Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Sobíšek (* 1944  )

Svoboda by měla být na prvním místě

  • narodil se 1. října 1944 v Českém Brodě
  • rodina se přestěhovala do Hynčic u Krnova a posléze do Ústí nad Labem
  • po vychození základní školy se vyučil v Severočeské armaturce, ve které dál pracoval
  • v prosinci 1966 nastoupil do Tlakové plynárny Úžín, později zaměstnancem Chemických závodů, n. p. Záluží (dodavatelský podnik Chemont Brno)
  • dne 19. srpna 1970 napsal v podniku dva nápisy připomínající druhé výročí sovětské okupace Československa, záhy byl zatčen
  • v říjnu 1970 odsouzen mosteckým okresním soudem k osmiměsíčnímu nepodmíněnému trestu vězení
  • Krajský soud v Ústí nad Labem v listopadu 1970 v odvolacím řízení trest potvrdil, vězněn v Plzni na Borech
  • propuštěn koncem února 1971
  • z původního zaměstnání vyhozen, dále pracoval opět v Tlakové plynárně Úžín, po přestěhování do Děčína na základní škole jako školník
  • žije v Boleticích nad Labem a je členem děčínské pobočky Konfederace politických vězňů České republiky

Po sovětské okupaci Československa v roce 1968 propadla významná část tehdejší společnosti postupné letargii a rezignaci. Někteří lidé se však rozhodli události, které se zapsaly černým písmem do československých dějin, i nadále připomínat. Osud Petra Sobíška dokládá, že za své odhodlání mnohdy trpce zaplatili a jejich další životní osudy bohužel nabraly zcela jiný směr.

Petr Sobíšek se narodil v době nacistické nesvobody v Českém Brodě do dělnické rodiny. V dětství se s rodiči přestěhoval do Hynčic u Krnova, kde si otec sehnal práci. Matka zůstala v domácnosti, ale po několika letech se rodina přestěhovala na opačný konec republiky, do Ústí nad Labem. Spolek pro chemickou a hutní výrobu sháněl zaměstnance, a tak pamětníkův otec našel nové pracovní uplatnění. Rodina dostala byt v Předlicích, ve kterých vychodil osmiletou základní školu. Poté se vyučil v Severočeské armaturce. Na své dětství a rané mládí vzpomíná: „Učiliště bylo v Krupce, takže jsme dojížděli z Ústí do Bohosudova a pěšky do Krupky. Rodiče nebyli ve straně. Strýce zavřeli na jedenáct let a odseděl si Jáchymov. Měl jsem bratra, který v devatenácti letech zemřel. Měl pracovní úraz. Bylo to v době Palacha.“ Poválečné Ústí nad Labem vyvolávalo svým průmyslovým charakterem i množstvím poničených budov u řady tehdejších obyvatel velmi stísněnou atmosféru. Petr Sobíšek si ze svého dětství vybavuje město, které zůstávalo dlouho vybombardované. Vrací se ke vzpomínkám na rok 1953, kdy krátce po sobě zemřeli Stalin a Gottwald, ale logicky podotýká, že jako dítě školou povinné tehdejší souvislosti tolik neregistroval. Na základní škole se začal věnovat zálibě, která jej od té doby doprovází celý život. Navštěvoval hudební školu v ústecké čtvrti Klíše, později jako hráč na bicí prošel četnými kapelami a muzice zůstal věrný do dnešních dnů. Kvůli hudbě měl pamětník problémy také na vojně, a proto musel nasluhovat. Nedlouho po návratu jej zlákal kamarád za lepším výdělkem a Petr Sobíšek nastoupil do Tlakové plynárny Úžín, ze které přešel do Chemických závodů, n. p. Záluží (dodavatelský podnik Chemont Brno). Tehdy už ve vzduchu voněla svobodnější a nadějnější atmosféra druhé poloviny šedesátých let, která vyústila v Pražské jaro: „Bylo cítit, že to je uvolněné. V novinách jsme se dozvěděli, že budeme moci cestovat i na Západ, nejenom pouze na doložku do Jugoslávie. Byl jsem v Bulharsku, Rumunsku, Polsku a východním Německu od CKM nebo od Čedoku, jinam to nešlo. Dozvěděli jsme se, že bude zrušená cenzura. To se lidem líbilo, a že je KSČ pořád vládnoucí strana, to člověk ani tak nebral, ale bral, že se to uvolnilo, že můžeme hrát písničky, jaké chceme, že nikdo nebude limitovat, co můžeme. Lidem se to líbilo, ale pouze do roku 1970.“ Zprávu o invazi vojsk pěti států Varšavské smlouvy do Československa se Petr Sobíšek dozvěděl 21. srpna dopoledne. Se svým mercedesem jezdil po okolí a zjišťoval, jaké škody okupanti napáchali. Stále ale věřil, že se nastalá situace vyřeší a cizí vojska odejdou, dokonce i po Dubčekově zlomeném projevu po návratu z Moskvy. 

