Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Edith Rosen, roz. Březinová (* 1926  )

Rozeslali jsme devět tun potravin

  • narozena 18. listopadu 1926 v Kadani
  • pochází ze smíšeného manželství
  • maminka Židovka, otec Čech
  • po rozvodu rodičů žila jen s matkou v Karlových Varech
  • vychovávána jako sionistka
  • členka mládežnického hnutí Tchelet lavan
  • po vypuknutí války se přestěhovala do Prahy
  • matka odeslána do ghetta v Terezíně
  • pomáhala Heinzi Prossnitzovi rozesílat potravinové balíčky do koncentračních táborů
  • ilegálně rozeslali židovským vězňům na devět tun potravin
  • po válce se shledala s matkou
  • v roce 1946 – emigrace do Palestiny, dnešního Izraele

Edith Rosen, rozená Březinová, se narodila 18. listopadu 1926 v Kadani. Maminka byla Židovka, otec, majitel lihovaru, židovský původ neměl. Když byly pamětnici dva roky, rodiče se rozvedli a malá Edith pak žila jen s matkou v Karlových Varech, kde se mluvilo německy. Česky začala mluvit až na začátku války, když přišla do Prahy.

Byla jsem vychovaná jako sionistka

Ačkoli žádné náboženské tradice doma nedodržovali a oficiálně byla „bez vyznání“, vychovávala ji matka v duchu sionismu, nacionalistického hnutí s duchovními prvky, jehož vznik podnítily perzekuce ve východní Evropě v 19. století. Sionisté zdůrazňovali příslušnost k židovskému národu, která měla vyvrcholit návratem do země Izrael.

Celé své dětství a dospívání byla Edith Rosen aktivní členkou mládežnického hnutí Tchelet lavan, které působilo v několika státech střední Evropy. Hnutí s prvky skautingu kladlo důraz na sionismus a hledání vlastní židovské identity. Členové se věnovali studiu hebrejštiny, židovských dějin, tradic a připravovali se na odchod do Izraele.

Žlutou hvězdu jsem nosit nemusela

Po mnichovské dohodě v roce 1938 a po připojení pohraničních oblastí k nacistickému Německu patřila tehdy dvanáctiletá Edith a její matka k 18 700 Židům, kteří ze sudetských Karlových Varů uprchli do vnitrozemí. Nejdříve do Dačic na Moravě k tetě a poté do Prahy, kde pamětnice v aktivitách sionistického hnutí pokračovala.

Nejvíce vzpomíná na své působení v Praze, kdy její noví kamarádi postupně mizeli v transportech, zatímco na ni, poloviční Židovku po matce, se perzekuce nevztahovaly. Nemusela nosit žlutou hvězdu a nepodléhala žádným omezením, která postihovala židovské rodiny. To skýtalo velkou výhodu v situaci, kdy chtěla židovským rodinám pomáhat.

Pomáhali jsme Židům při transportech

Sionistické hnutí organizovalo pomoc pro rodiny, které měly jít do transportu. Lidé se ocitali ve stresové situaci, když si museli sbalit věci na dlouhou cestu, aniž věděli, kam jedou a na jak dlouho. Členové hnutí se jim snažili poskytovat psychickou i praktickou podporu. Zpočátku nabízeli pomoc při balení, rady, co s sebou, hlídání dětí, zkrátka asistenci v nejkrizovějších chvílích podle potřeby. Sami aktivisté měli jen málo informací, ale to, co činili, bylo to jediné, čím mohli v prvních chvílích zoufalým soukmenovcům situaci alespoň trochu ulehčit.

Posílat balíčky do koncentráků byl nápad Heinze Prossnitze

V hnutí se Edith Rosen spřátelila s osmnáctiletým židovským studentem Heinzem Prossnitzem, neprávem opomíjeným hrdinou, který, jak se po válce ukázalo, dokázal dělat pro židovské vězně koncentračních táborů skutečné zázraky. Pamětnice byla do poslední chvíle jeho pravou rukou.

Nenosila hvězdu, a tak mohla chodit večer ven, zatímco Židé museli být v osm doma. Na rozdíl od nich mohla také nakupovat, co bylo třeba, a troufla si obstarávat pro Židy potraviny a jiné nedostupné zboží na černém trhu. Když Heinz potřeboval něco důležitého vyřídit osobně, chodila s ním po ulici zavěšená za jeho loket tak, že její ruka zakrývala jeho žlutou hvězdu, a on díky tomu unikal pozornosti.

