Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

doc. Ing.,CSc. Stanislav Rošický (* 1942)

• narozen 27. října 1942 v Čáslavi

• rodina žila v Hedvikově u Třemošnice na Čáslavsku

• otec hlavní účetní NP Kovolis v Hedvikově

• 2. srpna 1952 otec zastřelen při přepadení auta vezoucího peníze členy skupiny bratří Mašínových

• s matkou se odstěhoval do Rychnova nad Kněžnou

• vystudoval Strojní fakultu ČVUT v Praze

• pracoval jako programátor a poradce v počítačových firmách

• vyučoval na Vysoké škole ekonomické v Praze a na katedře ekonomiky Univerzity Hradec Králové

• žije v Rychnově nad Kněžnou

Stanislav Rošický se narodil jako jediné dítě manželů Josefa a Julie Rošických 27. října 1942, uprostřed druhé světové války. Oba rodiče již byli starší a Stanislav byl jejich vymodlený syn: „Tatínek se narodil v roce 1898, maturoval v Písku a šel na frontu do Itálie. Od roku 1930 pracoval v Hedvikově u Třemošnice jako prokurista v továrně, která se později přejmenovala na Národní podnik Kovolis. Továrna vyráběla hliníkové odlitky přetlakových brzd pro vlakové kotle. Otec byl autorem této nové technologie a považovali ho za pravou ruku majitele fabriky, proto mu také komunisté po zestátnění podniku nedůvěřovali. V Kovolisu pak pracoval jako hlavní účetní.“

Sobota před plánovanou dovolenou

Rodina žila v Hedvikově v menším zaměstnaneckém bytě s výhledem na tovární dvůr. V polovině prázdnin roku 1952 se téměř desetiletý Stanislav těšil na dovolenou s rodiči v Karlových Varech. Druhý srpen 1952 však zcela změnil osud rodiny Rošických: „V sobotu 2. srpna tatínek odjel do práce a už se nikdy nevrátil. Měl vyzvednout peníze na platy zaměstnanců fabriky z Hedvikova z banky v Čáslavi.“ Při zpáteční cestě zastavili třídveřový vůz značky Tudor členové odbojové skupiny bratří Mašínů, a to stálo Josefa Rošického život.

Usmrcen pro osm set tisíc

K tragédii přispělo několik nešťastných okolností. Josef Rošický jako hlavní účetní původně pro peníze vůbec neměl jet, ale rozhodl se na poslední chvíli nahradit pokladníka. Řidič vozu věděl, že nemá za žádných okolností zastavit, ani silniční kontrole, přesto na výzvu členů skupiny bratrů Mašínových, převlečených za příslušníky Sboru národní bezpečnosti, zastavil. Navíc bezpečnostní referent chránící převoz peněz zareagoval chybně, když se v šoku nechal odzbrojit a odevzdal samopal. Zatímco řidič a referent z vozu vystoupili, následně byli spoutáni a ponecháni v lese, účetní Josef Rošický zůstal uvnitř vozu s brašnou, ve které bylo osm set tisíc korun, na klíně. Po krátké potyčce, kdy odmítl vydat peníze, byl zblízka usmrcen vlastní pistolí.

Socialistické peníze

„Tatínek z vozu nemohl vystoupit, ale nemohl ani nebránit brašnu – hrozilo by, že by ho považovali za spolupachatele loupeže. Navíc to nebyly jeho peníze,“ reaguje Stanislav Rošický na časté připomínky, že jeho otec nemusel přijít o život, kdyby peníze nechránil. Když se k synovi a matce donesly první zvěsti o přepadení vozu a střelbě, přiběhli ke srocení zaměstnanců na továrním dvoře. První jejich starost byla pochopitelně o otce a manžela: „Ptali jsme se, co je s tatínkem. ‚Co je s vaším tátou, nás nezajímá, nás zajímá, kde jsou naše poctivě vydělaný socialistický peníze.‘ To nám tam řekli,“ vypráví Stanislav Rošický. „Tehdy jsem poznal, co to je lůza. Například když nám přišel ředitel fabriky kondolovat, tak současně oznámil, že se máme vystěhovat. Byt byl totiž služební.“

