Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ilsa Sanetrníková (* 1937)

• narozena 8. září 1937 jako Wiedenová

• pocházela ze smíšené česko-německé rodiny

• matkou byla Češka Kamila, rozená 1910 jako Procházková, otcem Němec Rudolf, ročník 1912

• Wiedenovi žili v obci Friedrichshain u Liberce

• otec sloužil za války ve wehrmachtu v Norsku

• odsunu se pamětnice s matkou vyhnula, po válce však zažila týrání ze strany spolužáků, kteří ji s její kamarádkou topili v místním potoce

• v roce 2021 žila v Liberci

Když se malé obci u Liberce začalo místo Friedrichshain říkat Bedřichovka, skončila i část jejího dětství. Ilsa Sanetrníková se jako sedmiletá školačka několikrát strachovala o život. Coby dcera Češky a Němce mluvila jen německy a po druhé světové válce zažila nenávist ke všemu germánskému.

„Vždycky na nás s kamarádkou po cestě ze školy číhali, bylo jich hodně. Bály jsme se, že nás chytí, a proto jsme se někdy domů vracely až večer. Když se jim to podařilo, svázali nás. Pod Bedřichovkou teče potůček a v něm nás topili. Divím se, že nás neutopili, protože oni neměli žádný cit,“ popisuje pamětnice hrůzné okamžiky, kdy ji naháněli spolužáci. Jelikož byla po matce Češkou, rodina se odsunu vyhnula. Pamětnice žila v roce 2021 v Liberci.      

Ilsa Sanetrníková se narodila 8. září 1937 v Liberci jako Wiedenová. Otec Rudolf Wieden měl v legitimaci rok narození 1912, státní příslušnost Německé císařství. Od pěti let až do dospělosti vyrůstal v Německu v sirotčinci. Vyučil se sklenářem a do Československa přišel za první republiky za prací. Chvíli bydlel v Litoměřicích a poté v Liberci, kde se ve třicátých letech poznal s Kamilou, narozenou 6. června 1910 v Kryštofově Údolí jako Procházková ve smíšené česko-německé rodině. Ilsa byla jejich jediným potomkem, druhý zemřel hned po porodu.

Táta hlídal v Norsku pevnosti

Wiedenovi žili ve Friedrichshainu, malé německé vesničce nedaleko Liberce, jehož je dnes částí. Jako malá Ilsa svého tatínka poznala jen minimálně. Nebyly jí ještě ani dva roky, když vypukla druhá světová válka a Rudolf jako občan Třetí říše musel narukovat do wehrmachtu. Sloužil v okupovaném Norsku, kde hlídal vojenské pevnosti. „Byl v Oslu a Lillehammeru. Ale po celou válku nepřítele neviděl,“ pamatuje si Ilsa z jeho vyprávění.

Sama nemá na válku vzpomínky téměř žádné. „Byla jsem příliš malá. V podstatě jako jediné si pamatuji, jak se z letadel vyhazovaly barevný lamely, aby letadla nebyla vidět. Jednalo se o takový stříbrný pásy. Když se ve vzduchu roztočily, stroje se v tom ztratily. Jako děti jsme je pak sbíraly,“ líčí Ilsa.

Do paměti se jí vryl až závěr druhé světové války, kdy se Friedrichshainem přehnala fronta a dorazila sovětská armáda, kterou však německé obyvatelstvo nevítalo. „S matkou a se všemi lidmi z vesnice jsme vždy utíkali do lesa. Tam jsme i chvílemi žili, než odjeli jedni Rusáci a dokud nepřijeli zase jiní. Stěhovali jsme se takhle do lesa a zase zpátky domů. Vždy celá vesnice, kterou tehdy tvořilo asi deset baráků. Maminka se bála znásilnění. Oni byli hrozní šílenci,“ popisuje pamětnice.

Díky Rudé armádě v těch časech získala i hrníček, který má dodnes schovaný. „Každý ráno jsme všechny děti z Machnína běhaly k silnici. Bylo nás asi dvanáct. Dnes tam vede dálnice. Byla tam velikánská zatáčka a z přeplněných aut Rusů vypadávaly různý věci. Sbíraly jsme je a jako děti jsme je pak mezi sebou měnily nebo i prodávaly. Stále mám z té doby kapesník a hrníček, ve kterém si dodnes barvím vlasy,“ směje se.