Připomínka druhého výročí okupace a uvěznění

Při prvním výročí sovětské okupace v srpnu 1969 československá společnost ještě výrazně vzdorovala. Postupem času ale vývoj v zemi směřoval definitivně k nastolení tzv. normalizace. Petru Sobíškovi však ležela na srdci připomínka druhého výročí vojenské invaze, a proto v jeho předvečer dne 19. srpna 1970 napsal na svém pracovišti v Záluží mastkem na fenolový tank několik nápisů, ve kterých vyzýval ke vzpomínce na druhé výročí vpádu okupantů do Československa. Již druhý den se celá záležitost vyšetřovala. Pamětník se přihlásil k autorství, čímž se prakticky k celé věci přiznal. Bylo mu nařízeno, aby nápisy smazal, což ovšem neučinil. Následně došlo k jeho zatčení. Nejdříve Petra Sobíška vyslýchali v Mostě a vzápětí jej eskortovali do vyšetřovací vazby v Litoměřicích, ve které strávil tři a půl měsíce. Podle svých vzpomínek vůbec nepočítal s tím, že by jeho čin mohl mít tak fatální důsledky: „Počítal jsem s tím, že mě nemohou natvrdo zavřít. Myslel jsem si, že mě vyslechnou a pustí. Chtěl jsem připomenout, že tu je druhé výročí. Palach se Zajícem ničemu nepomohli, tak se muselo něco udělat. To byl hlavní důvod.“ V říjnu 1970 stanul před Okresním soudem v Mostě, který jej odsoudil k osmi měsícům nepodmíněně. Výkon trestu nastoupil v plzeňské věznici na Borech. Svůj úděl samozřejmě snášel psychicky špatně. Myslel na svoji přítelkyni a přemítal o tom, zda se s ním nerozejde. Vzájemně si psali dopisy, které ho, jak dnes vzpomíná, držely nad vodou. Během pobytu ve vazbě obdržel okamžitou výpověď ze zaměstnání. Rodiče vzniklou situaci zvládali také těžce, neboť krátce předtím za tragických okolností zemřel pamětníkův bratr. Své naděje Petr Sobíšek upínal k odvolacímu řízení u Krajského soudu v Ústí nad Labem, ten ale trest potvrdil. Na Borech pracoval u soustruhu, do práce vězně vozili autobusem a po skončení směny zase zpět do věznice. Ani za mřížemi jej však neopustil pevný vztah k hudbě a muzika si k němu našla cestu i zde. S vězeňskou kapelou hrál spoluvězňům na Silvestra v tamním kinosále. Pamětník se nakonec dočkal podmíněného propuštění a z výkonu trestu se vrátil zhruba o měsíc a půl dříve. Návrat se však neobešel bez doprovodných peripetií. Čekala na něj povinnost zaplatit advokáta, okresní soud, odvolací krajský soud a vazbu, k tomu všemu byl ještě postižen zákazem pobytu v mosteckém okrese. V roce 1971 se pamětník se svou přítelkyní oženil a postupem času se manželům narodily čtyři dcery. Vrátil se do Tlakové plynárny Úžín, ale později se rodina kvůli žalostnému životnímu prostředí přestěhovala do Děčína, kde Petr Sobíšek nalezl uplatnění jako školník na základní škole. V současné době žije v Boleticích nad Labem, stále muzicíruje a angažuje se v řadách děčínské pobočky Konfederace politických vězňů České republiky.

Zamyšlení nad životem

Petra Sobíška trápí, že výuce moderních dějin se nevěnuje dostatečná pozornost. Znalost historie považuje za velmi důležitou. Chybí mu větší informovanost o období padesátých let v Československu, událostech roku 1968 i následné normalizaci. Zdůrazňuje svůj názor, že na prvním místě by pro člověka měla být svoboda. Otevřeně se zamýšlí i nad svým životním osudem: „I když je to pár měsíců, tak tu svobodu ti nikdo nezaplatí. Naruší ti to celý život. Mohl jsem být na zahraniční montáži a můj život se mohl vyvíjet úplně jinak, jak finančně, tak morálně. Sklouzlo to ale takhle a byl to jiný život.“   

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století