Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Růžička (* 1926  †︎ 2016)

Revoluční garda svlékla chlapy z amerických uniforem a dala jim německé uniformy

  • narozen 15. ledna 1926 do smíšené česko-německé rodiny

  • 1944 – narukoval do Wehrmachtu

  • sloužil v Arbeitsdienst

  • 1944 – narukoval v Regensburgu do 25. motorizovaného pluku

  • absolvoval výcvik v tankové škole v Postupimi

  • narukoval do 10. tankového pluku jako velitel tanku

  • zúčastnil se bitvy o Ardeny, byl zraněn v obličeji

  • zajat americkými vojsky, prošel zajateckým táborem ve francouzském Compiégne, táborem u Paříže a táborem v Clermont-Ferrand

  • odveden do 1. československé samostatné obrněné brigády

  • 24. července 1945 – repatrioval do Československa

  • 1951 – listopad 1953 – narukoval do Pomocných technických praporů

  • po vojně pracoval v Petrofu v Hradci Králové

  • zemřel 26. září 2016.

Studentem na Žatecku

Jan Růžička se narodil 15. ledna 1926 do smíšeného česko-německého manželství. Tatínek pocházel z rakouského města Rohrau, kam dědečka pozval z české země kníže Harrach, a maminka byla z pohraničí. Tatínek absolvoval v Českých Budějovicích zemědělskou školu, povoláním byl diplomovaný agronom a chtěl být na statku správcem: „To samé jsem chtěl být i já, jenomže všechno padlo.“

Když přišla první světová válka, tatínek byl zraněn a nakonec se po další válečné anabázi dostal do Trebišova, kde pracoval jako správce cukrovaru a okolních statků. Odtud odešel do Jaroměře, kde ho však zastihly problémy se srdcem. Tatínek zemřel, když byly Janovi tři roky: „Já jsem ho dohromady neznal. Máma byla německé národnosti a příbuzné jsme měli v Sudetech. Sudetský děda měl statek a mlýn o samotě, takový krásný, tak jsme tam jezdili každý rok na prázdniny. Číňov u Žatce. (...) Tam jsme si hráli na indiány, lovili jsme ryby, strýc choval koně, běhala tam hříbata a krávy se pásly. To byl statek, mlýn a jeden katastr, všechno v jednom. Pole, louky, lesy, krásné to bylo. Dnes je to celé zbourané.“

Z české na německou národnost

Po svém otci měl sice Jan Růžička zapsanou českou národnost, ale maminka byla národnosti německé. Po vytvoření Protektorátu Čechy a Morava dostal německou příslušnost a musel navštěvovat německé školy. Nejdříve docházel do Kuksu a poté do Oberschule v Hradci Králové: „Já jsem chtěl být tím, co děda a táta. Mně se to líbilo, hodit flintičku, na koníčkovi jezdit, adjunkti byli mladí kluci, pěkný. Máma mě dala k jednomu strýci, který měl velký dědičný statek. On byl hrozně pokrokový.“  

Pamětník tak přešel do Číňova u Žatce jako zemědělský učeň. Problém byl, že nevyrůstal v zemědělské rodině, a tak neměl zkušenosti s prací na statku. Začal tedy ještě kromě práce docházet do žatecké zemědělské školy.

Nábor do SS

Jak Jan Růžička vzpomíná, prý sice doufal, že se bude moci věnovat práci na statku, ovšem válečné události mu to nedovolily. Byl nyní zapsán jako Němec, a tak podléhal německé branné povinnosti. První zkušenost přišla s náborem do SS, kterému se však ještě stačil vyhnout: „Mně bylo sedmnáct a půl a najednou přijeli do školy esesáci z Prahy. V kožených kabátech, rytířské kříže... Nábor do SS. Ale to nebylo, jak dneska říkají. Byli někteří dobrovolní, ale ti poslední museli k Wehrmachtu nastoupit. Tak prý musí ředitel nechat nejvyšší třídu nastoupit na dvoře a oni musí vybírat k SS. Strýc byl zadobře s ředitelem. (...) Já jsem byl dost velký, tak jsem byl asi třetí. Přišel v koženém kabátě a povídá: ‚Von wohin sind Sie?‘ A já lámanou němčinou: ‚Ich bin aus Protektorat Böhmen und Mähren.‘ – ‚Auf die Seite.‘ Hned pryč.“

Tenkrát prý bylo vybráno celkem čtrnáct chlapců a během dvou týdnů nastoupili na frontu. I někteří další kamarádi už rukovali, ovšem Jan Růžička byl stále doma.

