Mgr. Jiří Sova

* 1960

  • „V tom roce šedesát osm, jak jsem řekl, jsem pozoroval, že rodiče stále něco sledují, o něčem se radí, něco se děje. Šli jsme do lesa na houby, oni s sebou nesli tranzistorové rádio a stále poslouchali, co se děje. Nám to bylo divné, protože dřív nikdy jsme neviděli, že by se chodilo na houby s rádiem. No a potom jsme se jednoho dne vzbudili do, bych řekl, zděšeného rána, kdy maminka popadla malý dvoukolák a povídá: ‚Pojď.‘ A honem jsme běželi na náměstí a koupili jsme v obchodě, co tam ještě zbylo. Já jsem se divil, proč najednou táhneme, nevím, deset kilo mouky, deset kilo cukru, potraviny zmizely z obchodů natotata. O pár hodin později jsme tedy uslyšeli podivné dunění. Šli jsme se z té naší ulice, kde stojí ten dům, podívat na příjezdovou silnici od Pelhřimova a po ní se valila vojenská vozidla a tanky. My jsme na to koukali, dřív v Bratislavě jsme se chodili dívat na vojenské přehlídky na Tehelné pole a jako malé nás to samozřejmě zajímalo, ale tady jsme najednou viděli, že ta vojska nejsou vítána a že rodiče se zlobí nebo brečí, zlost v očích spousty lidí. Přes tu příjezdovou silnici v tom místě u hřbitova, kde jsme se dívali, je viadukt místní úzkokolejky. A ty štábní vozy ruské armády byly vyšší, než byla podjezdná výška, nicméně ti tupí vojáci, kteří možná neuměli přečíst, jak je to vysoké, s tím vozidlem do toho mostu, do toho viaduktu, naráželi. Zničili na tom postupně tři auta, posunuli ten most asi o půl metru, posunuli koleje, a jediným štěstím bylo, že v tu chvíli nikdo pod tím nebo po stranách toho mostu, viaduktu, nestál a neublížilo mu to, a také že jedna vlaková souprava stála na jedné straně a druhá na druhé straně byla někde odjetá, takže potom, než ten most spravili, tak ty vláčky se vždycky sjížděly u toho poškozeného viaduktu a lidé přestupovali.“

  • „Potom byl někdy sněm Občanského fóra, na kterém se rozhodlo, že tedy fórum bude mít předsedu. Nevím, kolik bylo tehdy kandidátů, nicméně Václav Klaus, tehdy charismatický, drtivě vyhrál. Já jsem byl tehdy předsedou návrhové komise a četl jsem usnesení toho sněmu Občanského fóra a ona ta usnesení tehdy bývala docela taková košatá a obsáhlá a ten rozhodovací proces, najít shodu v Občanském fóru, byl hrozně těžkopádný. Už i mně to vadilo, že… dobrá, filozofický základ, svoboda, demokracie, ale teď je potřeba, jako aby někdo řekl, co se tedy bude muset… co by se mělo dělat. A tak jsem četl to usnesení, jestli to bylo v Lucerně nebo kde, metr za mnou stepoval Václav Klaus, aby pronesl závěrečný projev, a říkal: ‚Dělej, dělej, to jsou kecy, to jsou kecy…‘ Říkám mu: ‚Nezlobte se, pane předsedo, na tom se usnesl sněm, já to musím přečíst.‘ Ale zároveň, jaksi jsem si říkal, to je člověk, který tomu teď dá tu dynamiku, teď to pojede. Pak, to si nepamatuji úplně přesně, ale zřejmě na nějaké poradě jsem se mu dostal ještě blíž a zažil jsem jeho vyjednávací metody, plus co jsem znal od některých kolegů, a když se to pak štěpilo, tak jako z čistě lidských důvodů, sympatií a podobně jsem se přidal k té části Občanského hnutí – Jiří Dienstbier, Petr Pithart, jakoby k té na první pohled méně akční, více filozofické, protože ty způsoby, to jednání Václava Klause mi lidsky vadilo.“

  • „Když jsme s Máriem a s kamarády, s kterými jsme se někde seznámili, zakládali jednu z těch následujících kapel, tak jsme se chtěli jmenovat Beton, protože jsme zkoušeli pod školníkovým bytem za stavební průmyslovkou a ten byl betonový, tak jsme si řekli, hele, všude samý beton, tak Beton. Dali jsme to na okresní kulturní středisko a dostalo se nám odpovědi, že nelze takovou důležitou stavební hmotu pro socialistický stát znevažovat tím, že by to nesl název rockové skupiny. Tak kapelník navrhl, že se budeme jmenovat Stratus. Tak jsem mu říkal: ‚Ty vole, to není možné, oni nevědí, že Stratus je bouřkový mrak. Prostě to je tak cizí slovo, že to nepochopí.‘ On říkal ne, došel tam s tím, zase ho vyhodili. Tak jsme řekli, hele, tak musíme napsat pořádné zdůvodnění. Tak co kdybychom se jmenovali G7? G7 je akord, Hradec má G ve znaku, sedm je členů kapely včetně techniků, to by mohlo projít. Tak to takhle napsal a prošlo to. Na plakátech jsme měli G7, ale když jsme kamkoli přijeli, nikdo nám neřekl jinak než ‚dží-sevn‘. Tak to se bolševik trochu pomstil sám sobě.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hradec Králové, 08.03.2022

    (audio)
    délka: 02:26:33
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vzbudili jsme se do zděšeného rána. Vojska nikdo nevítal a rodiče brečeli

Jiří Sova (vpravo) v roce 1975 při návratu z lyžování
Jiří Sova (vpravo) v roce 1975 při návratu z lyžování
zdroj: archiv pamětníka

Jiří Sova se narodil 16. června 1960, po matce pocházel z maloobchodnické rodiny z Černovic u Tábora. Oba rodiče pracovali na fakultách farmacie v Bratislavě a později v Hradci Králové, v srpnu 1968 byl svědkem nehody sovětských automobilů při pokusu o průjezd pod viaduktem. Díky otci, který se účastnil obnovy Skauta, byl na dvou letních táborech před opětovným zákazem organizace v roce 1970. Otce vyloučili z KSČ a pamětník měl problémy s přijetím na gymnázium. V mládí hrál v několika královéhradeckých rockových kapelách, angažoval se i jako zvukař Rotací a hudební manažer. Vystudoval farmaceutickou fakultu, na vojně jej zařadili jako ošetřovatele a vzpomíná zejména na ošetřování omrzlin během zimního cvičení na Šumavě. Pracoval v národním podniku Medika ve Vysokém Mýtě, patřil k spoluorganizátorům stávky po listopadu 1989 a stal se zaměstnancem (manažerem) OF a následně Občanského hnutí. Angažoval se v komunální politice za Hradecký demokratický klub. V roce 2022 žil v Hradci Králové.