Mgr. Hana Brigita Reichsfeld

* 1963

  • „Když už jsme podepsali těch Několik květ a obcházeli jsme tedy kamarády a známé, tak jsme poslouchali Svobodnou Evropu nebo Hlas Ameriky. Poslouchali jsme, jak čtou ta jména a říkali jsme si: 'Jo, tak to už jsou takové stovky, pomalu tisíce lidí, že se musí něco stát.' Jako bychom to očekávali. Já jsem to očekávala, i jsem si říkala: 'To už opravdu musí být teď nějaký vrchol.' A pak ten den, toho 17. listopadu, jsme měli ty obyčejné povinnosti rodičovské kolem dětí a večeře a koupání a pak přišel tchán Hanuš, že si máme pustit Svobodnou Evropu, že se v Praze na Václavském náměstí už něco děje. Tak okamžitě jsme si ji pustili. Poslouchali jsme. Byla tam taková euforie najednou, mluvím teď za sebe, určitě jsem si říkala. 'Aha, teď je to tady!' A hned mi běželo hlavou, že když v Praze, tak také my se k tomu můžeme nějak postavit. A bylo jasné, že do Prahy nepojedeme, že se k tomu máme postavit nějak tady doma, kde jsme, v tom našem městě. No a tak jsem říkala manželovi: 'Pojďme se zamyslet, koho bychom pozvali a s kým bychom promluvili, nějak to probrali.' To bylo všechno ten pátek, co mi to běželo hlavou. V sobotu jsme to ještě víc rozpovídali s manželem. No a na neděli jsme k nám pozvali prvních deset lidí.“

  • „Tenkrát to bylo zvláštní, protože když nás rozháněli a odvezli na stanici tam k výslechu, tak vím, že jsme tam čekali. A mně proběhlo hlavou: 'Tak jsi ve škole, jsi konečně v té městské škole ve Veselí nad Moravou,' – tam, kde jsem chodila jako žačka, tak jsem tam nastoupila. No a taky, že jo. Když mě pak vyslýchali, tak ze začátku velmi pěkně mluvili o tom, že jsem nadějná paní učitelka, proč si to takhle komplikuju a že bych teda měla úplně nějak jinak jednat a být uvědomělá a takové tyhle řeči docela v klidu. Ale pak, když chtěli jména a já jsem jim měla povědět, kdo ze známých... nebo i myslím, že se ptali na Několik vět, jestli vím, nevím a kdo mi dal a komu já jsem dala podepsat a tak, tak jsem vůbec nikoho nezmiňovala. A tak to pak už byli takoví nepříjemní, ale vůbec nic se nedělo. Prakticky strašili, zvýšili hlas a křičeli. Já jsem si trvala na svém, že opravdu ne, že jsem náhodně nebo tak jenom s kamarády tam na tom náměstí se sešla. A přijeli jsme domů. Oni řekli, že to dají vědět do školy a že už nebudu učit. Ve škole se všechno vědělo, ale ta doba už byla tak pokročilá, že jenom vím, že jsme měli porady učitelů, kde nás varovali, abychom nepodepisovali tady ten pamflet a abychom se chovali jako učitelé uvědoměle a tak dále. Měli jsme tu kamarádku, ta učila se mnou, Jarmila Pospíšilová, to je ta dvojice, se kterou jsme se úplně první kontaktovali a začali potom po 17. listopadu. Tak s tou Jarmilou jsme měly obě dvě stejnou nálepku, někteří kolegové nás přestali zdravit. Pan ředitel byl zrovna v té škatulce – když jsme mluvili o těch škatulkách –, že sice možná i byl komunista, ale určitě jeho názory nekorespondovaly úplně s tím proudem komunistickým, že byl takový, že nás i chápal, ale musel dělat to, co jako ředitel dělal, co se od něho očekávalo. Takže jsme to všecko přečkaly a prakticky nám nikdo nic v té škole... ani nás nepropustili. Pak už to mělo velmi rychlý spád a přišel listopad a to místo jsme si zachovaly obě dvě.“

  • „Byla to doba, kdy já jsem potom v dospívání vnímala nesvobodu slova, názorů, nemožnost cestovat. Taky tam bylo to, že jsme třeba s kamarádkami chodily rády do kostela, na májové, jako malé holky, dvanáct třináct (let). Tohle všechno se mi začalo spojovat, že vlastně v tom nemůžu být svobodná, protože ta naše země je taková, která tu nějakým způsobem omezuje tu svobodu slova, projevu, shromažďování, vycestovat nešlo. Přišlo nám to, že si žijeme v té svojí subkultuře, v tom undergroundu, že se scházíme doma. Pak když už jsem s manželem chodila, tak jsme poslouchali písničky a kazety, pak později, co švagr poslal, takové ty, co nebyly povolené, z Vídně, z emigrace. A žili jsme si tak nějak tím svým způsobem. Byla jsem velmi mladá a přišlo mně, že ta rodina by mohla vyplnit to, co stejně jsme nikam nemohli, to, co se nám nenaskýtalo. Já třeba ráda cestuju, moc ráda cestuju. Vím, že to mám po rodičích, prarodičích. A nebylo to možné, tak jako pradědeček nemohl cestovat, tak nemohl ani můj tatínek, tak jsem nemohla ani já a bylo to takové jakési přirozené, že budeme mít rodinu a budeme sami pro sebe dál žít tak nějak v tom, co nás těší, a v té malé skupině, kde si rozumíme.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brno, 30.03.2022

    (audio)
    délka: 01:26:23
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když se pro něco nadchnu, jdu si za tím

Hana Brigita Reichsfeld, 1989
Hana Brigita Reichsfeld, 1989
zdroj: Archiv pamětnice

Hana Brigita Reichsfeld, rozená Hyráková, se narodila 23. března 1963 v Uherském Hradišti do tradiční křesťanské rodiny. Dětství i většinu dospělého života prožila ve Veselí nad Moravou, kde její rodiče pracovali v tamních železárnách. Ještě během studia na Gymnáziu Marie Kudeříkové ve Strážnici se v roce 1981 provdala za Lubomíra Reichsfelda. V roce 1986 dokončila studium na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, učila na několika školách v okolí Veselí nad Moravou. V červnu 1989 podepsala Několik vět. Dostala se k nim díky svým známým, kteří se znali se Stanislavem Devátým. Petici dále šířila ve Veselí nad Moravou. V srpnu 1989 byla vyslýchána po potlačené demonstraci v Olomouci a hrozilo jí propuštění ze školy. V listopadu 1989 se stala jednou z vůdčích osobností sametové revoluce ve Veselí nad Moravou. V letech 1992–2002 žila s manželem v Praze, kde on působil v hlavní kanceláři ODS jako vedoucí manažerské sítě. V roce 2008 vstoupila do Sekulárního františkánského řádu, působí také jako členka národní rady tohoto řádu. V roce 2023 žila ve Veselí nad Moravou, s manželem Lubomírem vychovala tři děti.