Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloš Špitálský (* 1960)

• narozen 11. října 1960 v Liberci

• roku 1979 se vyučil zámečníkem a v říjnu nastoupil povinnou vojenskou službu

• v prosinci 1980 se účastnil cvičení Krkonoše

• roku 1981 v říjnu po návratu do civilu nastoupil do zaměstnání u montážní firmy, se kterou jezdil do různých států

• od roku 1990 podniká, založil firmu Nerez HK

Miloš Špitálský se narodil 11. října 1960 v Liberci, část dětství prožil v Lysé nad Labem a později se přestěhovali do Horní Rožínky, kde také chodil do základní školy. V roce 1979 se vyučil zámečníkem. V mládí hrával závodně fotbal.

První rok vojny

K 1. říjnu 1979 byl povolán na povinnou vojenskou službu, kterou nastoupil v poddůstojnické škole v Michalovcích, kde prodělal přijímač a kurz pro střelce-operátora BVP-1 (bojových vozidel pěchoty). Výcvik zde byl intenzivní a fyzicky náročný. V březnu 1980 jej převeleli k 1. rotě 1. praporu 79. motostřeleckého pluku (VÚ 6175) v Benešově. Zde zkompletovali osádky BVP-1 a přidali k nim pěšáky, kteří měli tvořit výsadek, většina z nich byli Romové, velká část z nich již soudně trestaná. Život na posádce ovlivňoval nácvik na spartakiádu.[1] Po spartakiádě začal klasický vojenský režim s častými výjezdy do výcvikových prostorů (Boletice, Libavá...), prováděly se ostré denní i noční střelby jak z kanonu, tak z řízených protitankových střel. Nacvičovala se také taktika, zakopávání a maskování. Poměrně málo času trávili v kasárnách. V létě 1980 se část vojáků útvaru, včetně Miloše Špitálského, podílela na třídenním pátrání po uprchlých vězních u Tábora. Dovolenou k návštěvě příbuzných pamětník dostal až po roce vojny, v říjnu 1980. Zároveň vojáci z benešovské posádky spolupracovali s pionýry, připravovali pro ně různé soutěže, ale v listopadu 1980 všechny vojáky stáhli do kasáren, zakázali jim vycházky a byly zrušeny další akce pro děti.

Nepokoje v Polsku

V polovině roku 1980 kulminovala v Polsku nespokojenost s komunistickou vládou. Vlna nepokojů začala s určitým zpožděním po zvýšení cen masa vládním nařízením z 1. července 1980. K prvním stávkám dělníků, železničářů a úředníků došlo v Lublinu, významném „centru“ komunistické moci. Zpočátku však nevyvolaly téměř žádnou odezvu u vládnoucí Polské sjednocené dělnické strany (PSDS). Až v polovině července se situací začal zabývat ústřední výbor strany. Situace se vyostřila během následujících čtyř týdnů, kdy docházelo ke stávkám i v jiných částech Polska. V druhé polovině srpna se začali bouřit dělníci na severu, centrem se stala města Štětín, Gdyně a Gdaňsk.

Před Solidaritou vznikl 17. srpna 1980 v Gdaňsku Mezipodnikový stávkový výbor (MKS), který měl koordinovat stávkovou činnost a zároveň jednat s ÚV PSDS o uznání politických práv. Částečný úspěch ale hatil fakt, že si ústřední výbor zakládal na tom, aby MKS neměl sílu politické strany, a dokonce uznal PSDS a její vedoucí úlohu v zemi. Když 5. září prvního tajemníka PSDS Edwarda Gierka stihl infarkt myokardu, nadešla vhodná chvíle pro diskusi o dalším vývoji. Gierek přišel záhy po infarktu o svou funkci, MKS vystoupil z oficiální odborové organizace a vznikl tak prostor pro novou iniciativu – v Gdaňsku byly 17. září 1980 založeny Nezávislé samosprávné odbory, tzv. Solidarita. Solidarita je neodmyslitelně spjatá s jejím vůdcem Lechem Wałęsou, původně elektrikářem, který se stal hlavním symbolem Solidarity a o tři roky později získal dokonce Nobelovu cenu za mír.

