Lubomír Šik

* 1928

  • „Skutečností je, že naši si vymysleli nějaký způsob, že se ztratí z povědomí Litoveláků. Nechodil vůbec na ulici a nikdo nesměl chodit k nám. Doma se vybudoval úkryt pod výkladem, kde byla prostora, která vypadala jako zazděná. Když se v krámě ukázala nějaká uniformovaná osoba, tak se hned schoval. A toto se už nás dětí dotýkalo bezprostředně, protože jsme si nesměli domů vodit žádné kamarády.“

  • „Ten strýček, o kterém jsem mluvil, že byl diplomatem v Aténách a Smyrně, tak ten přijel a dával nám rady, abychom nedělali doma žádné scény, žádný pláč – abychom na sebe doma neupozorňovali, že je to nebezpečné. Že by nás právě kvůli tomu mohli hned někam odlifrovat. Tak jsme se podle toho řídili. Spíš jsme se z domu vytratili. Kontrola probíhala prakticky bez nás. Potom najednou krám zavřeli, maminku odvezli a nás nechali samotné. I to se mi zdá na dnešní poměry dost divné, ale je nezajímalo, co se stalo s dětmi, o kterých nic nevěděli. Zůstali jsme zcela bez prostředků. Já měl tenkrát 16 roků, sestra 14, takže jsme v podstatě byli děti a najednou jsme se měli o sebe postarat.“

  • „Naši uvažovali o emigraci. Jeden litovelský cestovatel pan Nerušil se vrátil z Jižní Ameriky a nabízel, že by dělal zprostředkovatele a vedoucího výpravy do Argentiny. Ta tehdy nabízela přistěhovalcům zdarma určité pozemky za předpokladu, že se zaváží, že je budou obdělávat po určitou dobu atd. Jenomže to nebylo rozhodně snadné rozhodnutí. Neznali španělsky, měli doma dvě malé děti a nebyli především zemědělci. Do něčeho takového se pustit jenom tak bylo rozhodnutí velice obtížné a rozhodování trvalo tak dlouho, až přišel protektorát a samozřejmě toto všechno bylo ztraceno.“

  • „O tomto, co se dělo na Národní třídě, jsme se dozvěděli, když jezdili pražští studenti, ale i z Palackého univerzity a přijížděli k nám a informovali nás.“ „A to bylo už Občanské fórum založené?“ – „To bylo v prvním týdnu před [generální] stávkou. My, kteří jsme se shromáždili, abychom je přijali, jsme s nimi navazovali první kontakty. Přivezli například natočené video z Národní třídy. To jsme promítali už v prvním týdnu před schůzí ve výkladu na náměstí. Čili takovéto informace tady byly.“

  • „V Litovli byl vysílač s dlouhovlnným zařízením, který byl původně zřízený, nechci říct jen pro rušení zahraničního rozhlasu, což taky dělal, ale byl pro šíření meteorologických dat. A když došlo na vstup sovětských jednotek, tak státní Československý rozhlas vysílal načerno, to určitě víte. A technici přišli s myšlenkou, že převezmou státní vysílání a budou ho šířit na dlouhých vlnách, čímž se to dostane do celé Evropy, a dokonce i za moře, protože to byl silný vysílač, který skutečně tyto možnosti měl. Toto byl hlavní obsah vysílání rádia Ječmínek. K tomu ovšem připojili i litovelské protesty, že se k tomu připojuje tolik a tolik lidí. V redakci byl Pavel Dostál, známý olomoucký činovník, a další, kteří do toho posílali své příspěvky, a i tyto věci se pak vysílaly přes rádio Ječmínek.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Olomouc, 17.06.2019

    (audio)
    délka: 01:43:31
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
  • 2

    Litovel, 18.07.2019

    (audio)
    délka: 05:13:20
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Krám zavřeli, maminku odvezli a nás tam nechali samotné

Lubomír, 1941
Lubomír, 1941
zdroj: archiv pamětníka

Lubomír Šik se narodil v Litovli 2. února 1928 do rodiny s křesťansko-židovskými kořeny. Otec Karel Schick a matka Anna, rozená Staňková, provozovali v Litovli šicí dílnu a obchod s textilem a potřebami pro švadleny. Ačkoliv oba vystoupili z víry a po vzoru prezidenta Masaryka se stali členy Českobratrské církve evangelické, byli v době protektorátu považováni za smíšené manželství. Formálně se proto rozvedli a otec se až do své smrti roku 1941 skrýval. Lubomír vychodil obecnou školu v Litovli a věnoval se hře na housle. Byl přijat na gymnázium, ale roku 1942 ho musel kvůli svému původu židovského míšence opustit. Vyučil se tedy strojním zámečníkem. Maminka dál vedla dílnu a obchod, ale v lednu 1944 byla zatčena. Policii na ni upozornilo udání o prodeji textilu bez lístků. Lubomír a o dva roky mladší sestra Jitřenka zůstali až do června 1945 sami. Dobu vězení matka strávila v Jauer bei Liegnitz v nynějším Polsku a přežila pochod smrti. Po válce nastoupil Lubomír na střední průmyslovou školu v Šumperku. Zde vedl skautský oddíl, založil školní voicebandovou skupinou a stal se redaktorem skautského časopisu Pětka a školního časopisu Průmyslovák. Po maturitě dostal umístěnku do nové továrny na výrobu gramofonů v Litovli, kde s přestávkou na vojnu pracoval celý život – nejprve v oddělení řízení výroby a pak ve výpočetním středisku. Vedle zaměstnání se věnoval pořádání kulturních večerů s promítáním diapozitivů, vedl podnikový fotokroužek, hrál a režíroval hry pro litovelský ochotnický divadelní spolek a také se podílel na činnosti turistického oddílu mládeže, který se pod jeho vedením stal v době pražského jara krátce oficiálním oddílem Junáka. V době normalizace byl kvůli svým postojům a činnosti v Junáku přeřazen do oddělení zavádějícího výpočetní techniku a tam setrval až do odchodu do důchodu. V době sametové revoluce se zapojil do veřejného dění. Stal se zakládajícím členem Občanského fóra a městským radním a kronikářem. Sepsal své obsáhlé paměti, je autorem řady publikací z historie města a gramofonové výroby.