Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Evald Rucký (* 1959)

• narozen 9. ledna 1959 ve Frýdku-Místku

• když mu byly tři roky, rodina Ruckých se přestěhovala do Pardubic

• tam zažil invazi vojsk Varšavské smlouvy, kterou si barvitě vybavuje

• v devíti letech začal na lidové škole umění tančit balet

• v roce 1974 byl přijat na konzervatoř v Praze a později začal tančit v Národním divadle

• v roce 1977 uspěl v prestižní soutěži Prix de Lausanne a vysloužil si roční studijní stáž u Královského baletu v Londýně

• soudruzi mu místo toho nabídli pobyt v Moskvě

• v rané dospělosti poznal manžele Holekovy, přijal víru a později kázal v několika sborech v rámci Církve bratrské

• na vojně pokračoval v kolportaci zakázané náboženské literatury a vyslýchala ho kvůli tomu vojenská kontrarozvědka (VKR)

• v 80. letech konvertoval k Jednotě bratrské a od ledna 1987 působil v Liberci

• v roce 1998 se stal členem Úzké rady Jednoty bratrské (JB)

• v roce 2008 se stal předsedou JB a v roce 2011 byl vysvěcen na biskupa Světové jednoty bratrské

• v roce 2025 žil v Liberci

Jako dítě si Evald Rucký sám vybral balet a jako elév to dotáhl až na scénu Národního divadla, kde osobně poznal takové velikány, jako byli Josef Kemr či Dana Medřická. Hodně nocí tehdy také prohýřil. Když však dosáhl plnoletosti, obrátil se k věcem víry. V době tančení v Armádním uměleckém souboru na zájezdech do zemí Varšavské smlouvy se podílel na pašování zakázané náboženské literatury. Vyslýchala ho kvůli tomu vojenská kontrarozvědka. Dva roky před sametovou revolucí se s rodinou přestěhoval do Liberce. V roce 2011 byl vysvěcen na biskupa Světové jednoty bratrské.

Evald Rucký se narodil 9. ledna 1959 ve Frýdku-Místku a křestní jméno dostal po svém otci, jeho o sedmnáct měsíců starší sestra Libuše zase nosila jméno své maminky. Evald Rucký starší pocházel z chudých poměrů z obce Raškovice u Frýdku-Místku. S bratrem Evženem a rodiči však vyrůstal ve zhruba deset kilometrů vzdálené obci Dobrá. Jeho matka Amálie, rozená Uherková, byla silně věřící ženou katolického vyznání. Za manžela měla Jana, jehož předci pocházeli z Polska. Pracoval na železnici jako mašinfíra. Amálie byla klasickou ženou v domácnosti.

Život v Těšínském Slezsku jí připadal zaostalý

Pamětníkovu matku Libuši poznal otec na vojně u Opatovic nad Labem. Matka vystudovala v nedalekých Pardubicích obchodní školu. Pár nejprve žil u rodičů v Dobré u Frýdku-Místku. Babička Amálie tehdy svého malého vnuka Evalda silně ovlivnila. Právě na její popud byl pokřtěn. Často ho brala do kostela na mši. Pamětník si z raného dětství barvitě vybavuje, jak se svou babičkou jezdil také vlakem do Českého Těšína, kde se konaly trhy a babička Amálie tam prodávala výrobky z domácího hospodářství. 

„Těšín byl rozdělený na český a polský Těšín. Babička mi vtloukala do hlavy, že Poláci nejsou dobrý národ,“ vzpomíná Evald Rucký s tím, že smýšlení babičky ovlivnily zkušenosti z roku 1939, kdy Polsko po Mnichovu obsadilo Těšínsko. 

Pamětníkova maminka však nebyla se životem v Těšínském Slezsku spokojená, proto se rodina Ruckých v roce 1962 přestěhovala do Pardubic, odkud Libuše, rozená Hájková, pocházela. Pamětníkovi byly tři roky. „Moje maminka si přála vrátit se zpátky, protože život na Pardubicku jí připadal mnohem modernější než zaostalý život někde pod Beskydami,“ vysvětluje důvod přesunu do Čech s tím, že jeho matce vadily tradiční konzervativní představy o roli ženy.

