Jaroslav Richter

* 1951

  • "Poslední oběť vyprostili, téměř stoprocentně, 12. prosince. Příčinou bylo, že se celý revír zavřel. Bylo tam ohromný teplo, bylo tam až 65 stupňů tepla. Obalovali nás suchým ledem, pouštěl se tam dusík, v lahvích jsme nosili CO2 na chlazení. Úsek se zavřel třetí den po havárii. Nebyl proud v tom revíru, jak se to všechno zatopilo. Byl to velký úsek, proto se to tak pozdě likvidovalo. Bylo hodně obětí, bylo to všechno zatopené a byla tam strašná teplota. Trvalo velmi dlouho, než jsme mohli za ty propustě, to se jmenovalo propustě. To byly dvě zdi vedle sebe, v nich byly zazděné dveře. Oni nás zavřeli za ty dveře bez kyslíku. Někdy bylo nutné poponést čerpadlo, jindy jsme vytahovali kamaráda na nosítkách, záchranáře, který se přehřál, když řekl, že to zvládne sám, a přehřál se. Nepamatuji ale, že by za celou dobu vynechal jediný přístroj. Při stovkách zásahů v prostředí, kde nebylo ani procento kyslíku, ty aparáty nevynechaly."

  • "Ti záchranáři procházeli celý revír, potkali těch čtyřicet havířů, kteří se zachránili, tak je potkali. Řekli, že mají vůli a sílu, aby došli k jámě sami, že záchranáře nepotřebují. Třicet devět havířů samo vyfáralo, jen jeden bunkrák se pominul. Křičel dole. Toho záchranáři museli vyvést ven. Záchranáři občas uhasili nějaký oheň při obcházení revíru, používali hasicí přistroj. Počítali havíře, kteří zahynuli, zhasínali jim lampičky a dělali záznamy, kde ti havíři leželi. Už ale nikoho nezachránili. Někteří havíři přežili výbuch, ale nepřežili dál, protože výbuch vysál kyslík. I když si nasadili sebezáchranné přístroje, které potřebují nejméně 18% kyslíku, tak nepřežili přesun těmi zplodinami a tím vším. Zahynuli tam. A takový paradox: Kotěra Jiří, myslím si, přežil ve druhém úseku. Byl to otec syna, Jaroslav se, myslím, jmenoval, který byl ve čtvrtém úseku. Tak ten otec se vydal do toho čtvrtého úseku, aby zachránil syna, aby ho vyvedl ven. Ale zemřel tam, také v tom čtvrtém úseku."

  • "Takže jsem za těmi kluky šel a vidím, že jeden byl pokálený, kluci se silami na dně. Blížil se konec směny, kamarádi vypadali hrozně. Byli vyčerpaní, neměli sílu, bylo tam strašné teplo a vysoká koncetrace. Byla to křížová komora a já říkal, že by se měl vypnout ten velký ventilátor, protože tahá oheň ven. I když jsem byl laik, tak jsem to věděl. Protože už jsem viděl ve stropě obrovský oheň. Říkal jsem, že kdyby se vypnul ten větrák, bylo to blízko větráku, tak by to tak nehořelo. Nebyl jsem vyslyšen. Byl jsem jen elektrikář. Takže ti kluci dozdívali, já jsem plavil. Kolem čtvrt na tři to nebylo dozděné ani doplavené. Přišli záchranáři, kteří nás střídali. Vystřídali nás. Když byla těžká akce jako tato, tak jsme těm klukům pomáhali dopravovat materiál, ale protože byl ten den turnaj šachet v nohejbalu v Louce u Litvínova, to nám zachránilo život, tak jsme jim řekli, že jim tentokrát nepomůžeme, protože máme turnaj. Podali jsme si ruce a předali práci. Vyfárali jsme, museli jsme sepsat raport, podepsat šichty, takže jsme se trochu zdrželi. V půl čtvrté jsme ještě byli v kamrlíku, pili jsme kávu a ty ostatní šli na ten turnaj. My jsme šli pod sprchu v půl čtvrté myslím. Byli jsme pod sprchou samá legrace, že už jdeme domů. Najednou přiběhli kluci z té Louky v civilu a volali, že bouchla šachta. Karla Kundrta jsme poslali někam, mysleli jsme, že si dělá legraci. Až když nám přestala téct voda na hlavu, tak jsme pochopili, co se stalo. Zachránil jsem si život tím, že jsem si přehodil směnu, a tím, že jsme tam nezůstali, abychom jim pomohli."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ústí nad Labem, 27.02.2023

    (audio)
    délka: 01:44:06
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Ústecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

V dole Pluto zemřely desítky kamarádů. Mě zachránil nohejbalový turnaj

Jaroslav Richter, 1974
Jaroslav Richter, 1974
zdroj: pamětník

Jaroslav Richter se narodil do rodiny horníka v Litvínově na Mostecku 29. března 1951. Vyučil se důlním elektrikářem. Později se stal důlním záchranářem na dole Pluto. Tam v září 1981 došlo k tragické havárii a výbuchu, při kterém zahynulo šedesát pět horníků. Jaroslav Richter si zachránil život tím, že si v osudný den 3. září prohodil směny. Když k výbuchu došlo, byl už na odchodu ze šachty. Vrátil se a strávil při záchranných pracích tři celé dny. Hrůzné následky výbuchu, včetně mnoha zahynulých pamětníkových kamarádů, nepřiměly Jaroslava Richtera k odchodu od báňské záchranné služby. Zřejmě posttraumatická stresová porucha přišla téměř na den až po devíti letech. Vyžádala si půlroční pobyt pamětníka na psychiatrickém oddělení nemocnice. Po propuštění se už nikdy na šachtu nevrátil. V roce 2023 byl v důchodu a pracoval jako průvodce v historické štole v Hoře Svaté Kateřiny na Mostecku. Své působení tam považoval za jistý druh terapie. Pamětník mohl být natočen díky podpoře města Horní Jiřetín.