„Tenkrát, to bylo taky krásný, jsme opravdu bojovali proti tomu zákazu klubů mládeže. Musel jsem jednat s nějakou soudružkou z Národního výboru Hlavního města Prahy, která přišla s myšlenkou, že by se měly zrušit kluby mládeže a že by se měly přeměnit v jakési kavárny nebo mléčné bary, že by se mladí měli vychovávat. Já jsem narazil už při své dizertaci, když jsem tvrdil, že děti lze vychovávat maximálně do patnácti let. Pak už jimi lze jenom manipulovat. To tenkrát soudruzi neslyšeli rádi. No nic, tak jsem soudružku přijal na vládě, pohovořil s ní a snažil jsem se ji přesvědčit, že mléčné bary a prohibice není nejlepší nápad. Protože tenkrát se v klubech začal podávat alkohol, tam byl normálně restaurační provoz. A že by to k ničemu nevedlo, že by se mladí spíš měli naučit… Návrat ke grenadinám na odpoledních čajích je nesmysl. Sice jsme se nedohodli, ale rozešli jsme se v dobrém. Odjel jsem na služební cestu a po návratu jsem byl volán k šéfovi. Soudružka si na mě stěžovala na ÚV KSČ, že propaguji alkoholismus mládeže. Takže jsem dostal důtku, potrestání. Všichni se báli s tou soudružkou mluvit. Já naštěstí už nemusel. Říkal jsem – proboha, už ne. Perličky, no. Já nechci říct, že jsme bojovali. Blbost.“
„Byla to kovbojka tenkrát docela, protože nás varovali, že se mají organizovat ,černé pláže', že na vlajce bude černý klín místo modrého, že budou demonstrace. Varovali nás, z velvyslanectví tam byli dokonce, že kdyby se ve vlaku něco dělo, odpojí vagón. A že bude dohled. A v téhle situaci jsem měl na starosti zvláštní vlak do Prahy, kde bylo tři sta lidí. Tam zněly silácké řeči, kluci z Ostravy. Odpočinutí a samozřejmě v náladě. Přes Rumunsko to ještě šlo, Rumuni nám fandili politicky. V Maďarku začalo přituhovat a v maďarském Komárom nastoupili naši milicionáři. Domluvil jsem se s lidmi z jídelního vozu, kde se podávalo stravování, snídaně, oběd i večeře byly v ceně zájezdu. Řekl jsem jim, že potřebujeme, abych v klidu dovezl ten vlak domů, že nechci žádné nucené zastávky. Že se musíme o soudruhy postarat. Tak jsem je soudružsky uvítal. Ne ,Čest práci’, ale ,Hezký den, jak se máte, to jsme rádi, že zase slyšíme český jazyk’. Zavedl jsem je do jídelního vozu, dostali šunčičku, vodku, plzeňské pivo. A přijeli jsme do slovenského Komárna. Tam nastoupila nová sada. Pak do Hradce a do Prahy. Přijel jsem ve značně podnapilém stavu, ale v klidu, vlak jsme dovezli. Vlezl jsem do tramvaje, metro nebylo, dojel jsem domů, padnul jsem a dva dny jsem spal.“
"No, byl jsem v Praze, vnímal jsem ho, protože... Jako můj životní zážitek byl, když jsem zjistil, že se něco děje, a z rozhlasu se dozvěděl, že přišli. My jsme se z oken dívali na obchod, já jsem se probudil a tam stála fronta, protože lidi šli nakupovat potraviny, konzervy a tak. Pak jsem se dozvěděl, že jaksi Rusové a tak. Tak jsem jaksi sednul do svého nového auta značky Trabant a jel jsem do centra města, kde jsme pracovali. My měli, já měl kancelář naproti parlamentu tehdejšímu. Takže tam to bylo obšancovaný - to je Jindřišská ulice, Jindřišská věž, že jo. Tam to bylo obšancované jaksi tankama a teď se sjížděli ty poslanci, tak jsme na ně koukali takhle z okna..."
"Pamatuji si, když byly - pamatuju a maminka by to připomínala - nálety na Prahu v 45., my bydleli tenkrát u nádraží v Nuslích, kam nalétávali američtí piloti a rozstřelovávali lokomotivy, aby nemohly tahat vlaky. Tak jsem měl připravený kufříček, takový malilinkatý kufříček, dětský, který možná znáte. A tam jsem měl jablko, chleba, kus sýra a lahev s vodou. A když byl nálet, tak jsme sběhli do sklepa, kde se čekalo, jestli náhodou to nespadne, a na domě jsme měli vylepené plakátky - já jsem ho bohužel vyhodil, měl jsem ho dlouho na chatě - kde bylo, jak to dlouho trvá, když nalétají ty letecké svazy bombardovací, když nalétají buď z jihu, protože létali z Itálie hodně, nebo ze západu, teda přes Německo. A oni lítali bombardovat teda různě, mimo jiné také Prahu rozbombardovali."
"Asi zhruba půl roku předtím jsem jaksi byl pozván a rád jsem to přijal, to říkám nahlas, do komunistické strany. Jako kandidát. Z komunistické strany mě po tom roce vyhodili, takže už zase to nebylo. Protože zrušili celé ministerstvo jako téměř protistátní centrum. Nestydím se za to. Prostě bylo to, život takhle šel."
Václav Soldát se narodil 14. května roku 1941 v Praze. Matka byla v domácnosti, otec, původně zedník, pracoval v pojišťovně Slavia. Z dětství si pamatuje nálety na nedaleké vršovické nádraží. Samotný konec války prožil s matkou na chatě mimo Prahu. Krátce po osvobození rodina odjela osidlovat pohraničí, otec zakládal pobočku pojišťovny v Plané u Mariánských Lázní, kde pamětník vyrůstal. Absolvoval hotelovou školu, obor ekonom provozu. Díky znalosti angličtiny absolvoval základní vojenskou službu u útvaru radiových průzkumníků, kteří odposlouchávali leteckou komunikaci NATO. Po vojně nastoupil jako kulturní referent ČSM v Plzni. Dálkově studoval pražský Institut osvěty a novinářství (přejmenovaný roku 1965 na Fakultu osvěty a novinářství a roku 1968 pak na Fakultu sociálních věd a publicistiky). Roku 1963 přesídlil za manželkou do Prahy, kde pokračoval v práci na ÚV ČSM. Díky své kulturní agendě se stýkal s mnoha mladými literáty, výtvarníky i filmaři. V Praze prožil okupaci v srpnu 1968. Roku 1967 vstoupil do KSČ. Jak uvádí, jeho členství skončilo zánikem základní organizace KSČ na zrušeném Ministerstvu mládeže a tělovýchovy, kde pracoval v roce 1969. Až do roku 1990 pak působil na Úřadu vlády ČSR, kde měl na starosti nejprve práci s mládeží, poté agendu národních výborů. Ve volném čase se seberealizoval organizováním plesů a estrád. V 90. letech pracoval jako učitel společenského chování pro zaměstnance Komerční banky. Je autorem dvou knih, Tvůrci zábavy (rozhovory s osobnostmi zábavního průmyslu, vyšlo 2021) a Nebuď buran (příručka společenského chování, vyšlo 2023).
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
