Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Květa Řehořková (* 1932)

• narozena 18. dubna 1932 v Jilemnici

• po krátkém zaměstnání ve výrobně lyží nastoupila do textilního závodu ve Vítkovicích

• v letech 1947–1948 krátce žili na statku po odsunutých Němcích

• roku 1949 převzala po zemřelém otci jeho pozici v textilce

• vstoupila do Komunistické strany Československa

• v srpnu 1968 zrazovala kolegy v zaměstnání od protestů proti okupantům

• v 70. letech se angažovala v Červeném kříži a v bezpečnostní a kulturní komisi KSČ

• do roku 2015 působila v místní knihovně v Křížlicích

Zažila mnichovskou zradu i válečnou bídu v protektorátě Čechy a Morava. Květa Řehořková, která přišla na svět za první republiky v krkonošských Křížlicích, pamatuje i odsun sudetských Němců a tragické osudy mužů ze smíšených českoněmeckých rodin.

Krátce po únoru 1948, kdy v republice začalo dlouhé období totality, vstoupila do Komunistické strany Československa (KSČ). Květa Řehořková měla ve straně menší funkce na okresní úrovni. Při vpádu vojsk Varšavské smlouvy přemluvila některé kolegy, aby zůstali v práci a neprotestovali ve městě proti okupaci.

Jako odměnu za svou politickou angažovanost ve prospěch politiky KSČ dostala zájezd do Sovětského svazu. Sametovou revoluci přijala se skepsí.

Po mnichovské zradě viděla plačící české vojáky

Květa Řehořková se narodila 18. dubna 1932 v Jilemnici otci Františkovi Řehořkovi a matce Amálii Řehořkové, rozené Klimentové z Víchovské Lhoty. Otec pracoval jako švec, matka se starala o domácnost. V předškolním věku vyrůstala Květa Řehořková v malém domečku v Křížlicích u Jestřabí. Byla jediné dítě svých rodičů. Otec měl ve světnici tkalcovský stav, šicí stroj a verpánek, kde spravoval boty. Jako malá mu se spravováním pomáhala a hrávala si s kopyty a na snovadlech s panenkami.

V září 1938, kdy nacisté hrozili Československu válkou, začala Květa Řehořková chodit do školy. Ale tři následující týdny musely děti zůstat doma. Do školy přišla československá armáda. Přijeli vojáci na koních. Jednou v noci její tatínek nechal několik z nich oholit se jeho vlastní břitvou. Květa Řehořková jako malé děvče čekala, že díky vojákům bude v Křížlicích panovat přátelská a veselá atmosféra. Ale po mnichovské zradě a odstoupení pohraničí Německu vojáci plakali, že jdou domů a nemohou bojovat za svou vlast.

Za války chodila babička po žebrotě

Po obsazení Československa Německem v březnu 1939 se Křížlice staly součástí protektorátu Čechy a Morava. Za války přijížděly do Křížlic ke Květině babičce děti příbuzných z Lužkovic u Zlína. Trpěly nedostatkem jídla, proto je rodiče vyslali přiživit se ke Květině babičce. Měla kozu a krávy, Jónovi z druhé strany rodiny vlastnili zase velký statek.

Babička z Víchovské Lhoty měla mezi hospodáři známé a chodila na žebrotu. Někdy vyžebrala trochu pšenice, jindy ječmene. Maminka si kromě starosti o hospodářství přivydělávala šitím výbav pro nevěsty.

Již po odstoupení Sudet Hitlerovi nastěhovali do Křížlic z již německých Vítkovic část kabinetu a jednu třídu z měšťanské školy. Tehdejší učitel Haufmann si vzal za manželku Češku a narodila se jim Dana, kterou svěřovali pamětnici často na starost. V první třídě Květa Řehořková málem propadla, protože kvůli neustálému hlídání Dany neměla na učení žádný čas. „Tak jsem říkala, že mi ukradla mládí,“ dodává.

Protektorátní škola jí nedala skoro nic

Květin tatínek i její maminka chodili za války pomáhat sedlákům s brambory, se žněmi a sušením sena, za což obdrželi drobný díl z úrody. Rodina Řehořkových nedostávala přídělové lístky na potraviny s odůvodněním, že mají dvě slepice a kozy. Přesto se jim vedlo lépe než jiným.

Těsně před koncem války již svítalo na lepší časy. „S maminkou jsme přišly domů a táta měl na stole pytle s moukou a cukr. Koukaly jsme na to, už se to mohlo koupit bez potravinových lístků,“ uvádí pamětnice.

