Ing. Josef Šamánek

* 1956  

  • „Neujeli jsme daleko, a byla první velká nehoda. Nevím, jestli to bylo před nebo za Hodonicemi, ale byla tam pravotočivá zatáčka v lesním úseku. Hnali nás, měli jsme být kdesi. Měli jsme být v Čáslavi – kolová technika, pásová technika měla být v Pacově. V Pacově byla nachystaná letadla, aby se tanky přesunuly do Polska. Hlavně bylo převedeno velení. Už neveleli čeští velitelé, ale veleli sovětští. Mezitím se nám stalo spoustu úrazů. Největší tragédie se stala, když jsme hnali do Pacova, kde jsme měli být nad ránem. Sněžilo a bylo pod nulou. Jelo se příliš velkou rychlostí. Ti mlaďoši, kluci tankisti nezvládli zatáčku. Když se zatáčelo, tank uklouzl a dostal se na svah a pod ním byl malý rybníček. Celý ten tank se věžičkou převrátil do rybníčku. Začal bublat. Byla to tragédie. Další tankisté zastavili, my jsme zastavili, vyskočili, začalo se šibovat, aby se ten tank vytáhl. Jenomže přijel v gazu velitel pluku a řekl, nechat to tady, jedeme. Navíc ty výfuky šly dovnitř, bláto a voda taky šla do té věžičky. Takže oni se v tom udusili.“

  • „Dojeli jsme do Čáslavi a tam místní nic nevěděli. Žili v míru, chodili na vycházky a my špinaví, hladoví, zablácení a čekalo se, že asi jedeme do Polska? Říkalo se, že jedeme do Náchoda, nebo Horní Čermné, do Krkonoš, Žacléře… Tak jsme se o tom dohadovali, koukali do map, kam že máme jet, i s našimi veliteli. Strávili jsme tam první noc, mohli jsme se vysprchovat, dát se do pořádku a najíst se normálního jídla, konečně. Druhý den byl nástup a to už tam nebyl ten uřvaný velitel pluku. Tedy byl tam, ale byl takhle malej. Najednou tam chodili, nevím co za šarže, ale měli červené prýmky a mluvili rusky a ti rozhodovali, ti tomu veleli.“

  • „A najednou odpoledne ostrý poplach a nástup. Měli jsme vyjet se vším, to znamená i s úloženkami. Tedy uloženou technikou, na kterou se nesmělo sáhnout. To mělo být to nejlepší, naolejované, nejlepší tanky, všechno. To bylo ‚U‘ a my jsme měli ‚P‘, tedy provozní techniku. Jenomže když provozní měla nějakou poruchu, tak každý sáhl pro náhradní díl do úloženky. Takže úloženky byly nejhorší. Uložená technika nefungovala dobře. Ale všechno mělo vyjet. Pak jsme zjistili, že vyjede karlovarská divize, sušická divize, celý západní okruh. A že se vyjede hned ten večer.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 18.02.2021

    (audio)
    délka: 02:15:00
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Neuměl jsem si představit, že bych vystřelil po civilistovi

Josef Šamánek se narodil jako prvorozený syn 23. března 1956 v Brně do rodiny architekta Josefa Šamánka. Josefův otec byl v roce 1969 z politických důvodů vyhozen z Vysokého učení technického v Brně, kde působil jako pedagog. Ohroženo bylo i přijetí Josefa ml. na gymnázium. Rodina zvažovala emigraci, ale když otec našel uplatnění v oboru v Ostravě, přestěhovali se Šamánkovi v roce 1970 tam. Za studií na gymnáziu v Ostravě jezdil Josef na vykopávky do Znojma a připravoval se na studium archeologie. Z politických důvodů mu ale Filosofická fakulta UK studium dvakrát zamítla. Po té, co si „udělal dělnický původ“ na tříměsíční brigádě ve Státním statku Bruntál, byl přijat na Vysokou školu zemědělskou v Brně. V srpnu 1980 jako absolvent vysoké školy narukoval na roční vojnu k motostřelcům do Kdyně. V prosinci se povinně účastnil vojenského cvičení Krkonoše plánovaného jako pohotovost kvůli možnému sílícímu hnutí Solidarita v Polsku. Invaze do Polska se nakonec neuskutečnila, vojenské jednotky byly od polských hranic odveleny do domovských útvarů. V 80. a 90. letech žil v Brně. Pracoval ve Výzkumném ústavu pícnin a v České státní pojišťovně jako disponent pojištění plodin a úrody. Během převratných změn v roce 1989 spoluzakládal Občanské fórum v brněnské České státní pojišťovně. V 90. letech působil v České pojišťovně, a.s., jako člen dozorčí rady a také jako personální i obchodní ředitel na regionální úrovni, v pražské centrále pak jako školitel. V letech 2005, 2009 a 2011 sloužil na několikatýdenních misích jako dobrovolník v týlu v Izraelské armádě. Od roku 2004 žije v Praze. Je otcem tří dětí.