Oba rodiče začali pracovat v nedávno dokončené elektrárně v Opatovicích nad Labem. Chvíli ještě bydleli u druhé pamětníkovy babičky z matčiny strany Blaženy Hájkové, rozené Slabé. Ta představovala ve srovnání s prarodiči ve Slezsku svobodomyslnější svět. S manželem Emanuelem Hájkem byla rozvedená. Rodina Ruckých u ní bydlela do doby, než dostali nový byt na sídlišti, postaveném na začátku 60. let, v Polabinách, kde také pamětník začal chodit do školy.

Naftou z tanků smrděl celý les

Navštěvoval tam i lidovou školu umění. Nejprve se učil hrát na housle. „To mě nebavilo. Škole jsem se vyhýbal, až to prasklo,“ usmívá se pamětník. Poté zkoušel hrát na flétnu, která ho bavila, jenže výuku stopla invaze vojsk Varšavské smlouvy. Učitel flétny tehdy po okupaci emigroval. 

21. srpen 1968 na devítiletého Evalda výrazně zapůsobil. „Jde o jeden z nejsilnějších traumatických zážitků mého dětství,“ přiznává. Ten prázdninový den mu ráno domů volala maminka z opatovické elektrárny, aby se se sestrou okamžitě sbalili a utíkali k dědovi Emanuelu Hájkovi. „Jenže jsme bydleli v Polabinách a děda na Židově, což znamenalo proběhnout celými Pardubicemi,“ nastiňuje několik kilometrů dlouhou trasu. U dědečka počkali vystrašení sourozenci na matku a poté jeli autobusem za babičkou do Opatovic okolo známé Kunětické hory. „Tam je takový les, ten byl z části vykácen a byly tam tanky. Když jsem to jako dítě viděl, vyvolávalo to ve mně strašlivou hrůzu, protože mířily na Pardubice a na naší silnici. Všude byla cítit nafta. Tehdy byla cítit jinak než dnes, ale strašně to zapáchalo. Smrděl od toho celý les a smrad nám také vlezl do autobusu. Rusové se tam utábořili, udělali si ohniště a žili tam, jak kdyby byli někde na Sibiři,“ popisuje své vzpomínky na začátek okupace.

Husák mu připadal směšný

Následnou normalizaci jako náctiletý vnímal především přes Gustáva Husáka. „Když mluvil v televizi, byly to kecy hodiny a hodiny o věcech, kterým jsem nerozuměl, ale rozhodně mně připadal směšný. Měl tu svou normalizační rétoriku a používal slova, která mi byla sice cizí, ale bylo evidentní, že přetáčí lež v pravdu. A to bylo i pro dítě markantní. Když začal mluvit, tak jsem televizi vypínal, protože se to nedalo poslouchat,“ vzpomíná. Na popud silně antikomunisticky založené maminky nikdy nevstoupil do Pionýra ani nebyl Jiskrou. Zato však začal sám od sebe ve třetí třídě v devíti letech navštěvovat hodiny baletu jako náhradu za zrušené hodiny flétny. „Nastoupil jsem taneční dráhu, která pak významně ovlivnila moje mládí a dospívání,“ podotýká s tím, že lidová škola umění ho velmi dobře připravila na úspěšné složení talentových zkoušek na státní konzervatoř v roce 1974. „Když jsem šel z pošty s dopisem, že mě přijali, domů jsem celou cestu protancoval, protože jsem dosáhl svého prvního velkého cíle,“ vzpomíná.

