Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Stančíková (* 1934  )

Odboj v kraji vinohradů

  • narozena v roce 1934 v Olomouci
  • dětství v Blatnici pod Svatým Antonínkem
  • rodina ukrývala Miloslava Mejstříka zapojeného do odbojové skupiny Trojúhelník 3
  • otec František Bachan zapojen do 1. skupiny Národního odboje v Blatnici
  • otec v nuceném nasazení v továrně Steyermark Graz
  • ukrývali zbraně pro paraskupinu Carbon
  • osvobození Blatnice pod Svatým Antonínkem
  • odsun Němců ve Vrbovci (okres Znojmo)

Odboj v kraji vinohradů

Anna Stančíková, dívčím příjmením Bachanová, se narodila v roce 1934 v Olomouci. Podstatnou část dětství prožila na jižní Moravě v Blatnici pod Svatým Antonínkem. Její otec tam byl za války jednou z vůdčích osobností odboje a rodina společně s dalšími odbojáři tři roky ukrývala nacisty hledaného Miloslava Mejstříka. Otec byl přitom sám v ohrožení, protože utekl z nuceného nasazení. Přesto se dál aktivně zapojoval do odboje.

Anna Stančíková se sice narodila v Olomouci, tam ale byla její maminka kvůli těžkému porodu pouze převezena. Své dětství až do roku 1946 prožila v kraji vinohradů a starých vinných sklepů v obci Blatnice pod Svatým Antonínkem. Tato obec je také známá svou svébytnou kulturou, krojovanými hody a poutí na Svatý Antonínek. Do těchto akcí byla a dosud bývá zapojena celá obec, a tak je Anna Stančíková v dětství nemohla vynechat. „Měla jsem kroj. Ten mi maminka ušila ještě za války. Měla jsem ho ještě tady v Hulíně.“

Blatnice je katolickou obcí a maminka pamětnice Eva v ní byla prý jedinou evangeličkou. Nebylo to bez komplikací, protože když se chtěli s otcem pamětnice vzít, místní farář je odmítl oddat. „Táta když se ženil, tak přišel do kostela k panu farářovi, jestli je oddá. Pan farář mu říkal, proč si chce brát evangeličku, že je pěkných katolických děvčat dost. Táta mu řekl: ,Já mám rád evangeličku, tak si vezmu evangeličku a hotovo.‘ Když je nesezdali, tak šli do Javorníku a tam je sezdali. Evangelíci v tom nedělají rozdíl, akorát tatínek musel podepsat, že děti budou v evangelické víře.“

Otec pamětnice František Bachan pracoval jako střelmistr při stavbě tunelů. Jako správný Blatničák si ale jednoho dne koupil několik měřic půdy u Nové hory a založil vinohrad. „Všeci mu říkali,že na té straně nikdy vinohrady nebudou, že se mu tam nic neurodí. Všeci se mu vyšklebovali a nakonec on říká: ,Jak myslíte.‘ Tak to tam vysázel a potom se mu tam rodilo a všeci se divili.“ Později si koupil ještě vinný sklep, který stál u vinohradů pod kopcem Svatý Antonínek.

Zachránili lidský život

Už krátce po obsazení Čech a Moravy nacistickým Německem se v roce 1939 v Blatnici ustavila skupina Obrany národa. Po zatčení místní vůdčí osobnosti Františka Chalánka, který byl pak v roce 1943 popraven v Mathausenu, byla v roce 1940 v Blatnici založena 1. skupina Národního odboje. Jejími členy bylo mnoho místních vlastenců a mezi nimi i otec pamětnice František Bachan. V říjnu 1941 kvůli nesplněným dodávkám obilí, masa a černému chovu vepřů zatklo gestapo v obci několik obyvatel a mezi nimi i starostu. Blatnice byla prohlášena za odbojovou obec a zatčení muži měli být popraveni. Tresty byly nakonec zrušeny a muži propuštěni. Tehdy však Anně Stančíkové bylo pouhých pět let, a tak si na tyto události nevzpomíná. Její první vzpomínky z válečného období se týkají hlavně její rodiny. Vypráví, jak otec přivedl domů Miloslava Mejstříka, který byl hledán gestapem. „Tatínek jel na kole z Veselí nebo Ostrohu a Mejstříka našel vysíleného v příkopu a vzal ho s sebou. On šel po heydrichiádě z Prahy až do Blatnice. Tatínek ho dovezl domů, a protože se přes víno znal s městským četníkem, který mu dodával zprávy, tak hodně věděl. Taky byl zapojený v nějaké té protiněmecké buňce. Jeho sestry se hrozně bály, že nás vystřílí, protože on jim musel říct, že máme doma Mejstříka. Byly proti tomu, ale pak si na to zvykly. Otec říkal: ,Přece ho nepošleme pryč, vždyť ho zastřelí.“