Událostmi v Polsku se zabývalo také nejvyšší politické a stranické vedení Sovětského svazu, které mělo zájem na uklidnění situace, aby nedošlo k oslabení vládnoucího režimu a nedostaly se k moci síly „podporované kapitalistickým imperialistickým Západem“. Jedním z projevů nátlakové akce Sovětského svazu a jeho spojenců v rámci Varšavské smlouvy na Polsko se stala vojenská cvičení armád Varšavské smlouvy v blízkosti polských hranic.

Velení v Moskvě rozhodlo, že Československá lidová armáda (ČSLA) zorganizuje a provede divizní taktické cvičení Krkonoše, které mělo dvě fáze. V úvodní fázi, která měla trvat pět až šest dní, se konalo samostatné divizní taktické cvičení na území ČSSR. Celkově se do něj zapojilo 17 309 vojáků, 541 tanků, 261 bojových vozidel pěchoty, 335 obrněných transportérů, 139 kusů dělostřelecké a velké množství automobilové techniky. Jedním z nasazených útvarů v rámci cvičení byla také 1. rota 1. praporu 79. motostřeleckého pluku (VÚ 6175) z Benešova, u které sloužil Miloš Špitálský.

K druhé fázi akce, frontovému velitelsko-štábnímu cvičení se soustředěním vojsk na území Polska, nakonec rozkaz vydán nebyl a po několika dnech se vyvedené jednotky postupně vracely do svých kasáren. Přesto některé útvary ČSLA ještě během roku 1981 držely pohotovost.

Akce Krkonoše 1980

V listopadu odjel Miloš Špitálský s praporem na cvičení na Šumavu, kde opět probíhaly ostré střelby, nacvičovalo se zakopávání a maskování vozidel, spolupráce s tanky. Asi 2. prosince 1980 přijeli zpět do Benešova, ale bez BVP-1, pro které se vrátili 4. prosince do Týna nad Vltavou, kam jim je převezly osádky prachatického útvaru.

„Nikdo nám nic neřekl. Nevěděli jsme, že se akce jmenuje Krkonoše. Najednou byl vyhlášen bojový poplach s válečným nebezpečím, což byla výjimka, to jsme nikdy jindy nezažili. Dostávali jsme novou výstroj, včetně například knoflíků indikujících radioaktivitu, nových filtrů do masek atp. Rozdali nám ostrou munici. To nikdy nebylo. Při jiných cvičeních se ostrá munice vezla zvlášť na tatrovkách a dostávali jsme ji až přímo na střelnici. Ale v tomto případě jsme vše vezli přímo uvnitř bévépéček (pozn.: BVP-1). Když jsem seděl ve věži, měl jsem kolem sebe ostré granáty do kanonu. Vezli jsme i protitankové řízené střely a náboje do kulometů.“

6. prosince v 19 hodin vyjela celá benešovská posádka na cvičení. První vyrážely raketové a průzkumné jednotky. Vojáci jeli přes Hradec Králové do Jaroměře. Rozkaz zněl, že mohou jet i přes zahrady a přes jakékoliv překážky. Nesměli bořit a poškozovat pouze obytné domy. Když někde cestou zastavili, lidé jim nosili čaj, aby se zahřáli. V BVP-1 plném munice se nedalo pořádně hnout. Celou cestu byla hrozná zima, a proto se odstraňovaly přepážky od motorů, aby se prostor v zadní části, kde se přepravovali vojáci tvořící tzv. výsadek, aspoň trochu vytápěl, protože zde nebylo žádné topení. Miloš Špitálský viděl vojáka, který se nemohl vůbec hýbat, doslova ztuhl a ostatní ho museli vytáhnout ven, přímo do sanitky.