Tátovi kopal hrob

Mrzelo ho však, že radost z přijetí nemohl sdílet se svým otcem. Ten již s rodinou nežil, propadl alkoholu. „Když jsem ho někdy potkal na chodníku a viděl, v jakém je stavu, bylo mi zoufale. Když jsem ho ve svých patnácti letech potkal naposledy živého, zatáhl mě do svého kumbálu, kde žil, a když jsem tam viděl všechny ty pivní lahve, šla na mě hrůza a odpor,“ popisuje emotivní okamžik, kdy se s ním táta vědomě loučil a na památku ho obdaroval řadou svých osobních věcí. „Když jsem odcházel, plakal jsem jako zvíře. Nevěděl jsem, že ho vidím naposledy, ale věděl jsem, že tohle už nemůže dlouho trvat.“ 

Jeho otec brzy nato opravdu zemřel. Syn Evald ve Skalici u Frýdku-Místku pomáhal dědečkovi a babičce kopat hrobku. Do ní otce nakonec pochovali. „Pamatuju si, že jako kluk jsem na kolečku vyvážel lidské kostry, protože hrobka byla na místě hromadného hrobu z doby moru,“ vrylo se mu do paměti. Matka si brzy našla nového partnera, ale Evald Rucký jako patnáctiletý již začal bydlet v Praze. Domů do Pardubic se v době studia na konzervatoři již vracel pouze sporadicky.

Soudruzi mu místo stáže v Londýně nabídli Moskvu 

Jako elév či komparzista začal brzy působit na scéně Národního divadla. „Nejprve jsme pomáhali s triviálními věcmi, které by zvládli i laici, ale postupně jsme měli i první taneční možnosti v rámci opery. Tančil jsem třeba v Rusalce,“ poznamenává. Seznámil se například s Eduardem Hakenem (1910–1996), poznal Danu Hlaváčovou (*1945) či Danu Medřickou (1920–1983). „Nemohl jsem odolat Kočičí hře, která měla snad 600 repríz,“ vzpomíná na hru, kterou viděl ve Stavovském divadle mockrát. 

Zásadním učitelem se pro něj stal bývalý tanečník a sólista Národního divadla Karel Lukšík (1920–2001), díky kterému dostával v Národním divadle stále větší možnosti a již se z odměn v divadle z velké části mohl uživit sám. „Akorát jsem byl zmetek, neuměl si toho vážit a všechno jsem zase utratil. Za dobré pití, salonky v hotelích, kam jsem zval své známé a vlastně si kupoval jejich přátelství,“ uvědomuje si. 

Karel Lukšík ho připravoval i na účast v Prix de Lausanne, jednu z nejprestižnějších baletních soutěží na světě, na kterou se Evald Rucký v roce 1977 vypravil a účast v ní považuje za velký životní zlom. Ve Švýcarsku mohl emigrovat, dostal nabídku odjet do USA na Floridu. Ale odmítl, protože za prvé Lukšíkovi před odjezdem do Lausanne slíbil, že se do nesvobodného Československa vrátí, za druhé i kvůli matce. V baletní soutěži se spolu s Lenkou Jarošíkovou dostal až mezi nejlepší. Postoupil do semifinále. Vyhrál tak roční studijní stáž v Královském baletu v Londýně. Soudruzi v Československu mu však místo toho nabídli dvouleté studium na taneční škole v Moskvě. „Tady se razantně změnil můj pohled na komunistický režim jako nepřátelský. Bral jsem ho jako režim, který neumožní svobodu a nedá člověku to, co si právem zaslouží. Takhle revolta mi pak pomohla v mém životě najít Boha,“ vysvětluje Evald Rucký.

O víře diskutoval i s Josefem Kemrem

Kolem osmnáctých narozenin postupně dospěl k víře. I díky Josefu Kemrovi, po jehož boku v Národním divadle také hrál. „Na Staroměstském náměstí v Týnském chrámu působil progresivní kněz, páter Jiří Reinsberger (1918–2024), ke kterému rád chodil i Pepíček Kemr,“ říká Evald Rucký.