Anna Stančíková sice vzpomíná, že Miloslav Mejstřík byl zapojen do událostí kolem atentátu na Reinharda Heydricha, podle dostupných zdrojů byl ale na Miloslava Mejstříka vydán zatykač již v listopadu 1941. V Praze byl totiž napojen na odbojovou skupinu Trojúhelník 3 a podílel se na sabotážní činnosti proti nacistickému režimu. Zatímco většina členů této skupiny byla pozatýkána, Miloslavu Mejstřkovi se podařilo uniknout a od 5. listopadu 1941 do 5. dubna 1945 se ukrýval v Blatnici pod Svatým Antonínkem. Místní lidé se tím dostávali do obrovského nebezpečí, protože jak již bylo zmíněno, krátce předtím, v říjnu 1941, bylo gestapem zatčeno několik občanů Blatnice. Velmičasto pobýval právě u Bachanů. V létě na půdě a v zimě přímo v bytě. Sousedé o tom nevěděli a bylo prý velmi těžké několikaletý pobyt před nimi utajit. „Na půdu měl žebř a ten vždycky vytáhl, aby tam nikdo nemohl vlézt. Jenomže my jsme měli menší domek a vedle nás byl ještě další menší domek a ty půdy byly propojené. Nebyly přehrazené. Šel tam sousedův kluk, který byl o něco starší než já a o něco mladší než bratr. Přišel navrch a uviděl ho tam. Vylekaný letěl, že tam kohosi viděl. Mamka z toho měla hlavu v pejru, a tak mu potom vysvětlovala: ,Laďo, pojď, to není možný, tam nikdo není. Podívej. Já tam dám žebř a jdi se podívat.‘ Oni to honem nějak zakamuflovali, aby to nebylo vidět, a furt mu to vysvětlovali, že tam nikdo není. Asi se nechal umluvit, takže z toho nic nebylo. Kdysi tam taky přišla sousedka a on byl v kuchyni a ona ho asi zahlédla. Taky mamka říkala, že tam nikdo není. Že tam je ten nejstarší Mirek a že tam cosi dělá v pokoji. Tak se to muselo vymlouvat.“

Anna Stančíková měla ještě dva starší bratry a rodiče měli se svými ratolestmi domluvený signál, aby v případě nebezpečí stačili uprchnout.„Když už jsem chodila do školy, měla jsem nařízeno od táty a mámy, že když budou duchny v okně, tak že nemáme chodit domů, že máme jít rovnou přes vinohrady do Javorníku. Že při nejhorším by nás zavedli na Slovensko, protože tam za Javorníkem už jsou slovenské hranice.“

Miloslav Mejstřík pobýval i u jiných lidí v obci, kam byl vždy tajně v noci přemístěn. Anna Stančíková vypráví o tajném úkrytu v domě Marie Procházkové.„Náš dědeček uměl stavět kamna. U Procházků postavil vysutý kachlový kamna. Takový, jaký jsou na zámcích, a pod tím byla udělaná šachtička. V těch kamnech se dalo topit. Oni si ty kamna takhle vyvrátili a on se schoval do spodu, do té šachty, a tam byl nějakej větrací otvor, takže se dalo topit. Z komína se kouřilo a on tam mohl být schovaný. Naši to věděli a v Blatnici na to přišli, až se ten barák Procházků prodal a začali ho renovovat. Zjistili, že pod těma kamnama je skrývací šachta.“

