Josef Slimáček

„Ředitele školy dělal tvrdej komunista Josef Kyselík, který měl za manželku Rusku. Ten nás tvrdě ponižoval. Totiž, když mého otce zlikvidovali a zlikvidovali nám hospodářství, tak po čase nám Výkupní závod Valašské Meziříčí dal do stájí dobytek na výkrm. Moje matka ho měla ošetřovat, ale samozřejmě to nestíhala, tak my kluci, než jsme šli do školy, jsme se o to starali. A když jsme přišli ze školy, tak samozřejmě totéž. Do školy jsme chodili s odpuštěním špinaví, protože koupelka tenkrát ještě neexistovala, postavila se až později, člověk se pak opláchl. Kolikrát jsem přišel do školy pozdě, protože než jsme poklidili ve stáji pětatřicet čtyřicet býků, to nebyla švanda... Takže mi pan ředitel nadával do sedláckých pacholků a posílal mě pást krávy. No, nebylo to jednoduché...“

„[Vojtěch ] Jasný, jistě, jsou to umělci a svoje věci si dělají k obrazu svému. Spoustu lidí tam trošku zesměšnil anebo i přidal věci, co nebyly pravdivé, a mnoho lidí bylo pak na otce nazlobených. I když otec za to nemohl.“ – „Takže určitá míra skutečnosti tam je zachovaná?“ – „Ano. Jádro věci je skutečné, postavy jsou skutečné, i když třeba sedlák, kterého nazval Kurfürst, se jmenoval Brix, ale to jsou detaily.“

„A do toho JZD nakonec přece jen vstoupil?“ - „Co mu zbývalo... Nikde ho nechtěli pustit. Výkrm dobytka skončil. Pozemky zpátky jsme si vzít nemohli a stejně, kdyby nám je dali, tak někde na okraji katastru, třeba čtyři pět kilometrů daleko. Notabene mu zůstala angina pectoris jako důsledek toho mimořádného cvičení a zápalu plic. Takže zdravý nebyl. Takže nakonec se sklonil. Ale dělal to jen tři nebo čtyři roky. Protože všichni, kteří ho nutili, ať to jde dělať, tak začali po něm plivať. Protože otec chtěl poctivou práci, aby to k něčemu bylo. Aby když už to družstvo bylo založené a mělo prosperovat, tak vyžadovalo poctivou práci. A to se mnoha lidem nelíbilo.“

„Ten útěk byl velice dramatický, protože byl nemocný. Měl zápal plic. V Přerově si koupil jízdenku, ale chyběly mu peníze. Pokladní mu půjčila, nebo dala peníze. Ale on v těch horečkách sedl do opačného vlaku. Někde u Olomouce nebo kde, to nevím přesně, si to uvědomil. Tak zpátky do Přerova. Znovu šel za tou paní pokladní, která mu pomohla, až dojel do Kunovic. Bylo to v zimě. Tenkrát byly zimy velice tvrdé. Z Kunovic z nádraží šel pěšky. Je to hodně výše, pořádně tam fouká. Cesty tam bývaly vždycky zafoukané. Takže ta cesta byla krušná. A přišel do Kelče zahradou, protože ta naše zahrada končila ve směru od kunovického nádraží. Zůstal ležet a pes v domě ho ucítil. Nějak se dostal na zahradu a víceméně svou přítomností a aktivitou ho donutil, aby se dostal... došel až domů.“