Gabriela Soukalová - Svobodová

* 1953

  • „Na olympiádu jsme jely s tím, že jsme měly přesně předepsané, kolik máme přivézt medailí. (Kdo vám to předepsal?) Svaz lyžování, vedení. (Co se stalo, když medaile nebyly?) Rozpustili nás. Na olympiádě v Innsbrucku jsme obsadily 9., 12., 13. a 17. místo jako závodnice, ve štafetě jsme byly šesté. Takové výsledky stačily na to, abychom po sezoně skončily, dál jsme měly trénovat v klubech. V ten moment jsem si řekla: ,To teda ne.‘ A rozhodla jsem se, že budu mít rodinu. Toho roku se mi narodila první dcera Lucka.“

  • „Když jsme sportovali, viděli jsme věci dost jednostranně. Chtěli jsme sportovat a společenské dění nás nezajímalo. Nic nám nechybělo, cestovali jsme, měli jsme dobré platy, slušné podmínky… Všechny soustředění nám platili. Když někdo chodil do práce, dostával za tři neděle soustředění refundace. Člověk neměl pocit, že je něco špatně. Špatně bylo akorát to, že v zelenině měli akorát jablka, zelí, cibuli a brambory. Před hranicemi jsme si vždy zastavili ve Freistadtu a nakoupili jsme si, abychom alespoň doma ukázali, jak vypadá zelenina.“

  • „Na olympiádě jsme bydleli jsme ve věznici, byly tam tři ploty, pořád tam jezdila nějaká auta. A i ubytování, co měli trenéři, to vypadalo, jako když je nějaký stadion a na ten stadion by dali dřevěné buňky. Neměly dveře a trenéři bydleli v kójích, nejenom naši, všichni. My jsme bydleli v celách, tam byly ženské, které nás hlídaly, u chlapů chlapi. Nesměli jsme se navštěvovat, chlapi nesměli k ženským a ženské k chlapům, prostě bylo to takové. Ale zase společné prostory, tak tam byly věci, které jsme nikdy neviděly, nějaké hry. Hrály jsme s Dášou (Palečkovou, kolegyní z družstva) nějaké fotbaly a tohle. Měly jsme namožené ruce, my jsme nemohly ani jet závody, jak jsme to měly úplně celé namožené, jak nás to jen bolelo, sotva jsme držely hůlku.“ „Ten fotbálek s otočnými tyčemi? „Takové odstřelovačky, nebyly jsme na to zvyklé, byly jsme jak puberťačky. Cely, kde jsme bydlely, byly hrozné, drátěný program, postel, skříň žádná, drátěné poličky, tlusté dveře. Když jsme ale zavřeli dveře, už to bylo dobré. Byly tam ty herny a televize, denní jídelna a noční, asijská, evropská kuchyně, vybavení už bylo dobré.“

  • „Tak jsem si říkala, musím teď risknout, buď se nechám zase vláčet po nějakých novinách, že jsem to zkazila, nebo budu taktická. Tak jsem radši zvolila, abych neudělala stejnou chybu a přijela jsem těsně čtvrtá. Květa (Jeriová), to už jste viděli, jela úplně super. Co se týče oslav, pamatuji si je, ale vylosovali mě na doping. Oni měli ovace, slavili, a já seděla na dopingu. Dali mi různé pití, proseděla jsem tam takovou dobu, nešlo mi to. Snažila jsem se hodinu něco vypudit. Ovace, co měly, tak šly trochu mimo mě.“

  • „Na olympiádu do Lake Placid jela výprava sto dvaceti lidí s hokejisty, kterých bylo čtyřicet. Doprovázelo nás sedmdesát funkcionářů, víc než sportovců – všichni chtěli na olympiádu, protože to pro ně bylo něco exotického, atraktivního. V Americe podnikali výlety k Niagarským vodopádům a ani je nenapadlo jít se na nás podívat. Vůbec jsme je nezajímali. A to naše družstvo skončilo čtvrté ve štafetě! Nechápali jsme, jak je to možné.“

