Frideta Seidlová

* 1931

  • „To si pamatuji. Když jsem potkala nějakou holku, kterou jsem oslovila, jestli si chce se mnou hrát, tak první, na co se mě zeptala, bylo, jestli jsem ,židoveška‘, nebo ,katoliška‘. Nedovedla ani pořádně vyslovovat, ale už věděla, že si nemá hrát s malýma Židovkama.“

  • „Celkem v táboře bylo asi 300 lidí a skoro všechno to byly rodiny. Měli jsme k dispozici dva, tři různě velké baráky. Vypadalo to tak, že jsme spali v tom velkém domě a spali jsme ve dvou řadách naproti sobě. Každý jsme měli tu pryčnu pro sebe a tatínek obstaral, abychom se tam vešli, a postýlku jsme měli uprostřed a stůl vyrobil. Nikdy doma nestolařil, ale tam dělal všechno možné, protože to byl člověk, který se nebál žádné technické práce. S jídlem to bylo tak. V obchodě jsme občas dostali nějaké výrobky z mouky, občas cukr, nikdy žádné mléko ani mléčné výrobky, maso tam bylo zřídka, asi dvakrát. Byly tam solené ryby, ale ty se nedaly odsolit. A žádné tuky. Když jsme ještě bydleli ve vesnici, tak tam jsme si mohli nějaký kus šatstva, který jsme měli s sebou, vyměnit za kilo špeku. Tak jsme si vyškvařili sádlo a ty škvarky byly dobré. Takže nedostatek tuku a žádné bílkoviny celý rok.“

  • „Před svítáním jsme museli rychle vstát a rychle na vůz. Jeli jsme pak celý den až do setmění. Ve vesnici, kam jsme dojeli, nás pak někdo nechal přespat na slámě a druhý den jsme pokračovali dál. Utíkali jsme nejenom my tři, ale také mámina sestra s miminkem a manželem a ještě s bratrem mého otce. Ti všichni se shromáždili u nás, když začala válka, abychom byli pohromadě. A tak jsme všichni na tom jednom voze putovali přes celé Polsko až na hranice.“

  • „Vojáci k nám přišli jednou v noci. Byli to velmi slušní dva uniformovaní mladíci. Velmi slušně nám řekli, abychom si sebrali svoje věci a šli s nimi. Ptali se nás, kde jsou muži, my jsme odpověděli, že na nočních službách. Tak nás poslali, abychom je informovali, kde budeme, a aby po práci za námi došli. To byla dobrá zpráva. Takže naši šli ihned vyřídit, že mají mužové za námi přijít – to znamená můj otec a manžel od tety s miminkem.“

  • „Nemá se umírat, nemá se vzdávat, má se bojovat. Když chtěl být zabitý, měl nejdříve bojovat. Takhle jsem to chápala. A dodneška, když se to oslavuje a já slyším, že se obětoval, tak si říkám proč? Stejně byla normalizace, stejně to všechno proběhlo tak, jak to proběhlo. Já vím, že byl hrdina, ale nebyl jediný. Byl po něm ještě jeden, a o tom se nemluví. I v zahraničí byli takoví. Konečně dneska v Orientu je to docela obyčejný způsob protestu, nechat se upálit. Souvisí to také s malým oceněním života.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha Hagibor, 24.02.2014

    (audio)
    délka: 01:06:51
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Člověk se nemá vzdávat, má bojovat

Portrét
Portrét
zdroj: Pamět Národa - Archiv

Frideta Seidlová se narodila v lednu roku 1931 v polském Krakově. Její rodiče byli českoslovenští Židé. Tatínek obchodoval s tiskařským barvivem a maminka mu v živnosti pomáhala. Rodiče bedlivě sledovali politické dění v Evropě, a proto když německá nacistická armáda přepadla Polsko, rozhodli se utéct. Po měsíci pěšího putování rodina došla na polsko-sovětskou hranici. Když pak Sovětský svaz zabral část Polska, zůstali utečenci na území Sovětského svazu. Přesunuli se tedy dále do Lvova. Tam je však vojáci zadrželi a poslali vlakem na Sibiř. Ocitli se v pracovním táboře, ale naštěstí zůstávali jako rodina pohromadě. Pravděpodobně v létě roku 1941 byli ze zajetí propuštěni a přes Ural se dostali do Taškentu v Uzbekistánu. Svou několikaletou pouť zakončila rodina v Československu. Tady se usadili, Frideta Seidlová po válce vystudovala botaniku a pracovala v Ústavu experimentální botaniky ČSAV v Praze. Ve svém rozsáhlém vědeckém díle se zabývá především morfogenezí rostlin.