V zimě nás přejížděli sáněmi

Doma Wiedenovi mluvili jen německy, česky Ilsa neuměla ještě v dubnu 1945 ani slovo. „Ve škole to kvůli tomu bylo složitý. Děti byly zlé, dávaly mně záhul. Rychle jsem se česky naučila,“ přiznává pamětnice s tím, že brzy zjistila, že němčina se stala nebezpečným cejchem. Poznala to se svou kamarádkou Doriskou Mittigovou na cestách do školy, do které chodily do blízkého Machnína do stejné třídy.  

„V zimě nás přejížděli sáněmi. Byl tam velký kopec, vždycky tam buď jednu, nebo druhou, někdy i obě, přivázali a přejížděli nás jimi. To bylo velice nepříjemné. Říkala jsem to mámě, jenže ona s tím nemohla vůbec nic dělat. Povídala mi, že to musím prostě nějak přežít. Ale časem se všechno uklidnilo. Trvalo to tak půl roku, pak jsem začala mluvit česky a už to nedělali,“ poznamenává Ilsa Sanetrníková.

Na sousedy poslali psy

Poválečnému odsunu se Wiedenovi vyhnuli, neboť Kamila se svou sestrou Martou pocházely ze smíšeného manželství. Taková řešil dekret prezidenta republiky z 2. srpna 1945 o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, podle něhož se posuzovaly provdané ženy a jejich nezletilé děti samostatně.

„Máma bojovala, aby tady mohla zůstat. Nosila červenou mašličku určenou pro polovičaté Němce, a tím pádem jsme nebyli vyhnaní. Vím, že pořád chodila na národní výbor. Říkala, že jde zase prosit, aby nás nevyháněli,“ utkvělo Ilse v paměti.

Drtivá většina Němců však nucenému vysídlení neunikla. „Odsun byl strašný. Většina vyhnaných lidí procházela kolem nás po asfaltce směrem na Žitavu. Už to bylo hrozný. Ovšem většina lidí z Machnína odjela vlakem, což tak strašné nebylo, ale mohli odjet jen s třiceti kily, což nebyla žádná sláva,“ konstatuje.

A do paměti se jí vryla příhoda, kdy těsně před odjezdem vlaku jedna rodina prosila o kočárek. „Potřebovali ho pro jejich postižené dítě, aby ho nemuseli nosit v rukách. A sousedi, kteří bydleli asi tři baráky pod námi, na ně místo odpovědi poštvali psy. Odešli s brekem. Říkala jsem si, jak je tohle hrozné,“ popisuje pamětnice.

Teta češtinu bojkotovala

V Československu směla zůstat i Ilsina teta Marta, maminčina sestra. Až do své smrti se však češtinu odmítala naučit, byť její táta byl Čech. Mluvila pouze německy. „Češtinu bojkotovala a četla jen německé noviny. Stýkala se jen s pár kamarádkami, s nimiž často hrála kanastu. Umřela v osmdesátých letech v sanatoriu, kde to měla složité, protože když jí doktor něco vysvětloval, nerozuměla mu. Přitom ve špitále byla trvale,“ vzpomíná Ilsa Sanetrníková na svoji tetu Martu.

I díky tetě si však uchovala němčinu živou. Na veřejnosti pochopitelně rodina mluvila česky, doma však i následující desetiletí německy.  

Dosud pamětnice mluví speciálním libereckým či sudetským dialektem němčiny, který už ovládá jen málokdo. „Proto rozumím Vlastovi Burianovi, když mluví ve filmu německy,“ připomíná Ilsa Sanetrníková slavného libereckého rodáka. „Když jsem jezdila do Německa a řekla jsem něco tímto dialektem, vůbec mi nerozuměli a ptali se, jakou řečí to mluvím. Jde o takovou libereckou záležitost,“ usmívá se.   

Táta se po válce tajemně vrátil

Ilsa se se svou matkou v ryze českém prostředí naučila žít. Pomohlo i přestěhování do nedalekého Hamrštejna, kam obě odešly za prací. „Máma dělala v místní textilní fabrice. Celý život těžce pracovala,“ konstatuje pamětnice.

