Milan Řezníček

* 1952

  • "Přijeli jsme do toho Stuttgartu, kde na nás už sestřenice s manželem čekali, naložili nás do auta a přijeli jsme do té vesnice, co bydleli. Jak jsme přijeli, tak ten její manžel otevřel noviny, velký formát, a teď mi říkal: 'Co umíš a co bys chtěl dělat?' A já povídám: 'Proč?' A on, že mi tu najde práci. V ten moment se mi objevil v očích nebo v mysli ten krásný pohled na ten rybník, na ty lesy, a já jsem si říkal: 'Tohleto už nikdy neuvidím.' Protože tenkrát se netušilo, jak to dopadne v tom osmdesátém devátém roce. Tak jsem se vymluvil hlavně na děti, že je mám v Česku, a oni mi říkali, abych neměl strach, že je přes Červený kříž dostaneme sem, a co chci dělat. A já řekl, že nic, že se chci vrátit. Takže to bylo jediné, kdy mi byla nabídnuta emigrace, kterou jsem odmítl. I když bych tam nějaké zázemí pro začátek měl."

  • „Jeli jsme tam vlakem, oni bydleli asi 40 kilometrů od Stuttgartu. A bylo to něco jinačího. Byl to pro nás takový šok, že jsme jeli mezinárodním rychlíkem Praha – Paříž. Přijeli jsme do Chebu, na nádraží, ten vlak měl snad osm deset vagónů. A posledních osm vagónů na nádraží odpojili a lokomotiva s těmi dvěma vagóny, které přejížděly do Německa, popojela za plot. Najednou se tam objevili vojáci, Pohraniční stráž a celníci a prohlíželi celý vlak. Otevírali kapsy nahoře, které ani lidé nepoužívají, ale jsou tam takové dutiny, tak se dívali, jestli tam někdo něco nepašuje, nebo jestli tam nejsou lidé. Podvozek prohlíželi. Tak nás přetáhli, nebo jsme přejeli, abych to správně řekl. Přejeli jsme na hraniční přechod, tam to znovu proběhli pod vagónem, prosvítili to baterkami, protože to bylo v noci. A pak teprve vystoupili, jak jsme přejeli hranici, tak jsem měl strach, že nám řeknou, že nikam nepojedeme, a já už jsem se těšil do Německa. Ale jak jsme přejeli hranici, tak jsme si s manželkou řekli, že je to dobré.“

  • "A pak jsme se ještě zúčastnili s kamarády, když v Jihlavě… Shodou okolností se začátkem dubna v Jihlavě upálil Evžen Plocek. Tak jsme byli tehdy na pohřbu, šel se takový manifestační pohřeb z Metropolu na ústřední hřbitov. Stáli jsme na tom rohu, jak je vyvýšená zeď, kde je pěkně vidět do té ulice U Cvičiště, tak jsme to sledovali. Asi někde v archivu budeme, protože tam byli s kamerami, točili to. Nevím, kdo to byl a pro koho to točili, ale byli jsme tam spíš jako čumilové. Z nějaké piety bychom na hřbitově nic neudělali. Ale byli jsme tam jako tiší účastníci."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Jihlava, 05.11.2024

    (audio)
    délka: 01:39:10
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Na Plockově pohřbu si nás točili

Jako kuchař na skautském táboře
Jako kuchař na skautském táboře
zdroj: Archiv pamětníka

Milan Řezníček se narodil 6. května 1952 v Jihlavě. Jeho otec pracoval jako nástrojař a svého syna vedl odmalička ke stejnému povolání. Pamětník absolvoval Střední průmyslovou školu v Jihlavě, po které ho čekala dvouletá povinná vojenská služba. Na ní spolupracoval s vojenskou kapelou a díky tomu se dostal ke zvukařině. Jako zvukař vypomáhal i po návratu z vojny v jihlavském Horáckém divadle, později fungoval i jako osvětlovač. Mimo to ale celý život pracoval v závodě Tesla Jihlava. Prošel různými profesemi od technologického nástrojaře až po vedoucího výroby. V době socialismu začal s Teslou Jihlava jezdit na letní tábory jako oddílový vedoucí. Pořádání táborů pro děti se věnoval i po sametové revoluci, tentokrát už jako skautský vedoucí. Skautský slib skládal až jako čtyřicetiletý v roce 1992. Dostal přezdívku Skippy a skautingu se věnoval i v době natáčení, v roce 2024, kdy žil v Jihlavě.