Židovští přátelé z Prahy postupem času mizeli ve vlacích, které směřovaly do Lodže, do Terezína či neznámo kam. Potřebných však neubývalo. Naopak. V terezínském ghettu a v koncentračních táborech v Německu i Polsku potřebovalo stále naléhavěji pomoc čím dál více lidí. Hlavně chleba a další základní potraviny a potřeby k přežití, jejichž hodnota byla pro hladovějící a zbědované vězně nevyčíslitelná. Heinz se rozhodl, že udělá všechno pro to, aby co nejvíce lidí dostalo potraviny v balíčcích, na které měli vězni za určitých podmínek nárok. Věděl, že jeho potravinová podpora je jedinou nadějí na přežití stovek lidí. Pro ně horečně pracoval, bez veřejné finanční podpory, z vlastní iniciativy a pod neustálou hrozbou prozrazení. Přesto se mu dařilo posílat balíčky známým i neznámým vězňům zápasícím v pekle o holé přežití.

Do ghett a koncentráků jsme rozeslali na devět tun potravin

Na konci války se ukázalo, jak ohromné dílo Heinz Prossnitz i s pomocí pamětnice vykonal: 4400 kg potravin poslal přímo do Terezína, 830 kg potravin do Terezína přes Německo, 3120 kg potravin do Birkenau a ghetta v Lodži, 600 kg šatstva a potravin do táborů Sachsenhausen a Hamburk...

Peníze na potravinové balíčky sháněli různými způsoby, například prodejem knih, jak vzpomíná Edith Rosen. Ale přispěli také spříznění Židé i neznámí dárci nežidovského původu, kteří z obav o život střežili svou anonymitu. Je zázrak, že se Heinzovi podařilo svoje aktivity skrýt. Musel být nadmíru obezřetný. Výraznější finanční podporu nakonec získali také ze sionistického hnutí ze Švýcarska. Edith Rosen si pamatuje na chvíli, kdy tyto peníze dorazily. Bylo však pozdě. Heinz se právě chystal do transportu a navíc si nebyli jisti, zda nejde o provokaci. Peníze pro jistotu nepřijali.

Heinz odjel s posledním transportem

Na tu chvíli, kdy peníze přišly, si pamatuju dobře. Seděli jsme u Heinze v pokoji a balili. Všichni už byli deportováni, až jsme v Praze zůstali jen tři. Heinz, moje přítelkyně a já,“ vzpomíná Edith Rose na poslední měsíce strávené s Heinzem Prossnitzem. Heinzův otec byl zaměstnaný v židovské obci, a protože tam měl nějakou důležitou práci, jeho rodina do transportu dlouho nemusela. Odjel až v tom posledním vlaku v říjnu 1944. Jeho šance na přežití se z dnešního pohledu může zdát relativně velká. Jak všichni předpokládali, byl se svou rodinou deportován do Terezína, avšak ihned poté do Birkenau. Tam ho spolu s dalšími rodinami významnějších představitelů židovské komunity poslali bez selekce rovnou do plynu. Šanci nedostal.

Posílala jsem balíčky sama

To se ale pamětnice dozvěděla až po válce. Zatím sama pokračovala v rozesílání balíků podle Heinzových instrukcí až do osvobození. Přitom se vyrovnávala se svou těžkou životní situací: maminku jí deportovali do Terezína a ona zůstala v Praze sama. Bydlela u tety, pracovala v knihařství a také v Hloubětíně, kde sionisté využívali tamní zahrady. S maminkou se však nakonec shledala. Po osvobození v květnu 1945 si pro ni přijela do Terezína, kde zůstala mezi přeživšími.

V Izraeli nám začal nový život

Rok po válce se matka s dcerou rozhodly naplnit svůj sen o životě v Izraelském státě. Se skupinou lidí jsme odjeli ilegálně do Francie, tam jsme pobyli nějaký ten měsíc a potom jsme odjeli tajným transportem do Palestiny, kde tehdy ještě byli Angličané. Stát Izrael ještě tehdy nebyl vyhlášen, vypráví pamětnice. Emigrace ale představovala mnoho komplikací. Po příjezdu do přístavního města Haifa, brány židovských přistěhovalců, je Angličané nejdříve deportovali na Kypr, kde strávili čtyři měsíce v utečeneckém táboře. Teprve pak se mohli vrátit na území dnešního Izraele do města Kfar Saba, kde pamětnice žije dodnes. Dostali jsme tady byt. Nejdříve v něm bydlelo několik rodin a každá měla svůj pokoj. Když jsem se pak vdala a v roce 1947 se nám narodil syn, ostatní se odstěhovali a byt nám zůstal. Nějakou dobu jsme pak ale žili v kibucu.

Edith Rosen pracovala na pomerančových plantážích, pak v tiskárně a měla také svou domácí dílnu. Vychovala dceru a syna, žije sama v ústraní a stará se o psy a kočky.

Československo navštívila po své emigraci třikrát. 

Redakční poznámka: Tento text je zdrojován nejen z nahrávky s pamětnicí, ale i z článku Ruth Bondyové „Zázrak s chlebem“ psaný pro Respekt, který vznikl také na základě vzpomínek Edith Rosen.  

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století