Milan Řezníček

„Jeli jsme tam vlakem, oni bydleli asi 40 kilometrů od Stuttgartu. A bylo to něco jinačího. Byl to pro nás takový šok, že jsme jeli mezinárodním rychlíkem Praha – Paříž. Přijeli jsme do Chebu, na nádraží, ten vlak měl snad osm deset vagónů. A posledních osm vagónů na nádraží odpojili a lokomotiva s těmi dvěma vagóny, které přejížděly do Německa, popojela za plot. Najednou se tam objevili vojáci, Pohraniční stráž a celníci a prohlíželi celý vlak. Otevírali kapsy nahoře, které ani lidé nepoužívají, ale jsou tam takové dutiny, tak se dívali, jestli tam někdo něco nepašuje, nebo jestli tam nejsou lidé. Podvozek prohlíželi. Tak nás přetáhli, nebo jsme přejeli, abych to správně řekl. Přejeli jsme na hraniční přechod, tam to znovu proběhli pod vagónem, prosvítili to baterkami, protože to bylo v noci. A pak teprve vystoupili, jak jsme přejeli hranici, tak jsem měl strach, že nám řeknou, že nikam nepojedeme, a já už jsem se těšil do Německa. Ale jak jsme přejeli hranici, tak jsme si s manželkou řekli, že je to dobré.“

"A pak jsme se ještě zúčastnili s kamarády, když v Jihlavě… Shodou okolností se začátkem dubna v Jihlavě upálil Evžen Plocek. Tak jsme byli tehdy na pohřbu, šel se takový manifestační pohřeb z Metropolu na ústřední hřbitov. Stáli jsme na tom rohu, jak je vyvýšená zeď, kde je pěkně vidět do té ulice U Cvičiště, tak jsme to sledovali. Asi někde v archivu budeme, protože tam byli s kamerami, točili to. Nevím, kdo to byl a pro koho to točili, ale byli jsme tam spíš jako čumilové. Z nějaké piety bychom na hřbitově nic neudělali. Ale byli jsme tam jako tiší účastníci."