Na pracovní službu

V osmnácti letech však už musel bezpodmínečně narukovat. Nejprve nastoupil do Arbeitsdienst (RAD). Jednalo se o polovojenskou organizaci, která měla za úkol snížit nezaměstnanost právě kvůli branné povinnosti. Na rozdíl od jiných pracovních útvarů byl Arbeitsdienst složen výhradně z mladých německých chlapců a děvčat do dvaceti let. Účelem organizace bylo, aby se mladí Němci naučili vojenskému drilu, protože se od nich očekával nástup do Wehrmachtu. Pamětníkův osud nebyl jiný.

Nejprve působil tři měsíce v Královci (německy Königsberg, dnes Kaliningrad), kde pracoval s rýčem, krumpáčem a kolcem, a poté přešel do Kostrzynu nad Odrou. Poněkud nezvyklé bylo, že se prý během své anabáze v RAD naučil polsky.

Z Řezna do Holandska

Poté Jan Růžička nastoupil do Regensburgu k 25. motorizovanému pěšímu pluku a jeho instruktorem se stal voják původem z Polska: „A jezdila za ním milenka. To byla Polka. Když měl kolikrát službu, nemohl jít za ní na nádraží, tak jsem dostal propustku a jel pro ni. Pak jsem s ní třeba celý den chodil po Regensburgu a šli jsme do kina nebo na pivo.“

Z nováčků byli vybráni tři chlapci, mezi nimi i pamětník, kteří šli do tankové školy do Postupimi na další pětiměsíční výcvik. Jan Růžička se měl stát velitelem tanků: „Tak jsem šel do školy a ostatní šli bojovat po třech měsících. Byla invaze a my jsme s nimi byli ve styku. Každou chvíli nám psali: ‚Ten padnul, ten padnul.‘ Hromada jich padla.“

„Ráno jsme šli vždycky na cvičák a měli jsme tam i tanky na dřevoplyn. Měli jsme různé druhy tanků, americké, ruské, anglické, a učili nás, kde jsou ty tanky nejzranitelnější, protože budeme velitelé tanků. Ale německé tanky nebyly.“

Poté se pamětník vrátil do Regensburgu a přihlásil se na vykupování koní pro dělostřelectvo do Holandska: „Tak jsme jeli. Bylo nás celkem asi patnáct. Veterinář koně prohlédl, jaký je, podle toho odhadl cenu a Holanďan za to dostal peníze. Ne že by jim koně sebrali. To nebylo.“

Směrem do Arden

Jan Růžička putoval do Holandska, kde však v té době operovali partyzáni. Na radu místního Holanďana se jednou vydal se svou skupinou přes les, což se mu vrylo do paměti: „Museli jsme v noci, v ruce samopal a každou chvíli někde něco šustlo. Já jsem si říkal: ‚Ten nás navádí někam.‘ Protože tenkrát říkali, že chytají německé vojáky, převléknou je a pak dělají takové akce. Šli jsme lesem, přišli jsme na silnici, jdeme doleva, šlapeme, šlapeme a furt nic. Teď jelo německé vojenské auto, tak jsme ho chtěli zastavit. Kdepak. Ten by nás přejel. Furt jsme ten hřebčinec nenacházeli. Tak jsme šli na druhou stranu s klukem. Najednou přijel oberplitz, náklaďák, a tam byli od protiletadlových děl. Bylo jich asi deset na korbě nahoře pod plachtou a šoféři. Tak jsme je haltovali, oni zastavili a museli jsme dát ruce nahoru. Jeden důstojník vylezl a prohlížel nás. Museli jsme ukázat, že jsme skutečně vojáci.“

Odvádění koní si sice dlouho neužil, ale při té příležitosti se zúčastnil bitev a akcí, které dodnes mají zvučné jméno. Ocitl se například v Arnhemu, kde Spojenci vysadili obrovské množství parašutistů v rámci operace Market Garden. Nebyl však v přímých bojích, ale v záloze: „Tam jsme se ještě učili střílet z kulometu dvaačtyřicet. Ten má 1900 ran za minutu. Víte, co to je? To jsme skoro ustřelili strom.“

Najednou však přišla výzva, že německé tanky jsou již konečně vyrobené a že si pro ně mají dojet k Düsseldorfu. A s nimi pak putovat do Arden.