Někdy v době pobytu Miloslava Mejstříka v Blatnici musel otec František na nucené nasazení do Grazu v Rakousku. Ani tam mu nebyl lhostejný osud ostatních a snažil se lidem v táboře pomáhat. „Za války byl tatínek totálně nasazený v Německu (Rakousku) a dělal ve fabrice Steyermark Graz. V tom Steyeru, co my od nich kupujeme Pandury, tam za války dělal. On tam byl nejstarší z celého lágru a vím, že už tenkrát psal mamince, aby poslala nějaký zánovní oblečení, aby obešla známé. Ona posílala vždycky balíky s oblečením, protože tam byli lidi z Ukrajiny, Ruska, Jugoslávie, prostě z celé východní Evropy. Ti Němci posbírali ty děvečky jenom v tom, co měly na sobě. Takže maminka jim posílala oblečení.“

V červnu 1944 utekl otec z nuceného nasazení zpět do Blatnice. „Nemusel se ukrývat. Byl napojený na četnickou stanici, takže kdyby ho hledali, tak by mu dali hned vědět.“V Blatnici byl totiž v odbojové skupině i praporčík četnictva František Blatecký a strážmistr Svatopluk Jokl.

Po útěku z nuceného nasazení se otec opět zapojil do odboje. V jeho chatě u vinohradů se konaly tajné schůzky ostatních uprchlíků z okolí a vedl jednání při navazování kontaktů s odbojovou skupinou Vela. O tom ale nikdo z dětí nevěděl a otec doma říkával, že si jde odpočinout do vinohradu. „Tatínek ve vinohradu postavil z kamene takovou budku a na ní měl ohromnou jabloň. V té budce měl železnou postel a starou vojenskou deku s polštářem. Táta vždycky říkal, že si tam jde odpočinout. Bylo to víckrát a já jsem se potom dozvěděla, že převáděl partyzány na Slovensko. Takže tam měli takovou zastávku na vyspání a šli dál.“

V roce 1944 se Miloslav Mejstřík dostal do kontaktu s paradesantním výsadkem Carbon a nakonec se v březnu 1945 přidal k partyzánské skupině Dimitrije Kuriněnka, která operovala v okolí Slavkova. Po válce prý rodině poslal dopis, který je upozorňoval na nebezpečí nejspíš kvůli napojení na paradesantní výsadek z Anglie Carbon.„Po válce poslal našim dopis, aby se k němu moc nehlásili, protože ho pořád vyšetřuje KGB, a že by ho mohli zavřít. Jestli ho ale zavřeli, to nevím.“

Poslední dny války byly kruté

V době, kdy už se k Blatnici blížila sovětská vojska, shodilo v katastru obce v noci 8. dubna 1945 anglické letadlo zbraně. Byly určeny pro paradesantní výsadek Carbon a shozu se účastnilo i několik blatnických občanů pod vedením Josefa Skopíka a otce pamětnice Františka Bachana. Otec část zbraní ukryl do vinného sklepa. „Než skončila válka, tak Angličani jak lítali, tak shazovali takové staniolové pásky, takové stříbrné lafety a my jsme to sbírali. Nebo shazovali letáky. Dávali nějaké znamení, protože v noci shazovali zbraně. Náš otec velice aktivní ty zbraně odvlekl do sklepa, do místnosti, kde jsou věci na lisování vína. Taková malá místnost a tam byly uskladněný zbraně a na tom bylo seno a sláma.“

