Všechno jsme pašovali. Zvlášť, když jsem měla Matěje malýho, tak v tom východním Německu byly strašně pěkný takový botičky a můj tatínek byl strašně jako takový přísný, ten by mi to vůbec nedovolil. Tak jsme tam jezdili s maminkou a vždycky jsme řekly, že jedeme koupit jenom nějaký potraviny, to se v malým mohlo. A aby to tatínek nevěděl, tak jsme mu dávaly třeba do rukávu bundy jsme mu daly malý botičky, tady jsme mu daly malou bundičku, že jo on si to svlíknul v autě a jeli jsme do toho Chebu, protože tam bydleli rodiče. A teď jsme přijeli na hranice a ty celníci řekli, ať vylezeme, že nám budou prohlížet auto. A teď teda táta chtěl tu bundu, ale my jsme mu ji nechtěly dát, protože jsme věděla, že když si ji obleče, tak z toho vypadnou ty boty. Takže jsem se tam s ním: „Ne, vždyť je teplo.“ „Ne, vždyť je strašná zima, dej mi tu bundu!“ Teď jsme se tam různě handrkovali a on: „Dej mi tu bundu!“ Já jsem říkala: „Ne, je teplo, to by ses zpotil a potom by ti tady v tom autě bylo špatně.“ NO ale táta mi to vyrval a teď teda tam do toho strčil tu ruku a vypadly jedny botičky, strčil druhou ruku, vypadla bundička. Teď to bylo takový, protože já jsem se tam rozbrečela, teď táta se strašně rozčílil, to vypadalo, že nás zabije na těch hranicích. A ty celníci byli teda, to jsme měli strašně velký štěstí, protože tam viděli jako uřvanou mladou paní a teď úplně běsnýho, protože ten to nehrál, ten byl opravdu takhle běsnej. „Vy jste mi řekly, že nebudete kupovat takovýhle kraviny, co jste to koupily, zavřou nás tady!“ Tak jako teda sice ty boty nám sebrali, všechno nám teda sebrali, ale nechali nás jet, jakože jsme z toho neměli další polízanici.
