Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Škornová (* 1932  †︎ 2021)

Když Přibylovi odcházeli do Švýcar, maminka plakala, jako by jí odcházelo dítě

  • narozena roku 1932 v Novém Městě nad Metují

  • pochází z rodiny osobních služebníků továrníka Ferdinanda Přibyla

  • odchod rodiny do Slaného

  • přádelna Ferdinanda Přibyla ve Slaném

  • školní docházka ve Slaném

  • dvouletý učební obor v Praze

  • provdání za hudebníka Jaroslava Škornu

  • rok 1948, konfiskace přádelny

  • odchod továrníka Přibyla a jeho rodiny do Švýcar

  • návštěva továrníkovy rodiny ve Švýcarsku

  • restituce majetku ve Slaném

  • prodej přádelny a nemovitostí turecké firmě VACCO

  • zemřela 17. ledna 2021

Marie ŠKORNOVÁ

Když Přibylovi odcházeli do Švýcar, maminka plakala, jako by jí odcházelo dítě

Marie Škornová se narodila v Novém Městě nad Metují, její otec byl zahradník a maminka sloužila u rodičů paní Přibylové. Po jejím provdání a přestěhování s ní rodina odešla do Slaného.

„Narodila jsem se 25. 2. 1932. Do školy jsem chodila tady ve Slaném, nejprve do budovy, kde je nyní pomocná škola, tam jsem chodila do 4. třídy do měšťanky na Komenského náměstí, za války jsme se učili v Grandu (pozn. hotel v centru města) a po válce jsem základní školu dochodila na Hájích. Udělala jsem přijímací zkoušku na obchodní školu, ale raději jsem odešla na dva roky do učení v Praze a vdala se ( pozn. manžel byl hudebníkem, členem Pražského filharmonického orchestru). Vdávala jsem se hodně mladá, bylo mně 19 let, manželovi 24, v devatenácti se narodil první syn Jaroslav.

Paní Přibylovou (pozn. obraz paní Přibylové, jehož autorem je Václav Toman, je ve sbírkách Vlastivědného muzea ve Slaném) maminka vychovávala v Novém Městě nad Metují od tří měsíců. Ona odtud pocházela a my také. Když se provdala, strašně se jí po mamince stýskalo, a tak zařídila, aby se celá rodina přestěhovala za ní. Měla maminku moc ráda. Tehdy mně bylo deset let. V našem rozhodnutí sehrála svoji roli i nabídka ubytování v zahradním domku.

V Novém Městě nad Metují jsme měli jen jednu místnost bez příslušenství. Byli jsme čtyři, i když bratr s námi do Slaného nešel. Bylo mu 15 let a rozhodl se zůstat u prarodičů. V Novém Městě nad Metují tatínek pracoval jako zahradník. Po zavření zahradnictví zůstal nějakou dobu bez práce, později si našel místo v koželuhovně, vydělával kůže. Maminka pracovala u rodičů paní Přibylové.“

Vila majitele přádelny, které se říkalo Zámeček, je zmenšenou napodobeninou zámku Hluboká. Romantiku místa podtrhoval rozsáhlý park. Bylo v něm i rodinné koupaliště, u něhož se hezky vyjímala socha koupající se ženy. Po znárodnění majetku byla převedena do majetku města Slaný a nyní je umístěna v parku před městským kinem. Pro potřeby domácnosti náležela k parku zelinářská zahrada. O park i zahradu se staral otec paní Škornové.

„Milostivá paní dala tatínkovi seznam a podle něho připravil do košíku požadovanou zeleninu. Maminka ji očistila a stará paní vařila. Moje maminka se hodně nadřela, a to za pár haléřů, protože jsme neplatili elektriku a v domku jsme také bydleli zadarmo, tak peněz rodiče moc nedostávali. Tatínek dělal ještě topiče ve vile.“

Původní přádelna bavlněné příze ve Slaném stála v Ouvalově ulici a byla zničena na přelomu 19. a 20. století požárem. Roku 1903 postavil novou moderní přádelnu na nynějším místě baron Honoré de Lieser spolu s vilou a parkem. Po jeho smrti ji koupil v roce 1914 Ferdinand Přibyl, majitel mechanické tkalcovny v Krčíně. Firma přecházela z otců na syny. „Přádelna byla tatínka, pak strejčka, to byli samí Přibylové, pak tatínka pochovali, strejček odešel, to nevím jistě, do Úpice.“

Mezi zaměstnavateli a zaměstnanci panovaly velmi dobré vztahy. „Paní Přibylová mně řekla, že měla dvě maminky, svoji a tou druhou byla moje maminka. Ta ji měla také nesmírně ráda. Když odcházeli do Švýcar, tolik plakala, jako by jí odcházelo dítě, nemohli jsme ji ukonejšit.