Seznámil se s Pavlem Holekou a s jeho manželkou Martou z Církve bratrské. Martu Holekovou, narozenou v roce 1947 jako Procházkovou, pamětník tehdy pojal za svou duchovní maminku. V letech 1970 až 1989 spolupracovala s nizozemskou křesťanskou organizací Open Doors. Měla možnost vycestovat do Nizozemí a poznat tam Corrie ten Boom (1892–1983), která přežila holocaust a napsala knihu Útočiště. „Tehdy byla po Evropě velice známá. Stala se světoznámou misionářkou a měla evangelizace na stadionech před desítkami tisíc lidí,“ poznamenává pamětník, který od manželů Holekových dostal tři měsíce před plnoletostí k narozeninám Bibli kralickou. Tehdy Holekovi přebírali zásilky křesťanských knih ze zahraničí a pomáhali je dostávat mezi čtenáře. A Evald Rucký se po osobní konverzi k Církvi bratrské stal jedním z kolportérů zahraniční a v Československu zakázané literatury. „Tím v něčem začala i moje pomsta režimu, že mohu lidem rozdávat bibli. A že jsem jich měl spousty,“ usmívá se.

K pašování knih pomohlo i jeho působení v Armádním uměleckém sboru (AUS) na Pohořelci, kam se dostal v rámci plnění základní vojenské služby po splnění přijímače v Bzenci v červenci 1979. Byl tam se svými uměleckými vrstevníky z konzervatoře Markem Ebenem, Otou Brouskem mladším či Františkem Staňkem. 

Duchovní činnost vyvíjel přímo v kasárnách

Pamětník zdůrazňuje, že díky tehdejší akutní nemoci nepodepsal vojenskou přísahu. „Nevím, jak je to možné, ale nikdo na to tehdy nepřišel. Uchovával jsem si to jako poklad, že jsem nebyl v Pionýru, v SSM a ani nejsem voják,“ přiznává. V listopadu 1979 se oženil s Rut a vychovali spolu tři děti.   

V kasárnách vyvíjel duchovní činnost. „Přímo na tanečním sále jsme si po večerce četli z bible, modlili jsme se, zpívali a svědčili jsme o tom, co s námi Bůh v životě dělá, což tedy bylo šílené,“ usmívá se. Když se na to na základě udání přišlo, čelil nátlaku komunistů. 

Účinkování v AUSu mu pomohlo k pašování zakázané literatury na cestě ze západní Evropy do Československa a dál do východní Evropy, neboť jezdil po mezinárodních jevištích v SSSR, Maďarsku či Polsku. Když v souboru onemocněl Miloslav Korn, bratr Jiřího Korna, Evald Rucký převzal některé jeho taneční role. „Myslím, že mě to i zachránilo od toho, že jsem neskončil v Sabinově. V té době jsem toho využíval a vozil jsem bible skrz AUS, takže pro mě je Armádní umělecký soubor srdcovkou,“ říká a doplňuje, že kromě biblí provezl přes hranice i spoustu zpěvníků. 

Knihy ukrývali ve studnách

Zakázanou literaturu do Československa vozili z Holandska i z Anglie různí lidé, které v rámci konspirace pamětník často ani neznal. „Někdy jsem je neviděl, ale později jsem již svými vlastními cestami nalezl ty, co na těchto věcech participovali,“ líčí. Přebíral od nich balíky, které pak schovával v úkrytu ve vodárně v Nemošicích na okraji Pardubic. „V té vodárně u Chrudimky byly vybudované zvláštní homole, které přikrývaly studně. Studny byly sběrnou pitné vody a ty pak napájely část Pardubic. A v pořadí třetí manžel mé maminky tam spolu s maminkou bydleli a on kontroloval kvalitu vody. Měl na starost celkem devět [studní], kam se bible, slovníky nebo zpěvníky daly ukrýt,“ popisuje pamětník, který pak knihy i díky výjezdům AUS dál distribuoval. „Přišlo se na to, až když jsem byl z AUSu pryč,“ říká s tím, že kvůli tomu na něj režim nasadil vojenskou kontrarozvědku (VKR) v době, kdy nějaký čas po AUSu střídal několik zaměstnání.