O týden později, 15. dubna, se v blízkosti Blatnice objevila sovětská armáda. Konkrétně 4. rumunská armáda generála Avramesca, která byla součástí 2. ukrajinského frontu. Německé vojsko opírající se o řeku Moravu postavilo svou obranu na druhé straně městečka u dvora Radošov v blízkosti Nové hory. Několik dní probíhaly tuhé boje a obyvatelé Blatnice se na čtrnáct dní uchýlili do sklepů. Celá rodina Anny Stančíkové se před bombardováním schovala do vinného sklepa pod kopcem Svatý Antonínek, kde měl otec ukryté zbraně. Na sklep ale zaklepali dva němečtí vojáci. Takto na celou událost, která ohrozila životy členů rodiny, vzpomíná Anna Stančíková:„Když šla fronta, tak asi deset nebo dvanáct rodin nás bylo v tom sklepě. Každý tam měl slamník, takže tam byla jenom taková ulička, kde se dalo projít. Tam byly všechny tátovy sestry a babička s dědou. Navrchu v lisovně byl sporák a tam se vařilo. V té místnosti vedle lisovny byly zbraně. Když už potom šla fronta, tak tam byli Němci a měli s sebou psa. Oni, že se jdou podívat do té místnosti. Brácha jim říkal, že tam nemůžou, že je tam fena. Oni měli psa, že by se porvali. Nakonec jim to jen tak ukázal a ten druhý Němec řekl, ať to zavřou, a šli pryč. Jenomže ten jeden Němec se vrátil, a protože strýc Vaněk uměl německy a byl zrovna za sklepem na záchodě, tak vyposlechl, jak se tam dohadují,že se vrátí, že se mu to nezdá. Vracel se bez toho psa a strýc ho nakonec musel zastřelit. Měl pistoli. My jsme to nikdo nevěděl, protože on šel nějak dokola, že se vrátí do toho sklepa. Kdyby to zjistili, tak nás všechny vystřílí.“

V bojích v okolí Blatnice padlo mnoho rumunských i německých vojáků, kteří jsou pohřbeni na místním hřbitově a na zahradě u nádraží. „Říkali, že na Radošově ve velkostatku byla hrozně hluboká studna a tam bylo naházeno plno mrtvol. (...) Bylo tam tenkrát tolik mrtvých, že to museli odklízet dobrovolníci. Padlo tam hrozně moc vojáků.“

Několik bomb zasáhlo i městečko, v němž zahynuli čtyři občané Blatnice. Babičce pamětnice jedna z bomb utrhla střechu domu. Anna Stančíková vzpomíná, že střepiny dopadaly i v blízkosti vinného sklepa. „My jsme měli před vchodem naskládané železniční pražce. Potom jsme z nich vytahovali střepiny a ty jsem měla ještě před třema rokama na památku.“ Matka se uprostřed bojů rozhodla, že do městečka půjde poklidit a podojit kozu. „Blízko domu začali střílet Němci a maminku ta tlaková vlna připlácla na vrata. Šla potom do domu poklidit a podojit kozu a vzít mléko. Jenomže koza ležela kopítkama do vrchu, jazyk vykulenej. Máma běžela k sousedovi a říká: ,Josef, pojď se podívat, mně umírá koza.‘ On že si vezme nože a podřeže ji. Mamka potom zjistila, že v kádi byla odhrnutá plachta. Ta koza se napila kvasu a byla ožralá. Mamka zas letěla zpátky, ať nechodí, že ji už vzkřísila, že jí dala vodu. Prostě se nějak vymluvila, aby nechodil. Ta milá koza druhý den jen poskakovala.“

Dne 27. dubna 1945 byla Blatnice osvobozena. Po bojích zůstalo v okolí ležet spoustu nevybuchlé munice a zbraní. Čtrnáctiletý bratr Antonín a patnáctiletý bratr Miroslav se rozhodli, že něco málo si ukryjí doma v uhlí. „Maminka nabrala uhlí na lopatku a už to chtěla dát do uhláku. Zrovna tam byl nejstarší Mirek a mamce do té lopatky pleskl, aby to spadlo. Ta mu vynadala, co blbne. On se musel přiznat, že tam mají schované granáty, a museli to vytahat. Ještě tam měli bednu s patronama a ten mladší brácha tam měl pistoli. Pistoli vzal a chtěl do ní nacpat náboj. Náboj mu tam nešel, tak vzal kámen a kamenem to tam ládoval a vystřelilo to. Střelilo mu to těsně vedle přirození do tepny. Krvácel a řval jak pardál. Mamka mu to hned čímsi zadělala a odvezla ho k doktorovi a ten říkal: ,Ježišmarja, nemlaťte ho, vždyť by mohl umřít, protože to má strašně blízko tepny.‘“

