josefem Staňkem, kterého si v roce 1954 vzala. Už v roce 1955 měli první dítě, dceru Riu. V té době měla Anna Staňková konečně možnost jít studovat pedagogickou fakultu, ale nakonec se rozhodla ke studiu nenastoupit. „Tenkrát bylo hrozně málo kantorů, ale můj muž nechtěl, abych se ve škole zbytečně stresovala.“ Nastoupila do podniku Tesla Pardubice, do zásobování. Ve vzorkovně byl zaměstnaný i její manžel. V roce 1965 se jim narodil syn Jan. „Měla jsem v Tesle dobrou práci, a tak mě ta škola vůbec nemrzela.“

Hochu, teď to musíte vzít do rukou vy mladí!

Anna Staňková se nikdy nestala členkou, KSČ, a jak sama říká, měla ke komunistům velkou averzi. Její manžel ve straně sice byl, ale jen po velmi krátkou dobu. V roce 1968, kdy se nejen v Praze, ale i po celé republice všechno neslo v duchu uvolňování poměrů a panoval určitý pocit obecného ulehčení, přišla za Josefem Staňkem jeho matka, v té době velmi aktivní žena, a přemluvila ho, aby do komunistické strany vstoupil. „Ona mu říkala: ‚Hochu, teď to musíte vzít do rukou vy mladí‘, a on jí uvěřil a podepsal,“ vzpomíná.

Ale pak přišel srpen 1968 a do republiky vpadla vojska Varšavské smlouvy. To se Josefu Staňkovi nelíbilo. Rudou knížku funkcionářům vrátil. „On si pro nějaké to slovíčko nešel daleko, tak jim tam řekl, co si myslí, že s nimi rozhodně nebude na jedné straně a nechce s nimi nic mít. A měl pak všechno polepené,“ poznamenává Anna Staňková. Vzpomíná, že její manžel měl po vystoupení ze strany kádrový profil lehce pošpiněný, ale protože pracoval jako dělník ve vzorkovně, vyhnul se větším problémům.  

Nakonec jsme se odvážili věřit ve změnu

V době, která přišla po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, žila Anna Staňková se svou rodinou tak jako ostatní. „Celý život jsme oba s mužem pracovali v Tesle. Neměli jsme čas chodit někam demonstrovat, měla jsem malé dítě, nemocnou maminku, začali jsme stavět a jezdili jsme pomáhat k našim. Na nic víc nebyl čas,“ říká.

Když přišel listopad 1989, události těch dnů prožívali silně, ale pořád ještě nevěřili, že bude něco jinak. „Až když Rusko vzkázalo: ‚Eto vaše dělo‘, tak to bylo jasné a to už jsme se odvažovali věřit, že se něco změní,“ prozrazuje Anna Staňková. V roce 2022 žila v Pardubicích.

Použité zdroje:

Seznam výsadků do Protektorátu Čechy a Morava – Wikipedie (wikipedia.org)

Výsadky do protektorátu | HistorieBlog.cz

František Dobiáš (farář) – Wikipedie (wikipedia.org)

Povinné dodávky aneb hlavní nástroj perzekuce rolníků — Ústav pro studium totalitních režimů (ustrcr.cz)

Caslav_B_Bohm_235x320_PREZENTACE2.pdf (gymcaslav.cz)