 „Tehdy jsem měl velmi vážné potíže s prozrazením činnosti v AUSu. Byl jsem vojenskou kontrarozvědkou povolán na tři velmi dramatické výslechy,“ říká. Fyzicky ho dle jeho slov napadli jen jednou. „Dostal jsem takovou, že jsem spadl ze židle na zem. Jinak šlo hlavně o psychické vydírání. Co se rodičů týkalo, mojí maminky, rodičů z manželčiny strany, i oni ukrývali spousty literatury.“ Ale o nich mlčel, aby je neprozradil a neublížil jim. Výslechy trvaly hodiny a hodiny: „Chtěli vědět, kdo to odvážel, kdo u toho byl, kde jsem to sehnal, jak kolportace probíhala. A tam jsem lhal o sto šest,“ vykládá s tím, že vše zapřel, nikoho nikdy neprozradil ani neohrozil. Kontrarozvědka prý znala i značky aut, které knihy do Nemošic vozily. Dokonce studny prohledávali, ale tajný úkryt nikdy nenašli.

Konfident se mu přiznal a spáchal sebevraždu

Do nemilosti režimu se dostal i kvůli tomu, že v Pardubicích poskytoval vojákům duchovní službu po dobu jejich večerních vycházek. „Nabízel jsem jim, že mohou chodit k nám domů, kde dostali najíst, mohli si něco vyprat, povídali jsme si, modlili se a před večerkou se zase vraceli zpátky. Takhle jsme s manželkou za šest let posloužili zhruba 80 vojákům. Část z nich byla věřících a část z nich u nás uvěřila,“ říká. Jeden z nich však byl nasazeným placeným konfidentem, což mu později přiznal, a záhy spáchal sebevraždu. „To byl jeden z mezníků mého života,“ připouští Evald Rucký.  

Pamětníka pak podle jeho slov stále sledovala Státní bezpečnost (StB). V roce 1983 nastoupil jako učitel do Lidové školy umění v Polabinách, kde se jako dítě rozhodl tančit. Poté začal na přání tehdejšího ředitele školy dálkově studovat uměleckou pedagogiku na HAMU (Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění) v Praze. Promoval v roce 1988. Tehdy již byl zaměstnancem Jednoty bratrské, ke které konvertoval, stal se jejím členem a odešel sloužit do Liberce. HAMU dostudoval už jako kazatel. Naštěstí to byl poslední ročník.

Konvertoval k Jednotě bratrské

Jak došlo k jeho příklonu k Jednotě bratrské? Již od roku 1981 působil  v Horních Počernicích v Církvi bratrské. Po ukončení vojenské základní služby se spolu s manželkou přestěhovali do Pardubic, do domu Církve bratrské a sloužil tam. Byl i členem tamního staršovstva. Když začal jezdit do sboru Jednoty bratrské do Liberce (1987), stal se nejprve laickým kazatelem se souhlasem od státu pod paragrafem 16. Profesionálním kazatelem pod paragrafem 17, který už dostával „hmotné požitky“ se stal od 1. července 1987. 

Manželka pamětníka měla v Jednotě bratrské své fyzické kořeny. Jejím předkem byl významný kazatel Jednoty bratrské z období první republiky Josef Mikuláštík (1856–1937). „Jednota bratrská měla velkou nouzi v kazatelském kolegiu a o nás nějakým způsobem věděla,“ osvětluje Evald Rucký. Kontakty s Jednotou bratrskou probíhaly v Potštejně ve východních Čechách, kde žilo příbuzenstvo pamětníkovy ženy. Pamětník tam často jezdil už s mládeží z Církve bratrské na tábory a navštěvovali tam místní kostelík. V Potštejně působil i historik zabývající se Jednotou bratrskou Adolf Vacovský, který měl pamětníka velice rád a „prorokoval“, že jednou skončí „u nich“. Díky němu se poznal i s Jindřichem Halamou sen., který byl v té době dlouholetým předsedou Jednoty bratrské. 