Do Jaroměře dojeli druhý den ráno a soustředili se na loukách u letiště. Od kamaráda, který poslouchal Svobodnou Evropu, se dozvěděl, že údajně jedou do Polska. Také se objevily zprávy, že se budou přesouvat dále k hranicím, ale naopak po dni nebo dvou se nakonec začali vracet do Benešova. V té době se o této akci nemluvilo jako o Krkonoších 1980, ale pouze o mimořádném divizním taktickém cvičení.

Zbytek vojenské služby

Po návratu do Benešova se pokračovalo ve výcviku, především nacvičovali boj ve městě. Důstojníci jim říkali, že se podobný přesun může klidně opakovat i s ostrým zásahem. Objevovaly se zvěsti: za čtrnáct dní, příští měsíc vyjedeme atp. Dostávali velmi málo opušťáků, naopak se velmi často konala cvičení ve vojenských výcvikových prostorech. Bojová pohotovost trvala až do jara 1981.

Během celé vojenské služby Miloš Špitálský i přes různé zákazy hodně fotografoval. Nafocené filmy tajně pašovali z kasáren ven a přes kamarádovu přítelkyni posílali k vyvolání, která při další návštěvě v Benešově přivezla hotové fotografie. Jedno album mu při prohlídce před odjezdem na dovolenou v říjnu 1980 zabavil náčelník štábu pluku. Dalšího půl roku se pamětník obával, jaké to bude mít následky. Vždy, když viděl, že do kasáren přijel někdo od kontrarozvědky, myslel si, že si přijeli pro něj. Ale nakonec se nic nedělo a při odchodu do civilu dostal album zpět.

Před koncem vojny jejich velitel roty přišel s tím, že ČSLA má vyslat vojáky na Sinaj v rámci pozorovatelské mise[2] a že se hodí právě osádky pro BVP-1. Miloš Špitálský se společně s několika dalšími dobrovolně přihlásil, ale nakonec tam vysláni nebyli: „Po prodělaném výcviku jsme si dost věřili, že jsme dobře secvičení. Když vojna končila, přišel za námi velitel roty s tím, že naše armáda má zajišťovat nějaké mise na Sinaji a že hledá osádky BVP-1, tak jsem se společně s několika dalšími přihlásil. Ale nakonec z toho sešlo. S naším velitelem roty jsme byli ochotní do toho jít, měl velkou autoritu a stáli jsme za ním.“

V civilu

Po návratu do civilu v říjnu 1981 Miloš Špitálský nastoupil do montážní firmy, se kterou jezdil do různých států včetně Sýrie, kde stavěli plynárnu (v roce 2015 toto území ovládal ISIS). Po revoluci 1989 založil soukromou firmu Nerez HK, zaměřenou na výrobu a montáže z austenitických ocelí pro potravinářský, petrochemický a farmaceutický průmysl. Do současnosti v tomto oboru podniká.

Protože má zájem o techniku, pořídil si několik historických vojenských vozidel, prvním bylo v roce 2010 jedno BVP-1, které koupil z přebytků české armády. Miloš Špitálský je členem klubu Alfa HK, se kterým se účastní nebo také organizuje různé akce zaměřené na techniku a období ČSLA.

[1] V. československá spartakiáda, do které se na místních, okrskových a okresních spartakiádách zapojilo přes 1,9 milionu cvičenců a zhlédlo je kolem 4 milionů diváků. V červnu 1980 na strahovském stadionu vystoupilo při 15 skladbách 204 800 cvičenců, z nichž bylo 13 824 vojáků ČSLA.

[2] Na základě dohod z Camp Davidu mezi Egyptem a Izraelem ze 17. září 1978 a mírové smlouvy z 26. března 1979 mělo dojít k předání Sinajského poloostrova Izraelem Egyptu. Za tímto účelem byl 3. srpna 1981 podepsán protokol k mírové smlouvě, na jehož základě se vytvořila mezinárodní jednotka pro udržení míru MFO (Multinational Force and Observers). Jejím úkolem je dohlížet nad plněním dohod a hlídkovat podél hranic. Personál tvoří příslušníci dvanácti států, tehdy včetně ČSSR, v roce 2015 tří osob z ČR přidělených na velitelství MFO.