Na válečnou školu nevzpomíná Květa Řehořková ráda. „Byli jsme hloupí, nic jsme nevěděli a pochytili jsme jen pár pošklebků o Hitlerovi, nic jiného,“ upozorňuje. „Poslední roky jsem školu odbývala, protože nebylo co jíst.“

Matka padlého vojáka dala Hitlerův obraz do chléva

Ke konci války se šla Květa Řehořková podívat, jak přes nedaleký Hrabačov u Jilemnice ustupuje německá armáda. Vojáci odjížděli v klidu směrem k Liberci. Vše se obešlo beze střetů. Ještě za války při bombardování Drážďan byla však obloha ve dne i za noci stále růžová, na což pamětnice nerada vzpomíná.

Konec války se u rodin v Křížlicích obešel bez velkých oslav. Ne všichni lidé se míru dožili. Syn ze smíšené českoněmecké rodiny Meiwaldových padl na frontě. „Jeho matka pak zhrzeně a demonstrativně přemístila Hitlerův portrét ze světnice do chléva,“ prohlašuje pamětnice. Podle ní oběsili syna z další smíšené rodiny Holmanových. 

Po válce přikročilo Československo k odsunu většiny sudetských Němců. Ve vesnicích zůstala opuštěná hospodářství, často s chlévy plnými neobstaraného dobytka. Maminka vybrala jedno menší stavení za nové hospodářství, byli však s manželem již starší a práce je vyčerpávala.

Nově příchozí Češi z vnitrozemí, kteří obsazovali prázdné domy, často neuměli dobytek ani podojit. Maminka Květy Řehořkové je musela zaučit, což jí krátilo čas potřebný k práci na vlastním hospodářství.

Ministr Ďuriš rozdával dekrety

Samotný odsun sudetských Němců Květa Řehořková pamatuje pouze útržkovitě. V roce 1947 dostal tatínek spolu s dalšími lidmi v Rokytnici nad Jizerou potvrzení o zkonfiskování majetku po vystěhovaných německých rodinách. „Ministr Ďuriš rozdával dekrety, my jeli domů na traktorech a byla to sláva,“ vzpomíná Květa Řehořková.

Její otec se však v témže roce poranil při vyvádění býka z chléva, navíc měl rakovinu a jeho zdraví se rychle zhoršovalo. Roku 1948 se proto rodina přestěhovala z hospodářství zpět do původního malého domku.

Koho označili za kulaka, byl nešťastný

Květa Řehořková ukončila základní školu v roce 1947 a nastoupila na jednoroční učební kurz s ruským jazykem. Přála si získat práci v textilní fabrice, zde ale zatím nebylo místo. Matka jí proto vyjednala hlídání dětí u rodiny Pičmanů, kteří měli výrobnu lyží. Často místo hlídání natírala lyže, za což se jí místní mládenci smáli.

„Jednou mi vylili fermež do vlasů. Ježíši, to bylo tenkrát práce, než to paní Pičmanová vymyla a rozčesala,“ vzpomíná Květa Řehořková. Časem nastoupila do textilního závodu do Vítkovic (pozdější SEBA Tanvald), kde strávila příštích dvacet let svého života. 

V továrně tehdy prožila s již velmi nemocným tatínkem také Vítězný únor 1948, kdy se komunisté chopili na 41 let vlády nad Československem. „Nedělalo se nic a nic se nezkazilo,“ komentuje pamětnice, „Mnozí lidé však byli nešťastní, protože je označili za kulaky.“

Od otce převzala štafetu a šla do KSČ

V roce 1949 otec Květy Řehořkové zemřel a v práci jí nabídli tkalcování, které ji on sám dobře naučil. Dostala také nabídku na členství v KSČ a přijala ji. Její zesnulý otec byl komunistou od roku 1928.

O rok později si Květa vzala za manžela Josefa Řehořka, s nímž chodila do školy. Shodou okolností měl stejné jméno, což v Křižlicích nebylo nic nezvyklého. Stejná věc se již přihodila jejím prarodičům. Josef Řehořek pracoval jako plánovač v textilních závodech, později přestoupil do uranového dolu Medvědín jako řidič výtahu. Chvíli po svatbě ho odvedli na vojnu a Květa Řehořková zůstala těhotná doma s matkou. Jelikož měla matka Květy Řehořkové žaludeční vředy, chodila ji často kontrolovat v poledne dlouhou cestu z práce. V roce 1952 přišla u Řehořků na svět dcera a Květa Řehořková si přivydělávala z domu prací pro sklárnu v Poniklé.

Když stavěli dům, žadonili u sousedů o cihly

V roce 1956 se narodil rodině Řehořkových syn. Skromný dům svou velikostí rodině nestačil a Řehořkovi ho museli začít přistavovat. Stavební materiál byl v 60. letech v Křižlicích špatně sehnatelný, proto prosili manželé u různých rodin o cihly.

Jako členka komunistické strany Květa Řehořková s ostatními členy nezavedla v Křížlicích žádné novoty. „Ve straně jsem byla, aby se tady dalo aspoň trošku žít,“ tvrdí pamětnice. Od roku 1961 až do roku 2015 dělala v obci knihovnici.