Konverze Evalda Ruckého k Jednotě bratrské proběhla paralelně s jeho problémy v práci na lidové škole umění, která měla od roku 1986 nového ředitele. Tomu totiž vadil zájem StB o pamětníka. Evald Rucký pak působil jako kazatel Jednoty bratrské v Liberci až do roku 1997, kdy byl tehdejším vedením Jednoty pověřen pastýřskou péčí o některé mladší kazatele. Do sametové revoluce se potýkal s problémy s církevním tajemníkem Okresního národního výboru v Liberci, kde se musel pravidelně jednou za měsíc vždy v pondělí hlásit. „Byla to součást nějaké šikany a buzerace,“ myslí si Evald Rucký. Tajemník s ním například řešil členskou základnu Jednoty bratrské. Oficiálně měla přes tři sta členů, ale mnoho z nich bylo v evidenci vedeno i po smrti. 

Informace o vázacím aktu označuje za lživé

V Archivu bezpečnostních složek je pamětníkovo jméno vedené v kategorii agent (Svazky tajných spolupracovníků arch. č. TS-995689 MV). Vázací akt měl proběhnout 15. června 1989 na StB v Liberci. „Do místa vázací schůzky se jmenovaný dostavil sám po předem dohodnuté schůzce. Vše proběhlo naprosto nenásilně a bez komplikací. Celý vázací akt byl veden podle schváleného návrhu na vázání,“ stojí v záznamu StB o získání ke spolupráci. Podle svazku ho StB využívala k získávání informací o Jednotě bratrské. Přímé důkazy jako například doklady o finančních odměnách nebo agenturní zprávy však archiv neobsahuje.  

Pamětník tyto údaje označuje za naprosté lži. „Jsou to nesmysly, nikde jsem žádný vázací akt nepodepisoval,“ říká rázně a odmítá i informaci, že by v úřadovně Státní bezpečnosti byl. „Protože Státní bezpečnost začala chodit za mnou do domu, kde jsem bydlel,“ vysvětluje. 

A otevřeně vypráví o tom, jak se ho ke spolupráci snažili donutit. „Jednoho dne u mě někdo zazvonil, představil se jako soudruh Král a zeptal se mě, jestli by se mnou mohl mluvit. Poprvé jsem mluvil s někým, kdo reprezentoval Státní bezpečnost,“ popisuje Evald Rucký první setkání. Po určitém váhání příslušníka pozval dál a usadil v modlitebně, kde proběhl krátký seznamovací rozhovor.

Estébáky chtěl nechat mrznout v modlitebně

Hned následně se Evald Rucký se třemi kamarády radil, jak má postupovat dál. Jeden mu poradil, ať je nebere do bytu, ale jen do studené modlitebny, kde prý zimu dlouho nevydrží. Soudruh Král ještě přišel dvakrát. „A oba rozhovory byly velmi konfliktní. Abych zmírnil jeho naštvanost či agresi, některé věci jsem mu [samozřejmě] vyprávěl. Třeba, o co jde v tzv. ‚charismatickém hnutí‘.  Mluvit jsem o tom mohl, protože šlo o hnutí, ne o lidi. Žádné lidi jsem nikdy nejmenoval. Již jsem byl vycvičen po zkušenosti s vojenskou kontrarozvědkou,“ vysvětluje pamětník. Pokud padala nějaká jména, pak šlo pouze o oficiální funkce známých lidí jako třeba bratr Jindřich Halama sen., tehdejší předseda církve, protože, jak doplňuje, už věděl, že StB o nich stejně ví. 

„Byl jsem s ním skutečně jen v modlitebně, řekl jsem mu, co jsem uznal za vhodné. Později [po sametové revoluci] jsem od některých, kteří s nimi měli podobné kontakty, slyšel, že už i toto se bralo za spolupráci. Ale to jsem [tehdy] nevěděl.  Nevyhodil jsem je,“ připouští Evald Rucký a dodává, že z toho měl strach.

