„Nicméně kolem toho domu byla silnice ze Slovenska do Čech a tam tudy přijížděla auta se sovětskými osvoboditeli, jak bych to tak řekla. A jednoho dne, vlastně to bylo o prázdninách, do školy jsme nechodili a jednoho dne maminka přišla k nám do pokojíčku a řekla, ať si okamžitě klekneme na všechny čtyři a po čtyřech musíme přejít tak domem za ní do kuchyně, aby nás nikdo v oknech neviděl. A těsně před našimi okny byla tahle silnice, která vedla ze Žiliny do Těšína, do Českého Těšína. A vlastně před tím oknem zastavilo auto, na kterém seděli ozbrojení vojáci, který měli pod nohama kvéry, na hlavách helmy a tahle vzpomínka mi hrozně zůstala. A vlastně to je vzpomínka, já si nepamatuju, co mi vysvětlovali rodiče nebo, co mi k tomu říkali, ale ten strach tam byl obrovský a vlastně dodnes nechápu, že na to lidé zapomenou.“
„Čtyři kilometry tam, čtyři kilometry zpátky. Byla jsem v maličký třídě, kde nás bylo dvanáct, a byly to dvě třídy dohromady vlastně. Paní učitelka střídavě učila jednu třídu a pak druhou třídu. Bylo nás šest mých spolužáků a vlastně asi šest nebo sedm těch o rok výš. A s náma do té školy chodili Poláci a my jsme se šíleně jako děcka nenáviděli. Strašně jsme po sobě řvali úplně ošklivý nadávky. A jako dítě vlastně já jsem to nechápala, protože část rodiny byla polská. Maminčiny tety a tety, se kterýma dodneška mám hrozně hezkej vztah, tak nemluvily jinak než slezsky, ale já jsem musela mluvit česky. Takže já jsem si to naposlouchala, všemu rozumím, umím polsky, ale slezsky přes ten zákaz rodičů jsem vlastně nikdy nemluvila.“
Zuzana Sléhová, za svobodna Trojková, se narodila 30. dubna 1960 ve Frýdku-Místku. Vyrůstala ve Slezsku, ale doma mluvili česky a v malotřídce, kam chodila i s Poláky, se české a polské děti nenáviděly. V srpnu 1968 projížděly pod jejich okny vojenská auta ze Slovenska do Čech. Zuzana Sléhová chtěla studovat výtvarný obor, ale na Akademii výtvarných umění se nedostala. Vystudovala tedy strojírenství na ČVUT. Kvůli kádrovému posudku nedostala slíbenou práci a několik let se živila jako uklízečka. S manželem začali v 80. letech vyrábět skleněné náušnice, které prodávali na Karlově mostě. Po sametové revoluci je vystavovali a prodávali po celém světě. Stála u počátku sdružení Roztoč v Roztokách u Prahy a navrhovala pro ně masopustní masky. Dodnes (2024) žije v Roztokách, kde se věnuje umění.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
