„My jsme vlastně tenkrát chtěli, aby se náměstí jmenovalo po něm [Janu Palachovi] – kde stojí naše škola, filozofická fakulta a Dům umělců. Pohřeb… žádný pohřeb není nic hezkého. Ale to vědomí, že nepomůže nic… A když jsme chodili do školy a nahoře na Letné bylo ,Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak‘, to bylo něco, jako když vám hodí deku na hlavu. A teď vás tedy budou mlátit, bůhvíkdo a bůhvíproč. Je to neskutečný zážitek, když si srovnáte se svobodou pohybu, já nemluvím teď o tom, co se děje ve světě, ale mluvím o tom, že pořád ještě máme možnost cestovat, máme možnost prožívat nějaké svoje sny, jak si představujeme. Ne každému se vždycky všechno podaří, s tímhle jsem se uměla v životě srovnat vždycky, možná i díky výchově doma, co byla. Ale měli bychom si prostě obrovsky vážit svobody slova, měli bychom si vážit toho, že člověk by neměl nikomu ubližovat. A základ lidské hodnoty je láska nejenom k sobě, ke všem okolo, ale i k tomu místu, kde rostete.“
„Takže ráno jedenadvacátého tam přišla ta naše [vedoucí], která nás měla na starost, hodila přede mě takové noviny a tam hořel autobus. Byly to fotky BBC a ona mi řekla: "U vás je válka, nemůžete zpátky." No, a v tu chvíli všechno spojení s republikou skončilo. Takže jsme se dívali na BBC, co se děje. BBC samozřejmě zachycovala všechno, co je nejhorší, to znamená kde kdo koho zastřelil, kde něco hořelo, kde prostě… Byl to šok pro celý svět, ale pro nás to byl děsivý šok. Jenomže oni nám okamžitě nabídli, kdo bude chtít – nebylo to okamžitě, bylo to, řekněme, tak za týden –, kdo bude chtít, že tam může pokračovat ve studiu, pokud se to nějak podaří udělat, alespoň částečně. Začít třeba honem studovat angličtinu, ale domluvit se a vůbec dokázat tam zůstat. Představte si, že je vám ne moc, najednou jste ve světě, najednou víte… Takže já velice cítím s Ukrajinou, já vím, co to je – najednou, zničehonic, když se tohle děje a vy nevíte, kdy se co bude dít dál.“
„Prostě náš průmysl byl řízený, i když se to nezdálo, tak byl řízený výtvarníky. Protože my jsme sice byli socialistická republika, ale museli jsme prodávat na Západ. A lehký průmysl živil i ten těžký v tu dobu. Takže to zboží muselo být konkurenceschopné ve světovém měřítku. Čili já jsem se najednou začala zajímat víc o módu, umění tedy v tom smyslu, že jsem potom jezdila na služební cesty, byť jsem nikdy nebyla v komunistické straně, jezdila jsem na Západ dvakrát ročně, jezdila jsem do Paříže a jezdila jsem do Florencie. Florencie je kolébka mužské módy, Paříž je ženská móda. Pracovala jsem v ÚBOKu [Ústav bytové a oděvní kultury] v tom bavlnářském sektoru, takže jsem po celé republice, tudíž i na Slovensku, jezdila do bavlnářských podniků, kde se navrhovalo, a my jsme vybírali jednotlivé kolekce na příští půlrok, ale měli jsme jenom poradní hlas. To znamená, že když se jednalo se zákazníkem ze Západu, tak jsme tam byli u toho jednání. Jednání vedl Centrotex, který prodával, čili prodejci, a my jsme tam byli jako odborní poradci, jestli se to může vyrobit tak, jak si to ten zákazník přeje, nebo jestli se musí udělat určité úpravy, protože ne každý stroj může dělat tak, jak vy si představujete.“
Růžena Šromová, rozená Veselá, se narodila 20. srpna 1944 v Příbrami jako nejmladší ze tří dětí. Její tatínek Matouš bojoval v první světové válce v Itálii, kde byl raněn. Rodina vlastnila v Příbrami zahradnictví a obchod s květinami. Po nástupu komunistů k moci jim zahradnictví bylo zabaveno a obchod znárodněn. Ačkoliv absolvovala základní školu s vyznamenáním, jako dcera živnostníka nesměla studovat, dva roky se učila na textilním učilišti továrny Texlen v Adršpachu. Následovalo čtyřleté studium Střední školy lnářské v Jilemnici. Odmalička ji zajímala výtvarná tvorba a v Jilemnici začala chodit na výtvarný kroužek, kde se kromě kreslení dostala i ke tkaní gobelínů. Po absolvování střední školy si podala přihlášku na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, kde prošla sítem 300 uchazečů. V létě 1968 vyjela na studijní pobyt do Anglie a Švédska, kde ji zastihla zpráva o okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Ačkoliv měla možnost v Anglii zůstat a dostudovat vysokou školu tam, vrátila se v září téhož roku domů. Po studiích se vdala a narodily se jí dvě dcery. Pracovala v Ústavu bytové a oděvní kultury v Praze, kde měla možnost jezdit dvakrát ročně na Západ, do Florencie a do Paříže, vybírat nové kolekce. Do komunistické strany i přes naléhání vedení nikdy nevstoupila. Ve druhé polovině 70. let se s manželem přestěhovala do Kunvaldu, kam dostal jako zemědělský inženýr umístěnku. Po mateřské dovolené začala pracovat v Tepně Náchod, odkud v listopadu 1989 vyrazila společně s kolegy na protestní pochod proti režimu. Po sametové revoluci pracovala ve firmě Mileta v Hořicích a věnovala se vlastní výtvarné tvorbě. Po roce 2000 měla několik samostatných výstav maleb a tapisérií. V roce 2023 žila v rodném domě v Příbrami.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