Operovali povolením vycestovat do Dánska

Na třetí a poslední schůzku přišel Král se soudruhem Málkem (ve svazku je označen jako mjr. Jiří Málek, starší specialista 2. oddělení II. odboru S-StB Ústí n. Labem), který navrhl přesun do bytu, kam je nakonec pamětník pozval. „Porušil jsem pravidlo, ale řekl jsem si, že tam mám ženu, tak snad na mě [soudruh Král] nebude řvát,“ líčí obvyklé jednání, a proto byl rád za přítomnost manželky Rut. Opět ho přemlouvali ke spolupráci a nabízeli vycestování do Dánska, kam dostali manželé Ručtí pozvání od kamaráda z organizace YWAM. „Měl pro mě pas, který jsem v té době neměl, a řekl, že když to spolu podepíšeme, tak se dohodneme. Na to jsem řekl, ať se nezlobí, že do toho jít nemůžu, protože mám svědomí, a že [spolupráci s nimi] nepodepíši,“ vypráví, jak odmítl podepsat vázací akt. „Tak to [soudruh Málek] zmírnil na to, ať zkusím sám formulovat, jak si to [s nimi dál] představuju,“ pokračuje pamětník v líčení schůzky.

Výše zmíněný svazek (arch. č. TS-995689 MV) ji popisuje takto: „Byl mu předložen závazek o spolupráci, který si podrobně přečetl a po chvilce mlčení zavřel jejich desky s vázacím slibem a projevil vlastní přání, že by tento závazek formuloval jinak, neboť předložená formulace se mu nelíbí, je třeba brát v úvahu jeho svědomí, a to, že je duchovní. Nemá námitek, necháme-li ho zformulovat vlastní prohlášení. Vzhledem k tomu, že by bylo netaktické trvat na původní formulaci, což by se mohlo negativně projevit při další spolupráci, bylo rozhodnuto, aby vlastnoručně zformuloval vlastní prohlášení o spolupráci (viz příloha) a dal si sám krycí jméno ‚EDA‘.“ Estébáky zmíněná příloha se ovšem ve svazku nedochovala.

Krycí jméno EDA ho šokovalo

Evald Rucký popisuje situaci takto: „Šel jsem, vytrhl jsem z dětského školního sešitu čistý nelinkovaný papír formátu A5 a napsal jsem na něj, že podle svého nejlepšího vědomí a svědomí nemohu se Státní bezpečností spolupracovat. Položil jsem ho na ty desky, znovu jsem se omluvil a řekl jsem, že když se budou chtít na něco zeptat, třeba jak bylo v Dánsku, že se nebudu bránit rozhovoru,“ vysvětluje a odmítá, že by si zvolil krycí jméno. „To jsem se dozvěděl až později, že jsem si dal jméno EDA. To byl pro mě už vůbec šok – kde na tohle přišli. Když jsem to nepodepsal, proč bych si dával přezdívku, pod kterou bych za nimi chodil?“ ptá se udiveně a zdůrazňuje, že rozhovor s majorem Málkem a zejména se soudruhem Králem skončil znovu konfliktně.

Z totální beznaděje ho vytrhla revoluce

Podle pamětníka mu řekli, že vzhledem k jeho nepodepsání spolupráce je nežádoucí osobou a bylo by tedy vhodné, aby s manželkou a s jedním svým dítětem vycestoval do Dánska a pak se už nevracel, jinak přijde o státní souhlas. Ostatní děti jim může údajně později dovézt babička, kterou za nimi pustí. „Tím, že jsem se vrátil, jsem několik dnů žil v očekávání dopisu, kde bude napsáno, že jako kazatel končím a ztrácím tzv. státní souhlas. Pro mě šlo o dny hluboké deprese, byl jsem v úplné beznaději. A místo toho přišla revoluce,“ vykládá.  