V 60. letech se Květa Řehořková potýkala se zdravotními komplikacemi a často ji přepadalo velké vyčerpání. V roce 1966 dostala výpověď z továrny za usínání v práci a skončila v lomnické nemocnici, kde si s její nepřestávající únavou nevěděli rady.

Výchova byla tvrdá, zraněné děvče zbil otec řemenem

Později si Květa Řehořková vzpomněla, že by mohlo jít o důsledek úrazu z mládí. „Když jsem byla malá, šli jsme s kamarády z nedělní školy a já pitomá šla po špatné straně cesty. Kluci se strkali a někdo z nich mě strčil. Dole byla dřevěná koza, a jak byly nahoru trámky, uhodila jsem se do hlavy,“ popisuje pamětnice. „Probudila jsem se, nemohla jsem dýchat. Kluci mě zaházeli trávou a utekli. Šla jsem pryč, zvracela jsem hned za barákem. Vedle potoku jsem se napila ze studánky a hned jsem zas zvracela do potoka.“

Když přišla Květa Řehořková domů, otec ji zbil řemenem za pozdní příchod a donutil ji se najíst a znovu zvracela. Na dávný úraz si vzpomněla až ve svém vysokém věku, což už jí příliš nepomohlo.

Proč jdeme do města, kdo za nás udělá plán?

V roce 1968 pracovala v továrně Technolen. Svěřuje se, že 21. srpna mávala přijíždějící sovětské armádě spolu s kolegy z práce. „Nevěděli jsme, co se děje,“ dodává. V Technolenu poté vznikla panika, když se do fabriky doneslo, že v Jilemnici postřelili člověka. Květa Řehořková stála za tím, že nastupující odpor utichl. „Všichni říkali: ‚Jdeme do města.‘ Já se otočila a křikla jsem: ‚A proč jdeme do města, kdo za nás udělá plán? Já nikam nejdu!‘“ popisuje. „Otočila jsem se a šla zpátky, pár lidí šlo za mnou a kromě rodiny Svatých už do města nikdo nešel.“

Její postoje soudruzi dovedli ocenit. V 70. letech se dostala dokonce na zájezd do Sovětského svazu. Vzpomíná například na hostinu v jednom krásném městě, kde kromě vodky a přehršle jídla viděla také dům o rozměru tří škol. „V něm byly bezprizorné děti rodičů komunistů, co byli utisknutí, umřeli nebo byli popraveni. Ty děti mezi námi chodily a chtěly žvýkačky – čuvačky. To jsme věděli předem, tak jsme si je přivezli,“ dodává Květa Řehořková.

Od roku 1971 působila v bezpečnostní komisi Okresního výboru KSČ, později v komisi kulturní. Angažovala se též v Červeném kříži, v němž společně s členkami Československého svazu žen pomáhali nemocným lidem. Za dobu, kdy působila v radě místního národního výboru, kde skončila po roce 1990, vybudovali v Křížlicích hospodu a dokončili prodejnu.

Nastupující 80. léta prodchly události, které Květu Řehořkovou spíše zklamaly, než že by s nimi souhlasila. Smutný zážitek přišel v roce 1985, kdy zemřela Květě Řehořkové maminka. Další dění však již nevyvolalo ani tak smutek, jako spíš vztek.

Nic se tu nezměnilo

Další vzpomínka datovaná do let normalizace se týká místního faráře. Nemohl bydlet na faře, a proto se usadil ve škole. Manuální zručností prý však neoplýval. „Neuměl si uštípnout polínko dříví, neměl si kde vyprat, kde se vykoupat. A všechno bylo dobrý u sestry Řehořkový,“ říká pamětnice. „Třebaže nechodila do kostela, třebaže byla členkou strany. Naopak to bylo vítané, protože jeho bratr byl v Chartě.“ Květa Řehořková tvrdí, že křížlický farář využil toho, že byla pro režim věrohodná. Dal jí pokyny k poslání dopisu. Květa Řehořková poslušně dopis poslala a nevědomky tak předala dopis týkající se agendy Charty 77 farářovu bratrovi. „Takhle mě využili sviňáci faráři,“ rozčiluje se pamětnice.

Sametovou revoluci, jež zbavila komunisty dlouhé nadvlády nad Československem, vnímala Květa Řehořková s nedůvěrou. „Nejdřív byl hrozný rámus, pak se to zas utišilo a je to tu stejně, jak to bylo. Nic se tu nezměnilo,“ vysvětluje. „Kdo chce závidět, tak si závidí. Komu je všechno jedno, tak je mu to jedno dál. Jsou lidi, s kterými nic nehne. A se mnou už taky nic nehne.“