Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslava Řeháková (* 1929)

Nás z Neveklova vystěhovali mezi posledními

  • narozena 18. února 1929 v Neveklově

  • žili v bytě v hospodářském družstvu Neveklov, kde otec pracoval

  • v roce 1944 byla rodina odsunuta, protože Neveklov nacisté zabrali pro výcvikový prostoru vojáků SS

  • žili v určené chatě v Senohrabech

  • byla totálně nasazená v Hrušovanech ve správkárně německých vojenských uniforem

  • stala se svědkem útěků převážených židovských vězňů z vlaků na železniční trati nedaleko Senohrab

  • v červnu 1945 se s rodinou vrátila do Neveklova

  • v roce 1949 se provdala za Jiřího Řeháka a narodily se jí dvě dcery

  • 35 let pracovala jako dělnice v Jawě

  • v důchodovém věku ještě sedm let pracovala v kuchyni v ústavu v Tloskově

 

Jaroslava Řeháková, roz. Škarvanová, se narodila 18. února 1929 v Neveklově do rodiny rodičů Marie a Václava. Žili v bytě v hospodářském družstvu Neveklov, kde otec pracoval, matka pomáhala u sedláků. Jaroslava měla starší sestru Marii.

Vyhnáni z Neveklova

Jaroslava prožívala v Neveklově ve třicátých letech hezké dětství, hodně času trávila s dětmi na dvoře u družstva v dnešní Komenského ulici, kde tehdy bydleli. V roce 1942 nacisté zřídili v oblasti Neveklovska a Sedlčanska výcvikový prostor Waffen-SS, což obrátilo život vzhůru nohama zhruba 30 tisícům českých obyvatel v desítkách obcí.Všichni původní obyvatelé se museli v pěti etapách mezi lety 1942–1944 ze svých domovů vystěhovat, o čemž se z důvodu utajení obyvatelé dovídali až těsně před akcí.

Neveklovští dostaly termín 31. prosince 1943. Zůstat zde smělo jen několik rodin řemeslníků, kteří zajišťovali důležité služby. Mezi nimi byla i rodina Škarvanových. „Zůstalo tady asi šest rodin. Vybrali si jen určité lidi, jako byl krejčí, sedlář, kovář, pekař, taková ta řemesla, která Němci potřebovali. Ti ostatní museli ven. Předával se kostel, úřady, lidé chodili a plakali. Byla to hrozná doba,“ říká Jaroslava. Tehdy jí bylo 14 let a měšťanku dokončovala v tzv. „kurzu“, kterým se učitelé snažili nahradit poslední měsíce, kdy Němci školu obsadili. Její rodina šla z Neveklova jako poslední, v roce 1944, protože tatínek musel zajistit a předat hospodářské družstvo německému správci.

„Přesídlovačka byla v Čerčanech. Kam se budeme stěhovat, kam nás dají, to jsme nikdo nevěděli. Stěhovala se spousta lidu a nevědělo se co s nimi. Ale nám se šlo lehčeji, protože jsme neměli žádnou nemovitost. Tatínek byl zaměstnanec. Kdo byl sedlák, nebo chalupník, ti co něco měli, ti tady museli všechno nechat. Co si smíte vzít, určili Němci. Když se jim líbil nějaký lepší kus nábytku, tak si ho nechali. Dovolili třeba drůbež nebo otop, nebo něco drobného. Na takovéto krámy bylo jedno auto a jedno bylo na nábytek. Pak jsme museli na tu přesídlovačku a ta určila, kam půjdeme. A když vás tam nevzali, tak jste museli o číslo dál. Nás poslali do Senohrab. Byla to krutá doba,“ vzpomíná Jaroslava.

Ukázal nám, co jsem vidět nechtěla

V Senohrabech se nastěhovali do chaty rodiny Stepkových. „Byl to vzdělaný pán, měl tam dvě chaty. My bydleli v té jedné a mě se tam líbilo. Obyvatelné bylo jen horní patro, kde byla velká místnost a dvě malé a veranda,“ vypráví Jaroslava. V té době se učila švadlenou a byla totálně nasazená ve správkárně vojenského prádla zřízené v hotelu Valencie v Senohrabech-Hrušovanech. Do práce a z práce ji vozil tatínek, který dojížděl do Benešova. Jaroslava na to nevzpomíná ráda, ve správkárně nepanovaly dobré vztahy. Navíc jako „učednice“ nedostávala zaplaceno.