  • „Ono to nebylo nějaké zvláštní, byly jsme v takové v místnosti, kde nás připravovaly, že bude vyhlášení. Tak jsme si trochu daly, asi stačilo málo, tak jsme měli dobrou náladu, což je fotkách vidět. Norky taky.“ „Vím, že někteří funkcionáři nebo členové doprovodných týmů, že s tím víceméně někdy počítali, takže měli něco připravené. Kde se to vzalo na oslavu? Někde se to vynořilo.“ „Muselo se to slavit mimo vesnici, do olympijské vesnice se nic nedostalo, jedině nějakou cestou, o které my nevíme. S Dášou Hromádkovou jsme byly potom večer na oslavě, kde byl Samaranch (předseda Mezinárodního olympijského výboru, křestními jmény Juan Antonio), a byli tam pozvaní medailisté. Tam jsme si mohly samozřejmě dát, co jsme chtěly. To byl jeden z důvodů, proč jsme nechtěly závodit dvacítku, protože jsme přijeli do olympijské vesnice. Už bylo zavřené, byla večerka, lezly jsme na ploty, protože nemohly jsme se dostat dovnitř. Pamatuju si na ty psy. Pak nás nakonec někdo objevil, otevřel nám, byly jsme asi na pětimetrovém plotu. Visely jsme tam, potřebovaly jsme přelézt. Byli tam psi. Tak se slavilo, vedení mělo něco s sebou. Myslím, že s tím počítali. Důvod byl vždycky, ať úspěch nebo neúspěch.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 23.10.2014

    (audio)
    délka: 01:36:15
    nahrávka pořízena v rámci projektu Sportovní Příběhy 20. století
  • 2

    Liberec, 25.03.2022

    (audio)
    délka: 02:04:31
    nahrávka pořízena v rámci projektu Tipsport pro legendy
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Draze vykoupené stříbro. Dítě na ní viselo, aby neodjížděla na závody

Gabriela Soukalová - Svobodová na mistrovství světa v klasickém lyžování ve švédském Falunu v roce 1974. Tehdy závodila pod dívčím příjmením Sekajová
Gabriela Soukalová - Svobodová na mistrovství světa v klasickém lyžování ve švédském Falunu v roce 1974. Tehdy závodila pod dívčím příjmením Sekajová
zdroj: archiv pamětníka

Gabriela Soukalová - Svobodová se narodila 27. února 1953 ve slovenské Kremnici. Pocházela ze šesti dětí a její otec Imrich Székely byl maďarský Žid z bohaté rodiny. Po přestěhování do Kremnice se nechal přejmenovat na Sekaje. Druhou světovou válku a holocaust přežil. Pamětnice začala závodně běhat na lyžích v páté třídě základní školy, dělala rovněž atletiku. Vystudovala Střední elektrotechnickou školu v Liptovském Hrádku a v 16 letech se dostala do československé juniorské reprezentace. Po maturitě jí reprezentační trenér Bohuslav Rázl rozmluvil vysokou školu. Závodila za Teslu Liptovský Hrádok, Rudou hvězdu Štrbské Pleso a Rudou hvězdu Jablonec nad Nisou. V roce 1974 získala na mistrovství světa v lyžování ve švédském Falunu bronzovou medaili ve štafetě. Po neúspěchu celého družstva na olympiádě 1976 v rakouském Innsbrucku se rozhodla založit rodinu se sdruženářem Jaroslavem Svobodou a v národním týmu skončila. Dcera Lucie se jí narodila v roce 1977. Do reprezentace se dokázala vrátit, o dceru se starala především její manžel. V roce 1980 závodila na olympiádě v Lake Placid v USA, ve štafetě vybojovala čtvrté místo. Čtvrté místo ve štafetě získala rovněž na mistrovství světa v norském Oslu. Z olympiády v jugoslávském Sarajevu 1984 si odvezla stříbrnou medaili ze štafety. V roce 1985 její manžel emigroval do Rakouska a musela ukončit sportovní kariéru. Málem přišla o rodinný dům napsaný na manžela. V těžké situaci jí pomohl úředník finančního odboru MěNV v Jablonci nad Nisou a také reprezentační trenér Zdeněk Ciller. Zaměstnání našla ve sportovních třídách základní školy, trénovala mládež v Rudé hvězdě Jablonec nad Nisou. Působila jako pedagožka a trenérka na jabloneckém sportovním gymnáziu, k čemuž jí pomohlo čtyřleté úspěšné studium na FTVS. Provdala se za biatlonového trenéra Karla Soukala a v roce 1989 se jí narodila druhá dcera, Gabriela. Jako biatlonistka získala na olympiádě v Soči dvě stříbrné medaile a jednu bronzovou. Vyhrála mistrovství světa i celkové hodnocení Světového poháru. V roce 2022 žila Gabriela Soukalová -Svobodová v Jablonci nad Nisou.