Těžké zranění v obličeji

Německá protiofenziva u Arden začala v polovině prosince 1944. Jednalo se o jeden z nejvýznamnějších pokusů Německa zvrátit průběh války ve svůj prospěch. Do té doby německá armáda prakticky jen ustupovala, ale bitva u Arden měla vše otočit. Právě zde působil Jan Růžička jako velitel tanku.    

První německý útok přišel 16. prosince 1944: „Válka, sníh a Američané už zpívali White Christmas nebo něco. Rozumíte, jo? Vánoce připravené. Nikdo s tím nepočítal.“

„Moc jsme ani nestříleli. Vím, že tank Sherman jsem sestřelil. Ulétla celá věž. Byl jsem na Tigeru se 120mm kanonem. Jinak nevím, co jsme všechno trefili, ale tohle vím. Byli jsme schovaní v lese a oni vyjeli. Kdybychom nestřelili my, tak střelili oni.“

Vzpomíná, že 26. prosince už byl s tankem asi čtyřicet kilometrů za belgickým městem Bastogne a směřoval k Antverpám. Ovšem další den ráno byl zraněný. Američané tehdy ustupovali a Jan Růžička jel se svým tankem jako jeden z prvních. Vjel do města, na jehož konci stála barikáda. Tehdy však netušil, že se jednalo o léčku a německé tanky se ocitnou pod spojeneckou palbou: „A já to chytil do obličeje. Ještě že jsem měl helmu. Utrhlo mně to nos. Ale chudákovi, co byl dole, to vyrvalo z těla všechno. Já vím, že jsem si sáhl do obličeje a cítil jsem krev. Jako by mě někdo střelil brokovnicí. Omdlel jsem a spadl jsem dolů. Ještě jsem cítil, jak všichni vyskakovali z tanku a lezli ven. Byl sníh a všude pod námi byly miny. Ještě jsem viděl podél baráku stín, ale co tam budu střílet? Celý náš oddíl dojížděl, tanky dojížděly na doraz, a pod námi byly všude miny. To vždycky ta bouchla, ta bouchla.“

Jan Růžička putoval k nouzovému obvazišti. V obličeji, přímo na nose, měl střepinu. Nejednalo se prý o vážné zranění, ale hrozila mu otrava krve.

Léčení ve Frankfurtu nad Mohanem a zpátky na frontu

Poté byl převezen do zámku poblíž Frankfurtu nad Mohanem a operován. Následně odjel do Darmstadtu, kde obdržel italskou uniformu a vracel se do Arden. Německá válečná mašinerie už v té době příliš nefungovala, Německo bylo rozbombardované, byl nedostatek vojáků i pracovních sil, ale stále se tvrdě bojovalo.

Když se Jan Růžička dostal ke svému útvaru, už nikoho známého nenašel a nebyly připravené ani tanky: „Tam byli samí cizí lidé. Už se ustupovalo pěšky. Už tam bylo všecko zpatlané dohromady, jak tomu říkali – kampfgruppe. Námořníci, kuchaři nebo vojáci od zásobování. Měli jsme akorát malý minomet, kulomet a panzerfaust. Auta nás vždycky odvezla zase zpátky, kus dále. Tam už byly vykopané zákopy a zase jsme drželi frontu. To bylo kulometné hnízdo jen pro jednu osobu. Kvůli střepinám.“