17. listopad 1989 zažil pamětník v Praze na synodu Jednoty bratrské. „V sobotu nám někteří členové synodu přišli říct, co se stalo,“ konstatuje. Po převratu si začal realizovat svůj sen o základní křesťanské škole. Tu založili v roce 1992 v Liberci. Tam pak také vznikla sociální práce tzv. Diakonie. Členská základna se pak prudce rozrostla. Její počet začal stoupat ze 110 členů v roce 1990 na téměř 400 členů v roce 1994.

Jednotu bratrskou postihl rozkol

V druhé polovině 90. let vyvrcholily v Jednotě bratrské dlouholeté vnitřní spory táhnoucí se již z doby totality. Eskalovaly do podoby mocenského boje. Ten se rozhořel během volebního období od 1995 do 1998. Šest týdnů před synodem 1998 byla pamětníkovi zakázaná duchovní činnost od části vedení církve, které ho obviňovalo např. z psychického týrání lidí či tunelování církevního majetku. Evald Rucký to odmítal a odvolal se k synodu (nejvyšší církevní orgán). Obvinění měla řešit nezávislá vyšetřovací komise sestavená z členů jiných církví. Byli v ní např. teologové, právník či psycholožka. Komise, která byla řádně zvolená synodem v roce 1998, podala na mimořádném synodu v roce 1999 tzv. Zprávu NVK. 

Na přelomu tisíciletí tak došlo v důsledku oněch dlouhodobých konfliktů v Jednotě bratrské k rozdělení na dva proudy. Jeden reprezentoval nejprve Jaroslav Pleva, nově zvolený předseda církve, člověk vyrostlý v Jednotě bratrské, a později od roku 2008 Evald Rucký. Druhý proud reprezentoval Ondřej Halama. 

„To je téma na disertaci,“ řekl Halama pro Paměť národa a situaci osvětlil pomocí citace biskupa Jednoty bratrské Adolfa Ulricha (1909–2002). „Ten na adresu nové nastupující generace řekl, že jsou jako piráti, kteří se nechali najmout na loď, že budou dělat posádku. A když loď vypluje na moře, tak vyhodíte původní posádku, abyste získali loď,“ vyprávěl pro Paměť národa Ondřej Halama. 

„Bratra Adolfa Ulricha znám úplně jinak,“ oponuje Evald Rucký a doplňuje, že bratr Ulrich ho měl vždy rád a hlásil se k němu díky předkům manželky Rut jako ke svému vzdálenému příbuznému. Mnohdy mu podle jeho slov i dobře poradil a o tzv. „pirátech v církvi“ se vyjadřoval obecně vůči všem mladým včetně Ondřeje Halamy. K němu doplňuje, že se v té době hlásil k charismatickému hnutí, a dokonce jako potštejnský kazatel v devadesátých letech otevřel faru a pro bohoslužby poskytl kostelík Jednoty bratrské studentům charismatické školy jménem Harvest – jejím sídlem se stal nedaleký Borohrádek. 

Podle Evalda Ruckého byl bratr Adolf Ulrich mnohdy kritický. „Ale jeho slova mířila na celou mladší generaci, tedy i na pana Halamu,“ reaguje. Majetkové spory v Jednotě bratrské řešily soudy, stejně tak jako i Světová jednota bratrská, pokaždé ve prospěch současné české Jednoty bratrské. 

Evald Rucký veřejně deklaroval, že je připraven rezignovat, pokud vyšetřovací komise prokáže, že se obvinění proti němu zakládají na pravdě. NVK však na mimořádném synodu podala Závěrečnou zprávu, že na základě získaných dokumentů není prokázán jediný doklad, který by obvinění potvrdil. V květnu 1998 ho synod v Nové Pace zvolil do Úzké rady Jednoty bratrské, o deset let později se stal jejím předsedou. V roce 2011 byl dvěma biskupy Světové Jednoty bratrské slavnostně vysvěcen do stejné role, a to s číslem 345, což označuje pořadí biskupů od počátku Jednoty bratrské v roce 1457. V roce 2025 žil v Liberci.