„Já jsem se dostal do Ameriky tím způsobem, že přijel, přijel pokladník světové nějaké instituce, která tady měla uspořádat kongres. Přijel a ptal se těch organizátorů, kdo tady něco dělá, tak ho poslali, mimo jiné ho poslali za mnou. Já jsem tenkrát pracoval na Ústavu chorob oběhu krevního v Krči. A on se na to díval a říkal: ‚No, mně by se to, co děláte, by se mi docela líbilo. Nemohl byste jít ke mně pracovat? Já bych měl tam místo na tři měsíce.‘ Já jsem říkal, no, v té době od nás odjet do Ameriky bylo naprosto něco nepředstavitelného. Takže jsem mu říkal: ‚No, víte, pane profesore, já bych hrozně rád. Ale ono je to tady složité, ty výjezdní doložky a tohle všechno, co vy už neznáte.‘ On říkal: ‚No já zítra mluvím s vaším panem prezidentem, tak já mu to řeknu, jestli by vás pustil.‘ No a pak mi zavolal a říkal: ‚Jó, váš pan prezident říkal, že ty mladí lidi pouštějí na takovýhle...‘ Tak já jsem byl šokovanej, protože jsem o žádném takovém, kterého by pustili do Ameriky, oficiálně neslyšel. No, a tak jsem se dostal do Ameriky v roce 63.“
„Já jsem začal chodit do školy, do školy jsem začal chodit ve Zborovicích, normálně. Tenkrát za protektorátu to byla hlavní škola potom. Tu jsem doštudoval. No doštudoval, tak chodil jsem do školy. Pak jsem skončil, bylo po válce a teď se ptali, kdo chce na gymnázium. Já, protože jsem se celkem dobře učil, tak mě navrhovali do toho gymnázia. A dostal jsem se do Kroměříže, do kroměřížského gymnázia. Tam se dělaly zkoušky a vybírali lidi, kteří přijdou do kvarty nebo do kvinty. Víte, co je kvarta, kvinta. A my jsme měli jít všichni do kvarty. Jenomže oni do té kvinty jich měli málo, tak těch, co jsme to udělali ty zkoušky nejlíp, tak dali do kvinty. Takže já celej svůj život jsem byl o rok mladší než moji spolužáci.“
„Tenkrát to nebylo, jako je teď, že si můžete vybrat, kam chcete. My jsme dostali umístěnky. My jsme, když jsme skončili fakultu, tak jsme dostali ceduli: ‚Jste přidělený tam a tam a tam musíte odjet.‘ Takže já jsem po promoci odjel do Uherského Hradiště. Vlastně odjel jsem do Zlína, kde byl ten krajský lékař, který mi řekl: ‚Nastupuješ do Uherského Hradiště.‘ Takže já jsem nastoupil do krásné zemské nemocnice tenkrát v Uherském Hradišti. A to bylo veliké štěstí, protože můj primář, který tam byl, to vedl klinickým způsobem. Takže já jsem vlastně byl na klinice, i když jsem byl v Uherském Hradišti.“
Milan Šamánek se narodil 9. května 1931 ve Zborovicích u Kroměříže. Vychodil gymnázium a následně vystudoval lékařskou fakultu. Po promoci dostal umístěnku do Uherského Hradiště, kde začala jeho lékařská kariéra. V 60. letech se mu podařilo odcestovat na pracovní stáž do Spojených států amerických, kde strávil více než rok. Po okupaci v srpnu 1968 dostal nabídky ze zahraničí, ale rozhodl se je odmítnout, aby se mohl starat o své rodiče. V roce 1977 založil dětské kardiocentrum, které bylo v té době unikátní tím, že spojovalo kardiochirurgii s kardiologií. Krátce po sametové revoluci odešel do důchodu, nadále ale přednášel a s kardiocentrem spolupracoval. Jeho velkým koníčkem bylo také víno. Milan Šamánek zemřel 29. dubna roku 2020.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