Jejím vedoucím byl jakýsi Čech, příjmením Adam. Ten jí jednoho dne zprostředkoval hrůzný pohled, o který rozhodně nestála. „Bydleli jsme nad tratí, kde utíkali z vlaku Židé, když je vozili do koncentráků. Bylo to hrozné. Bylo to nízko a oni mohli skákat z vlaku. My jsme kvůli tomu jednou neměli vycházet ven. Ale potom ten blbej Adam, který byl horší než Němec, prý abychom se šli na něco podívat a vzal nás do hasičské kolny. Tam leželi. Bosi… To snad ani nebyly nohy, co měli. To byly takové tvrdé kůže, nebo co to bylo. Bylo jich tam asi patnáct, šestnáct, které tam postříleli, jak vyskakovali u té tratě,“ vzpomíná pamětnice. 

Němci nezavírali tolik, jako komunisti

V Senohrabech Škarvanovi prý neměli přátele. Místní je mezi sebe nepřijali, nedůvěřovali vyhnancům, kteří přišli z oblasti zabrané Němci, a ostatní Neveklovští, kteří tam byli přesunuti dříve, také ne. „Lidé se báli jeden druhého. Táta pracoval v Benešově, v družstvu, které předával do správy Němců a dostával zeleninu. Takže si k nám lidé chodili pro zeleninu. Ale přátele jsme tam neměli. Žilo se z ruky do huby,“ říká Jaroslava.

Konec války prožila v Senohrabech, kde byla také svědkem vyhnání Němců, kteří žili v tamních vilách. „Ti Němci šli bosi v řadách a hnali je do Benešova. A když se to potom uvolnilo v Neveklově a dali povel, že se můžeme vrátit na vlastní riziko, tak jsme se stěhovali. Koncem června už jsme byli přestěhovaní zpátky doma. Ale nebyla tam okna, dveře, nebylo tam vůbec nic. Přesto to bylo hezké. Lidi si uměli pomáhat. Na náměstí byly navezené haldy materiálů, sporáky, nábytek a kdo co potřeboval, si mohl vzít. UNRRA rozdávala konzervy na příděl. To bylo hezké,“ vzpomíná Jaroslava a jedním dechem dodává, že to hezké skončilo, jakmile se vlády ujali komunisté. „Ti byli horší než Němci. Udávali jeden druhého, kdo měl víc, kdo měl míň a znovu se zavíralo. Němci nezavírali tolik, jako komunisti,“ říká Jaroslava.

Celý život jsem vstávala ve čtyři hodiny

Jaroslava se poprvé zúčastnila parlamentních voleb v roce 1948. „Komunisty jsem nevolila, ale jak jsme potom zjistili, stejně všichni věděli, koho jsme volili. My byly mladý holky naivní, vytáhly jsme volební lístky z kabelky a nevěděly jsme, že jsou tam nastrčená zrcadla. Takže se to vědělo,“ vzpomíná Jaroslava.

Švadlenou se doučila u paní Šobíškové v Netvořicích, ale řemeslem se neživila. Šila sice pro kamarádky, ale v továrně Jawa se dalo vydělat více. V roce 1949 se provdala za Jiřího Řeháka, kterého poznala v Benešově, když tam byl na vojně. Krátce po sobě se jim narodily dvě dcery, se kterými zůstala doma a poté se vrátila zpět na výrobní linky do Jawy. „Tam to bylo dobré, protože se nedělaly rozdíly mezi lidmi a nikoho tam do práce nehonili. Kdo si chtěl vydělat, musel se honit sám. Dostávala jsem kolem 1200 korun měsíčně, což byly tehdy slušné peníze,“ říká Jaroslava. Byla vedoucí „brigády socialistické práce“, dostávala ocenění a poukazy na rekreace, i zájezd do SSSR, ale nikdy žádný nevyužila. „Já jsem nikam nechtěla. Nejraději jsem byla doma. Dovolenou jsme tedy trávili v lese na borůvkách,“ vysvětluje.

Po 35 letech už práci na lince přestávala stíhat a v 55 letech využila nároku na důchod. „Celý život jsem vstávala do práce ve čtyři hodiny a najednou jsem nemusela. Ale doma jsem dlouho nevydržela a tak jsem pak ještě dalších sedm let vařila v Tloskově v ústavu. A zase jsem musela vstávat ve čtyři hodiny. Ale mě to nevadilo, byla tam dobrá parta,“ uzavírá s úsměvem devadesátiletá Jaroslava své vyprávění.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Petra Verzichová)