Zdenka Říhová

„Náš barák na polovinu, celá stěna zhroucená a všechno. A našli se takoví lidé, co jsme měli ve sklepě ty koše s tím prádlem... maminka měla dost zlata, protože dělala kuchařku u jednoho doktora a vždycky dostala darem nějaký ten... Všechno jsme měli vybrané, všechno vykradené, takže jsme zůstali úplně, no úplně na huntě, všechno jsme museli kupovat a na to nebyl moc... Takže moji rodiče začínali na tom Slovensku, pak začínali tady, pak nám to rozbombardovali, tak začínali potřetí.“

„Bydlela tam, byl tam obchůdek na náměstí, taková drobnější paní, byla to Židověnka, chodila o holi. Takový malý pultíček, malý obchodíček. Nikdy jsem teda neviděla, jestli má jednu nohu pryč, nebo to... No a jak jsme tam byly s tím košem, tak jsme se s ní bavily, že prostě ty třísky si půjdeme do toho dřevníku nasbírat, nandat. A vtom se otevřely dveře a takoví dva vysocí tmaví chlapi. No a co udělali? Začali na ni nějak křičet, ten jeden udělal tak, že vzal, jak měla - to byl takový pult normální, ne jako dneska obchody, dřevěný pultík - a na tom měla vajíčka na misce, máslo domácí, tvaroh a takovéhle věci, co člověk potřeboval, to měla na pultě. Přišel, sebral to takhle a shodil jí to všechno na zem. Začali se tam... to byla slaboučká babička, ta mu neodporovala. A sestra mě vzala za ruku a vlítly jsme přes dvůr do toho dřevníku a tam jsme přečkaly dvě hodiny strachy, než oni odešli.“