Manželé Přibylovi měli hezké manželství. Pan Přibyl byl vynikající člověk, byl moc hodný i na nás.“

Také svého syna velmi miloval. „Ve vile byla obrovská půda a pan Přibyl nechal od řemeslníků postavit podstavce, na kterých byly mašinky. Nejdřív jen miniaturní, ale potom je předělal na velké vagonky. Když viděl, že se jeho práce na půdu nevejde, obětoval taneční sál, který k tomu účelu nechal přestavět. Ten malý čtyřapůlletý chlapec uměl na té ohromné rozvodné desce vláčky ovládat. Paní Přibylová pocházela ze tří dětí. Měla dva bratry, jeden byl akademickým malířem, udělal ze sádry pohoří a domečky. Bylo to hrozně hezké, přijeli sem z Prahy filmaři a novináři. Přibylovi měli o tom natočený celovečerní film.“

Přátelství, které obě rodiny spojovalo, udržovaly dopisy i v letech, kdy existovala „železná opona“. Jakmile bylo možné cestovat, pozvala paní Přibylová paní Škornovou na návštěvu. „Byla jsem tam tři neděle, to už maminka nežila, proto pozvala jenom mě. Měla jsem se tam královsky. Přibylovi měli dva syny. Starší se narodil v Čechách, toho milovala moje maminka i já, o toho jsem se starala. Druhý chlapec se narodil až ve Švýcarsku. Ten jediný žije, jinak už všichni zemřeli. Paní zemřela, je to tak asi rok, muselo jí být už devadesát let.“

Do Švýcarska se rodina Přibylů vystěhovala po únoru 1948, kdy v Československu došlo k převzetí moci Komunistickou stranou Československa. Švýcarsko pro ně nebylo neznámé. Často tam jezdili, takže tam po únorových událostech logicky hledali nový domov.

„Odešli ve 48. roce, kdy jim zabavili majetek, lidi házeli do oken kameny, Přibylovi se začali strašně bát i o dítě, jeden kámen padl k synkovi do postýlky, bylo mu pět let. Jako poslední dostali vystěhovalecký pas, takže neutíkali, to znamená, že dostali povolení na každého člena i dítě odvézt si zařízení do jednoho pokoje.

Když jsem tam byla na návštěvě, všechno zařízení jsem tam znovu viděla. Ve Švýcarsku měli krásnou vilu s pěkným parkem, tam žili, byli tam už zvyklí a šťastní. Starší syn vychodil francouzskou i českou školu, ten mladší jenom francouzskou. Byli tam spokojení. Letos jsem se tam pokoušela volat, protože jsem se nemohla stoprocentně dozvědět, jestli paní opravdu zemřela.

Paní se starala o domácnost, starší chlapec pracoval na pasovém oddělení, mladší jezdil po horách, nabízel bundy, svetry, hodně vydělával, dobře se jim dařilo. Žasla jsem, jak paní, která nebyla zvyklá pracovat, se naučila starat o domácnost. Děti obě mluvily plynně česky i francouzsky. Letos o Vánocích, když se paní dlouho neozývala, jsem k nim volala. Telefon ale zvedly dvě ženy, které mluvily pouze francouzsky. Dotazovala jsem se po panu Přibylovi, ale nerozuměly. Domnívám se, že když paní zemřela, syn, který zůstal z celé rodiny už sám, vilu prodal.“

Po znárodnění byla přádelna začleněna do Sdružení bavlnářských závodů Praha, později národního podniku Benar v Benešově nad Ploučnicí. Ve vile bylo zřízeno ubytování pro učnice, závodní lékař, kuchyně pro zaměstnance. Škornovi zůstali v zahradním domku až do roku 1950. V devadesátých letech byla továrna vrácena původním majitelům, kteří ji v roce 2002 prodali turecké firmě VACCO.

„Přibylovi už sem nechtěli, továrnu i vilu prodali Turkovi, který ji měl splácet, ale ani všechny splátky nezaplatil. Turci nějaký čas bydleli ve vile, teď už ale ne. Turek zpočátku továrnu provozoval, dělal ředitele, ale pak už neměl peníze na výplaty dělníkům a musel uzavřít část provozu.“

Park byl po znárodnění provozován městem. Byl v něm zřízen minigolf, pískoviště, prolézačky pro děti. Idyla pro Slaňáky skončila v devadesátých letech minulého století, kdy byla továrna a nemovitosti k ní příslušné vráceny původním majitelům a následně prodány soukromé turecké společnosti. Protože se jedná o soukromý majetek, park byl veřejnosti uzavřen. Jak šel čas, začaly neudržované plochy chátrat a nyní jsou v žalostném stavu. V době, kdy továrna prosperovala, pořádali Přibylovi ve vile i parku recepce.

„Přibylovi, to bylo panstvo, maminka dělala hrubou práci, stará milostivá paní vařila, byla vynikající kuchařka, ale maminku vykořisťovala, a tak na ni nemůžu dobře vzpomínat. Hosté se sjížděli, pozvali třeba celý Barrandov, všechny herce, a řádili po parku a ve vile, jedli jen to nejlepší, u Tlustých měli otevřený účet.

Měli spoustu známostí. Jejich chlapeček si nesměl s nikým hrát, jen se mnou. Proto byl takový zvláštní. Strašně špatně jedl, dávali mu jen to nejlepší, ale musela jsem jíst s ním já, aby něco vůbec snědl. Ale na pět let byl neuvěřitelně chytrý.“

Nahrávku pořídila a zpracovala Blažena Hrabánková, Vlastivědné muzeum ve Slaném, 2012

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Vzpomínky pamětníků ze Slaného a Slánska

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Vzpomínky pamětníků ze Slaného a Slánska (Blažena Hrabánková)