Po válce

Velmi krátce po válce se otec vydal do obce Vrbovec (německy Urbau) u Znojma. Mělo se tam odsunovat německé obyvatelstvo a stejně jako Blatnice to byl kraj vinohradů. S kamarádem byl prý prvním novým osadníkem a dekretem dostal jedno z hospodářství s dvěma hektary vinohradů. Bydlel společně s bývalými německými majiteli, se kterými prý velmi dobře vycházel a při jejich odsunu jim nebránil, aby si do vozu naložili své věci. „Náš táta byl odjakživa dobrosrdečný, a když se ho ptali, co si můžou vzít, tak jim řekl, ať si vezmou, co chtějí, že je to jejich. Vzali si spoustu věcí, co bylo jejich, a vezli je i s věcma na vozech. Jenomže na hranicích byli Rusi, možná i Čechoslováci. Oni si mohli vzít myslím pětatřicet kilo na osobu. Hodili jim to na váhu, a co bylo navíc, tak odhodili. Tam byla halda věcí, které nemohli převézt.“

Anna Stančíková se s maminkou a sourozenci do Vrbovce nastěhovali až po odsunu Němců. Vzpomíná,že jako děti zvědavě procházeli okolní prázdná stavení. V jednom z nich ležela osmdesátiletá nemohoucí Němka, o kterou se nikdo nestaral. „Šla jsem do světnice, protože jsem slyšela šramocení a ta babička ležela na posteli. Nevím, kolik dní tam ta chuděra ležela. Neměla ani vodu nic. Měla šedivé roztřepené vlasy, jak dlouho ležela.“Za použití pár německých slovíček se jí zeptala, zda nemá hlad nebo žízeň a donesla jí jídlo a pití.„Maminka jí poslala masovou polévku a brambory a říkala: ,Moc ji nesmíš krmit. Ona je asi vyhládlá a její žaludek by to nepobral.‘ Pár dní jsem jí nosila jídlo a ona byla hrozně vděčná. Vždycky mě hladila po ruce. Potom jestli umřela, to nevím. Pohřeb asi nebyl. Nevím, jestli ji odvezli nebo se s ní něco stalo. Přišla jsem k ní a ona už tam nebyla.“

Anna Stančíková po škole nastoupila do Svitu Gottwaldov a do Vrbovce pravidelně dojížděla. V obci se seznámila s Janem Stančíkem, za kterého se později provdala, a společně se odstěhovali do Hulína, kde pamětnice bydlí i dnes. Její otec František Bachan zemřel v roce 1966 a poslední vzpomínka ve vyprávění patří právě jemu. „Táta měl zlomenou nohu a byl v nemocnici. Neměl nic pilnějšího a řekl strýci Kovaříkovi, ať mu přiveze menší bečku s vínem. Starý Kovařík mu takovou menší postavil za postel. Byli tam jen dva pacienti a vždycky přišly sestřičky s těma šampuskama načůrání. Ležel tam asi tři neděle a půl nemocnice tam chodilo na víno. Takže náš táta byl takový společenský a dobrosrdečný.“

KOLEKTIV AUTORŮ,Blatnice. Minulost a současnost slovácké obce. Brno, 1981.

POLÁKOVÁ, M.,Protifašistický odboj na Uherskobrodsku v letech 1939 – 1945, disertační práce, Brno, 2006.

Pro Post Bellum v roce 2012 natočil a zpracoval Vít Lucuk, email: vitlucuk@seznam.cz, tel.:776 050 666

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století