Zahozená taška

Po tragédii vyšetřovatelé hledali brašnu, ve které byly ukradené peníze. Stanislav Rošický vzpomíná na nepříjemné zážitky: „Měl jsem tu tašku identifikovat, dobře jsem si ji pamatoval. Zaslechl jsem, jak estébák říká: ‚Ať ten hajzlík řekne, že to je ta taška, už to hledáme tři dny a chceme jít domů!‘ Jenže kdybych potvrdil nesprávnou tašku, někoho by pak neprávem popravili!“

Sám s maminkou

Stanislav Rošický s matkou se po tragické události, která změnila jejich život, odstěhoval do Rychnova nad Kněžnou, odkud matka pocházela. „Dochodil jsem osmiletku a pak jedenáctiletku, na něž komunisté změnili gymnázia. To vše s podporou mé maminky. Její vdovský důchod činil osm set korun československých, jako vyučená dámská krejčová si také přivydělávala šitím a opravami šatstva. Zemřela v roce 1989.“

Prorocký sen

Stanislav Rošický byl členem komunistické strany. S ideologií komunismu se však definitivně rozešel v srpnu 1968, kdy se vyplnil jeho prorocký sen o tancích stojících na náměstí Krasnoarmějců v Praze, který se mu zdál o měsíc dříve. Později odmítl spojit svůj životní příběh s Komunistickou stranou Čech a Moravy, jejíž předseda Vojtěch Filip ho požádal o podporu při volbách – nechtěl se propůjčit k propagandě komunistických ideálů.

Profesní život

Stanislav Rošický v roce 1959 nastoupil na fakultu ekonomicko-inženýrskou Českého vysokého učení technického v Praze a po absolvování školy se stal programátorem podniku Kancelářské stroje. Dále působil v počítačových firmách a přednášel na Vysoké škole ekonomické, mezi jeho žáky patřili například ekonomové Vladimír Dlouhý nebo Jan Fischer. Pracoval také v Úřadu pro patenty a vynálezy. Po roce 1989 založil v Rychnově nad Kněžnou poradenskou firmu a poté se vrátil k pedagogické činnosti – na Univerzitě Hradec Králové přednášel na katedře ekonomiky, kde vyučoval předměty management, marketing a logistiku.

Svědectví obětí

V roce 2008 vznikl dokumentární snímek Miroslava Kačora nazvaný Svědomí hrdinů, ve kterém jako jeden z potomků obětí odbojové skupiny bratří Mašínů Stanislav Rošický vystupoval. „Hlavně jsem měl obavy, aby Mašínové nedostali státní vyznamenání. Vyznamenání náleží osobnostem, které nejsou natolik kontroverzní a nerozdělují takovým způsobem společnost. Z mého pohledu je čin, který stál život mého tatínka, loupežnou vraždou. Za peníze, které mému otci vzali, se odboj proti komunistickému režimu nefinancoval, oni si nakoupili motocykly a bundy a zbytek propadl při pádu měny.“

Křivdu nahradili jinou křivdou

Při natáčení Kačorova dokumentu se Stanislav Rošický setkal s tehdejším předsedou Senátu Přemyslem Sobotkou, který navrhoval bratrům Mašínovým udělit státní vyznamenání, ovšem jeho návrh neprošel. K vyznamenání bratrů Mašínových má pamětník pochopitelné výhrady: „Sobotka přirovnával situaci k partyzánské akci za války. Já to ale chápu jinak – Mašíni nahradili křivdu jinou křivdou. Mladí lidé, kteří v dokumentu adorují Mašíny jako hrdiny, z toho nemají rozum – dnes jsou děti od nejnižšího věku krmeny násilím v televizi, kde vystupují hrdinové typu Rambo.“ 

Poctivost a úcta

Během své pedagogické činnosti měl Stanislav Rošický vliv i na studenty: „Snažil jsem se vždy svým studentům předat takové poselství, aby si zachovali při podnikání poctivost a platili daně.“ I proto, že sám o otce v raném věku za tragických okolností přišel, jeho vzkaz a poselství s mezigeneračními vztahy souvisí: „Současné generaci bych rád vzkázal, aby si vážila svých rodičů a měla je v úctě.“