Někdy na přelomu čtyřicátých a padesátých let se k nim vrátil i otec Rudolf Wieden. Za války ho malá Ilsa spatřila jen jednou, když přijel na propustku na čtrnáct dnů. Poté ho pamětnice neviděla dlouhá léta. Znovu se s ním shledala až několik let po válce, kdy se za nejasných okolností vrátil.

„Nevím přesně, kdy se vrátil. Mohlo mně být nějakých třináct čtrnáct let. Předtím žil snad v nějakém táboře v západním Německu. Moje matka si tam pro něj jela a přivezla si ho tajně, načerno. Nikdy mi však neřekli, proč to tajili. Byla pryč dva dny a pak se vrátili oba. Když ho máma přivedla, česky neuměl ani slovo. Pro tátu to byla hrozná situace,“ líčí Ilsa.

Pracoval jako sklenář. „Dělal i okna na novém Ještědu,“ zmiňuje pamětnice symbol Liberce, který byl nad městem postaven v letech 1966 až 1973.

Měnová reforma tátu rozplakala

V roce 1953 viděla svého otce poprvé a naposledy plakat, když ho ožebračila měnová reforma. „Šetřil si na motorku a najednou přišel o všechno,“ vysvětluje. Na motocykl si nakonec přece jen potřebnou sumu nastřádal, problém však měl se řidičským průkazem. „Než si udělal řidičák, neuměl ještě pořád mluvit česky. Zkoušky dělal několikrát, pořád ho vyhazovali. Nemohl to pochopit. Oni na něj mluvili česky. Říkal, že jim nerozumí. Prý nemůže na motorce jezdit, když neumí česky. Vím, že pro něj to bylo hrozný,“ říká pamětnice.

V padesátých letech se vyučila zdravotní sestrou. „Pořádně jsem nevěděla, co bych měla dělat. A nejspíš s tím přišla Doriska, že půjdeme obě studovat na zdravotní sestru, protože tam neměla být těžká matematika. Doriska sice odešla jinam, ale já jsem školu vystudovala,“ líčí Ilsa Sanetrníková. Osm let pracovala v očním sanatoriu v Machníně. V roce 1963 se přestěhovala do Liberce. Předtím se seznámila s Reinerem Sanetrníkem, který rovněž pocházel ze smíšené rodiny. Jeho matka byla Češka a otec Němec. Spolu žili do roku 1968.

V roce 1963 se jim narodil jediný syn Tomáš Sanetrník, který se později stal známým libereckým antikvářem a sběratelem. Shromáždil největší sbírku předmětů pocházejících z Krásné jizby, centra prvorepublikového moderního designu a užitého umění významných umělců, jako například Ladislav Sutnar.

Našli u ní Krieglův projev

Rodiče Ilsy Sanetrníkové v Československu ovšem nezůstali. Kamila a Rudolf Wiedenovi se v polovině sedmdesátých let vystěhovali do města Rottweil ve Spolkové republice Německo, což jim režim s odchodem do důchodu umožnil. Za oběma rodiči ji komunistický režim pustil jen dvakrát. Poprvé kolem roku 1980 bez syna Tomáše, jemuž zase návštěvu komunisté umožnili opět pouze samotnému v následujícím roce.

„A podruhé mě tam pustili, když máma umřela, jinak vůbec nechtěli. Jednou na hranicích s NDR totiž u mě našli Krieglův projev. Už ani nevím, kde jsem ho vzala, od někoho jsem ho nejspíš dostala. Ale nevěnovala jsem tomu větší pozornost, jen jsem ho založila do peněženky. Když ho pak u mě našli, svlíkli mě do naha a kompletně mě prohlíželi. Bylo to ponižující,“ vypráví.

Po smrti Kamily Wiedenové otec pamětnice chtěl, aby jeho dcera s vnukem Tomášem do Německa emigrovali také a na Západě již zůstali. „Když jsme však mému tátovi řekli, co bychom tam dělali, když jsme Češi, mohl si hlavu ukroutit. Osobně bych tam ani žít nemohla. Němci jsou chladní a studení, což vůbec nepasovalo dohromady s mou povahou,“ myslí si.

Až do svého odchodu do důchodu tak Ilsa Sanetrníková pracovala v liberecké nemocnici na psychiatrickém oddělení. V roce 2021 žila ve svém bytě v Liberci.