Válečným zajatcem

S jedním vojákem původem z Lotyšska byl poslán na průzkum na frontovou linii. Měl jít prozkoumat les, který však už ostřelovali Američané. Spolu s Lotyšem se tedy otočil a odešel do vesnického domu, kde žila matka se dvěma dcerami. Spolu s nimi chtěli přečkat, až poleví spojenecká ofenziva: „Ještě předtím jsem slyšel náš kulomet: ‚trrr‘ a americký ‚pa, pa, pa, pa‘. Tak jsem povídal: ‚Už to začíná, už mají dotyk.‘ Netrvalo dlouho, přilétl k nám německý voják od zásobování a říkal: ‚Jé, Růžička, ustupujeme, ustupujeme.‘ Já říkám: ‚Běžte napřed, my půjdeme za vámi.‘“

Netrvalo dlouho a k domu přijel německý „hakl“, na který Spojenci soustředili střelbu. Během tohoto ostřelování Lotyš zemřel a jedna z dívek byla zraněna. Pamětník stále setrvával v domě a pozoroval z něj hned několik vln amerických vojáků – k první vlně se nehlásil, protože prý byli nervózní, druhá vlna byla klidnější a třetí vlna už kouřila. Vylezl tedy až při třetí vlně a byl zajat: „Teď máma stála venku s tou holkou a říkala, že jsem byl hodný, aby mně nic nedělali. No byli na mě hodní.“

Jan Růžička byl spolu s dalšími patnácti německými vojáky zavřen v jednom vesnickém sklepě. Poté k vojákům přišel americký důstojník a zeptal se, zda by jim nepomohli nosit raněné: „Že nemají ani doktora, mají jen tři saniťáky a že jsme obklíčení. Vesnice byla zase obklíčená Němci. To jsem měl zase strach já. To by byl polní soud, to by bylo hotovo.“

Pamětník tedy pomáhal léčit raněné americké vojáky. Po přechodu fronty byl převezen do zajateckého tábora u Compiégne, poté do tábora nedaleko Paříže a nakonec skončil v táboře u Clermont-Ferrand. Zde byli zajatci tříděni, Jan Růžička byl vybrán do 1. československé samostatné obrněné brigády, ale nakonec vstoupil do americké armády: „Oni chtěli paradesantní výcvik a že půjdeme do Pacifiku. (...) Pak jsme lajdali po vesnicích a chodila za námi repatriační komise. Furt nás lákali, ale hromada kluků nechtěla.“

Zajatcem ve vlastní zemi

Pamětník však repatrioval a přijel do Prahy 24. července 1945 v americké uniformě. Myslel si, že mu to pomůže, protože nenávist vůči Němcům byla tehdy značná. Osudově se však mýlil, neboť režim v Československu už „věděl své“.

Z Francie přijel dobytčím vagonem a v Plzni byl posazen do speciálního vlaku. Rozčarování přišlo, když přijel na pražský Smíchov: „Najednou přišla Revoluční garda a malinký podplukovník, který oblékl uniformu za pět minut dvanáct, řekl: ‚Hoši, musíte do karantény do Motola.‘ A civilisté, co jsme jim dávali čokolády a žvýkačky, říkali: ‚Hoši, tam nechoďte. To je německý zajatecký tábor.‘ Tak jsme se začali bouřit, ale nic nám to nepomohlo. Tam byla Revoluční garda v černých esesáckých uniformách s červenými páskami, bajonet auf a že musíme do Motola. Já jsem ale přišel k tomu podplukovníkovi, že mám vodu na plicích.“

Pamětník tak byl poslán do Ženských domovů, zatímco ostatní zamířili do Motola: „A přes noc ty chlapy Revoluční garda převlékla a dala jim německé uniformy. Druhý den ráno byla Revoluční garda v amerických uniformách. Ale mně uniforma zůstala.“

Byl evidován jako zajatec až do roku 1947, kdy byl propuštěn. Mezitím mu však byl zkonfiskován veškerý majetek a navíc byla do Německa odsunuta jeho maminka a všichni jeho příbuzní.

Jan Růžička získal občanství až v roce 1950, ale hned za rok musel nastoupit do Pomocných technických praporů. Sloužil v Děčíně, Litvínově a Karviné až do listopadu 1953. Po vojně pracoval na expedici ve firmě Petrof v Hradci Králové. V současnosti žije se svou manželkou v Jaroměři.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Luděk Jirka)